Aljonka

Včera jsme slavily NOVOSELJE. Ruská tradice praví, že jakmile dozní bolehlav z rozlučkového večírku (PROVODY) a někam se nastěhujete, musíte otevřít butylku, pozvat pár hostů, natahat pro ně vodu z obchodu – ta, co teče z kohoutku, trošku zapáchá (ale zapach tady znamená vůně, takže v pohodě) a pak už jen VESELIŤSJA. Jako dvě správné Nataši jsme si nemohly dovolit protivit se ruským zvykům.

Na večerinku přišel Sergej, který se o nás tak hezky stará, vzal nás do Ikey a do extrasuperhypermarketu Ašanu (kde se snad dá koupit i pštrosí vejce a všem, kteří nám přejí náš záchod, by ty obchoďáky vyrazily dech) a radí nám, jaké pelmeně si máme kupovat a při tom ještě stíhá vykládat zajímavé urbanistické historky z Jekatěrinburgu, objasňovat geografické zvláštnosti a upřesňovat historické skutečnosti.

A protože teď máme IKEA příbory, skleničky a nádobí asi pro šest lidí, tak jsme ještě pozvaly českou lektorku Renatu, která bydlí o dvě patra pod námi (kam nedosáhne kolejní wifi). Ještě, že jsme to udělaly, protože Renata na oslavu donesla světoznámé ruské čokoládové bonbony Aljonka a nato Serjoža vytáhl z rukávu veselou historku o tom, jak Sovětský svaz v rámci rozvojové pomoci zásoboval Nigerii.

V zájmu efektivní humanitární pomoci v celkem negramotné africké zemi, se státy OSN domluvily na tom, že na každé potravině bude rysunok s vyobrazením, z čeho se jaký výrobek připravuje. Na jogurtech byla kráva, na chleba nalepili obrázek obilného klasu, na konzervu masa dali… asi prase (zní to blbě, já vím, ale je to parafráze Serjožových slov a vůbec jeho historka, takže negativní komentáře pište v ruštině) a na konfjetkach Aljonuška byla ta modrooká holčička, co se na vás usmívá z fotky . A to i hladovými africkými zády otřásl mráz onu vytouženou rozvojovou pomoc hromadně vraceli. My s Evčou se nad darovaným slaďoučkým koněm nešklebíme a od konzumace nás neodradí ani výrobce nostalgického názvu Rudý Říjen.