Kromě toho, jak jsme dojely z Prahy do Jekatěrinburgu (odpověď: Náš let z Kaliningradu do Jekatěrinburgu byl r. совмещен/ angl. combined, a to tak, že jsme čekaly nějaké 3hodinky na letišti, pak jsme se všichni zvedli, naskákali do letadla. Probudili se před Čeljabinskem, nabrali další passažíry a o hodinu později jsme s Evičkou v Jekatěrinburgu s 5hodinovým zpožděním poprvé vstoupily na půdu pravé Ruské federace a ne žádné enklávy.) asi všechny stejně nejvíc zajímá, jak bydlíme. Byl to boj, ale teď máme dokonce i internet, takže se ve 1,18 místního času odhodlávám popsat, jak to proběhlo.
Za 2000 rublů měsíčně jsme dostaly pokojík po Číňanech, které vystěhovali kvůli nepřístojnému způsobu života – panebože, to asi místní zavobšežitija neviděla, jak žijí ruští studenti – kolej by byla rázem prázdná). Ještě že jsem byla tak unavená po cestě a plna očekávání, když jsme pokoj poprvé uviděly, jinak bych si zoufala… (Evča, ta si zoufala, ale radši to neříkala.) Stejně jsme první den musely zařídit spoustu dokumentov, takže „domů“ jsme se dostaly až k večeru. Cestou jsme nakoupily spoustu pytlů na odpadky a čisticích prostředků a gumové rukavice a utěrky, hadry. V supermarketu bohužel neměli žádné jedy, jinak bych investovala i do nich a nejdřív to tady vystříkala a neprodyšně uzavřela na noc a spaly bychom na chodbě! Brutálně jsme to tady zničily, vyházely všechny hnusy a teď je tady čisto jako v klícce! Ani si (radši) nevzpomínám, jak ten pokojík vypadal před tím. Postel od Číňanů jsme si nechaly – sbili si ji sami a po dezinfikaci vypadá jako…číňanská.
Zítra donutíme Sergeje, který nás má na starosti, aby nás dovezl do IKEy, odškrábeme starou hnusnou čínskou růžovou lepenku z nábytku a ještě jednou velmi důkladně vytřeme skříně, a všechny rohy vypískujeme a skříně a okna vycídíme a pak už se nám snad odsud ani nebude chtít... (vtip)
Na ruských kolejích to chodí stejně, jak mi říkala Ljub Vomelová-Poljakova. Když se nastěhovali v prváku, dostali pokoj a ten už byl jejich napořád. Všechno si uklidili, vystříkali tarakány (ty díky zimě nemáme) vymalovali, natahali nábytek, který někde posháněli, otevřeli butylku, namazali butěrbrody a měli novoselje. A pak… žili!
Když se nad tím zamyslím, tak jsem tady uklízela daleko víc než na Vinařkách v Brně, kde přede mnou klidně mohli bydlet i horší obyvatelé než Číňani… Jenom jsem se nechala ukolébat tím, že jsem v ČR. (A nemusela jsem vyhazovat starý divan a strhávat hnusné číňanské polepení celého nábytku…) A navíc ta svoboda, že si tady můžeme dělat, co chceme…(dole nás sice velice hlídají místní „skify“- studentské pořádkové jednotky, do 11 musíme být na koleji a taky máme jenom jedny klíče)... (s tou svobodou jsem to teda asi přehnala...)
Máme (zatím viděné) 2 sousedky – mladou kočku Kseniju a stařenku (Evča říká, že vypadá staře jenom kvůli tomu, že nemá zuby). Její jméno jsem zapomněla, ale hned první den měla zajímavý postřeh, kterého se myslím drží všichni místní studenti (možná bohužel, ale je to tak a je to tak chorošo). Při instruktáži o tom, jaxe používá elektrická trouba (jj, stereotypy o Čechoslovakiji jsou podobné na Západě i na Východě) mi říkala: „Tady se žije pěkně. Co na tom, že támhle není to, tam to… (rozuměj támhle fuj, tam blé – pozn. autorky) Hlavní je, že jsme v samom centre goroda a že můžete zajít do divadla, za chvíli jste na univerzitě, jsou tady obchody... prostě že si můžete žít, jak chcete.“ Asi kvůli tomu tady ona taky zůstává a nechce se přestěhovat do jednoho z těch trapných nových luxusních bytů, které se tady všude staví…
Za 2000 rublů měsíčně jsme dostaly pokojík po Číňanech, které vystěhovali kvůli nepřístojnému způsobu života – panebože, to asi místní zavobšežitija neviděla, jak žijí ruští studenti – kolej by byla rázem prázdná). Ještě že jsem byla tak unavená po cestě a plna očekávání, když jsme pokoj poprvé uviděly, jinak bych si zoufala… (Evča, ta si zoufala, ale radši to neříkala.) Stejně jsme první den musely zařídit spoustu dokumentov, takže „domů“ jsme se dostaly až k večeru. Cestou jsme nakoupily spoustu pytlů na odpadky a čisticích prostředků a gumové rukavice a utěrky, hadry. V supermarketu bohužel neměli žádné jedy, jinak bych investovala i do nich a nejdřív to tady vystříkala a neprodyšně uzavřela na noc a spaly bychom na chodbě! Brutálně jsme to tady zničily, vyházely všechny hnusy a teď je tady čisto jako v klícce! Ani si (radši) nevzpomínám, jak ten pokojík vypadal před tím. Postel od Číňanů jsme si nechaly – sbili si ji sami a po dezinfikaci vypadá jako…číňanská.
Zítra donutíme Sergeje, který nás má na starosti, aby nás dovezl do IKEy, odškrábeme starou hnusnou čínskou růžovou lepenku z nábytku a ještě jednou velmi důkladně vytřeme skříně, a všechny rohy vypískujeme a skříně a okna vycídíme a pak už se nám snad odsud ani nebude chtít... (vtip)
Na ruských kolejích to chodí stejně, jak mi říkala Ljub Vomelová-Poljakova. Když se nastěhovali v prváku, dostali pokoj a ten už byl jejich napořád. Všechno si uklidili, vystříkali tarakány (ty díky zimě nemáme) vymalovali, natahali nábytek, který někde posháněli, otevřeli butylku, namazali butěrbrody a měli novoselje. A pak… žili!
Když se nad tím zamyslím, tak jsem tady uklízela daleko víc než na Vinařkách v Brně, kde přede mnou klidně mohli bydlet i horší obyvatelé než Číňani… Jenom jsem se nechala ukolébat tím, že jsem v ČR. (A nemusela jsem vyhazovat starý divan a strhávat hnusné číňanské polepení celého nábytku…) A navíc ta svoboda, že si tady můžeme dělat, co chceme…(dole nás sice velice hlídají místní „skify“- studentské pořádkové jednotky, do 11 musíme být na koleji a taky máme jenom jedny klíče)... (s tou svobodou jsem to teda asi přehnala...)
Máme (zatím viděné) 2 sousedky – mladou kočku Kseniju a stařenku (Evča říká, že vypadá staře jenom kvůli tomu, že nemá zuby). Její jméno jsem zapomněla, ale hned první den měla zajímavý postřeh, kterého se myslím drží všichni místní studenti (možná bohužel, ale je to tak a je to tak chorošo). Při instruktáži o tom, jaxe používá elektrická trouba (jj, stereotypy o Čechoslovakiji jsou podobné na Západě i na Východě) mi říkala: „Tady se žije pěkně. Co na tom, že támhle není to, tam to… (rozuměj támhle fuj, tam blé – pozn. autorky) Hlavní je, že jsme v samom centre goroda a že můžete zajít do divadla, za chvíli jste na univerzitě, jsou tady obchody... prostě že si můžete žít, jak chcete.“ Asi kvůli tomu tady ona taky zůstává a nechce se přestěhovat do jednoho z těch trapných nových luxusních bytů, které se tady všude staví…
Žádné komentáře:
Okomentovat