Privjetik n.6: Jak jsem konečně zapadla

Nebyly to ani odpadky na zemi, ani podpatky na našich nohou! Pro splynutí s davem v Jekatěrinburgu zaručeně působí KK!

V životě každé studentky-rusalky v Jekb nastanou situace, kdy jí není do smíchu. A to ne z nějakých sanitárně-prkýnkovských důvodů, jak by si mohl lecjaký pochybovač myslet. Nohavica sice zpívá „mému žalu na světě není rovno“ a „nad sklenkou vodky hraju si s revolverem“ – ale to svědčí jenom o tom, že tady moc nepobyl. Trošku si v Rusku pobrečet neuškodí. Naopak! Mělo to blahodárné účinky. Asi jsem se vypadala fakt bídně, protože v úterý se na mě všichni usmívali, sluníčko svítilo a hřálo, až jsem z toho na přednášce Lidiji Jakovlevny o událostech „91“ měla rudé (jak jinak v této zemi – i Kolja veděl, že „naš krasnyj“) uši.

Gospoža Baranova vede předmět Současné politické procesy v Ruské federaci výborně. Každou chvíli prohodí, že Jelcinovi psala řeči její spolužačka z univerzity, s každým místním politikem se zná osobně – a Sverdlovská oblasť byla při rozpadu SSSR velmi aktivní, takže regionální politici měli velmi silný vliv na vznik Ruské federace. A taky říká, že na její rodné Sibiři je rozhodně drsnější klima než na Urale (ráda jí to věřím) a že s Evčou máme štěstí, protože letos vlastně vůbec žádná zima nebyla (asi jsem naivní a důvěřivá, ale tohle je snad výsměch:)). Neustále obchází třídu se sborníkem fotografií ze SSSR 90. let. Teda já jsem musela vypadat, když u mě stála vždycky nejdéle a strkala mi fotku Jelcina s Gorbačovem pod nos tak, že se pověstná skvrna na hlavě Michajla Sergejeviče zdála být ještě větší (jak jinak v této zemi – „veď tut vsjo bolšoje“).

Po hodině jsem se k Lidiji Jakovlevně měla dostavit. A to už mi mojí bezeskvrnou (nebo neposkvrněnou?) hlavou proletělo: „No to mi teda ještě chybělo… kobereček“ (jak jinak v této zemi – Rusové snad slovo kóvrik vynalezli!). Ale chyba lávky! Tady mají všichni pochybovači přesně ten důkaz, že stereotypům nesmíme podléhat! Profesorša vytáhla z karmana dva lístky do Operního divadla za a se širokým úsměvem a jménem katedry nás pozvala na představení. (takže jen pro inspiraci, kdyby tento příspěvek četly nějaké důležité osoby na FSS, tak v Brně je prý taky opera a dvě Čechulky z Uralu!)

Cestou domů jsem si skočila koupit noviny (neúnavně postupuji v hledání odpovědi na otázku: „Co v Rusku číst?“ – Nězavisimaja gazeta se prý už také stala zavisimoj a Kommersant sice není příliš komerční, ale tam se zase zabývají jenom stavem ekonomiky – nic nového: krize – to mi snad z toho opravdu vychází Komsomolskaja pravda?!) a v kiosku jsem na své objevné integrační strategii ke KK připojila ještě vágní artikulaci a to se na moje botinki bez podpatků nikdo neodvážil mrknout!

Fotku jsem původně vyvěsit nechtěla, ale co… KK u nás taky není až tak vzácný jev. (jak jinak v naší zemi – veď my vsje slavjaně!)