Privjetik n.6: Jak jsem konečně zapadla

Nebyly to ani odpadky na zemi, ani podpatky na našich nohou! Pro splynutí s davem v Jekatěrinburgu zaručeně působí KK!

V životě každé studentky-rusalky v Jekb nastanou situace, kdy jí není do smíchu. A to ne z nějakých sanitárně-prkýnkovských důvodů, jak by si mohl lecjaký pochybovač myslet. Nohavica sice zpívá „mému žalu na světě není rovno“ a „nad sklenkou vodky hraju si s revolverem“ – ale to svědčí jenom o tom, že tady moc nepobyl. Trošku si v Rusku pobrečet neuškodí. Naopak! Mělo to blahodárné účinky. Asi jsem se vypadala fakt bídně, protože v úterý se na mě všichni usmívali, sluníčko svítilo a hřálo, až jsem z toho na přednášce Lidiji Jakovlevny o událostech „91“ měla rudé (jak jinak v této zemi – i Kolja veděl, že „naš krasnyj“) uši.

Gospoža Baranova vede předmět Současné politické procesy v Ruské federaci výborně. Každou chvíli prohodí, že Jelcinovi psala řeči její spolužačka z univerzity, s každým místním politikem se zná osobně – a Sverdlovská oblasť byla při rozpadu SSSR velmi aktivní, takže regionální politici měli velmi silný vliv na vznik Ruské federace. A taky říká, že na její rodné Sibiři je rozhodně drsnější klima než na Urale (ráda jí to věřím) a že s Evčou máme štěstí, protože letos vlastně vůbec žádná zima nebyla (asi jsem naivní a důvěřivá, ale tohle je snad výsměch:)). Neustále obchází třídu se sborníkem fotografií ze SSSR 90. let. Teda já jsem musela vypadat, když u mě stála vždycky nejdéle a strkala mi fotku Jelcina s Gorbačovem pod nos tak, že se pověstná skvrna na hlavě Michajla Sergejeviče zdála být ještě větší (jak jinak v této zemi – „veď tut vsjo bolšoje“).

Po hodině jsem se k Lidiji Jakovlevně měla dostavit. A to už mi mojí bezeskvrnou (nebo neposkvrněnou?) hlavou proletělo: „No to mi teda ještě chybělo… kobereček“ (jak jinak v této zemi – Rusové snad slovo kóvrik vynalezli!). Ale chyba lávky! Tady mají všichni pochybovači přesně ten důkaz, že stereotypům nesmíme podléhat! Profesorša vytáhla z karmana dva lístky do Operního divadla za a se širokým úsměvem a jménem katedry nás pozvala na představení. (takže jen pro inspiraci, kdyby tento příspěvek četly nějaké důležité osoby na FSS, tak v Brně je prý taky opera a dvě Čechulky z Uralu!)

Cestou domů jsem si skočila koupit noviny (neúnavně postupuji v hledání odpovědi na otázku: „Co v Rusku číst?“ – Nězavisimaja gazeta se prý už také stala zavisimoj a Kommersant sice není příliš komerční, ale tam se zase zabývají jenom stavem ekonomiky – nic nového: krize – to mi snad z toho opravdu vychází Komsomolskaja pravda?!) a v kiosku jsem na své objevné integrační strategii ke KK připojila ještě vágní artikulaci a to se na moje botinki bez podpatků nikdo neodvážil mrknout!

Fotku jsem původně vyvěsit nechtěla, ale co… KK u nás taky není až tak vzácný jev. (jak jinak v naší zemi – veď my vsje slavjaně!)

O vodě ve všech skupenstvích (s mezihrou o vaření)

Včera jsem fakt neměla strach, že se propadneme jako při výletu na zamrzlou Jesenici. A plazit se v té půlmetrové vrstvě sněhu by asi taky nebylo úplně příjemný, takže jsem si nějaký obavy zakazovala. Když jsem pak viděla místní „rybaki“ (rybáře), jaxi do ledu takovýma 1,5m dlouhýma vrtákama vrtají díry, tak mi došlo, že Šartaš v zimě není Jesenice v zimě. Měla jsem funkční prádlo od Ježíška a super! Zpotila jsem se úplně normálně a v tramvaji cestou zpátky jsem pěkně vymrzla, až jsem se dokonce nabídla, že začnu vařit a Evča může zaběhnout do obchodu sama!

Nejlíp se vaří, když není z čeho (ne že bych tuto poučku neznala z koleje – ale vlastně i z domova – babi, to není narážka na tebe, to si k Tobě dovoluje akorát Ing. Maroušek). Pořád jsem si říkala, proč je na té pěkné rýži vždycky recept na „ris moločnyj“ (mléčná rýže)… až při té zasloužené cestovatelské večeři (lečo s černými olivami a rýže) mi došlo, že tenhle druh se používá výhradně na ono dětské jídlo…:) Ještěže jsme nekoupily to 5kilové balení! Nic, zachránila jsem to „zakuskou“ (která se tady jí na začátek… vlastně i na konec… vlastně hlavně k vodce)

Myslím, že už taky finišujeme v promýšlení všech variant řešení našeho závažného vodního problému. Voda z kohoutku se v Jekb pít nedá. Včerejší čaj to jasně potvrdil. Paní v Muzeu města Jekatěrinburg si téměř ťukaly na čelo, když jsem jim vyprávěla o tom, jak si v Čechách vodu nemusíme převařovat (no co? paní si o to samy řekly, když se ptaly, jak se nám líbí v Zauralí!). Naše paní sousedka Valentina mi vyprávěla, že tady na Urale je voda špatná obecně. O Uralcích je prý známo, že mají špatné zuby právě díky nízké kvalitě vody z vodovodu. Včera už naše hydrokonverzace došla až tak daleko, že mi Valentina ukazovala své extrachlorovanou vodou zničené hrnce a přiznala se, že ona a její rodina taky ještě před dvěma lety vodu z vodovodu pili. A to byla poslední kapka! Paní Valentina totiž už nemá skoro žádné zuby! Takže jsme si zakoupily ústní vodu (protože tou potrubní si zuby čistíme!) a ze supermarketu budeme dál pokorně nosit 5litrové plastové lahve, které pak vyhodíme musorprovodem někam do hlouby místního sklepa. Ekologickou zátěž si připouštět nebudeme a když už teda nemáme ty podpatky, tak aspoň začneme pohazovat obaly od potravin po ulicích. Snad už konečně zapadneme.

Na jezeře Šartaš

U příležitosti dnešního svátku obránců vlasti (v podstatě den mužů :) jsme se s Terkou rozhodly udělat si výlet na nedaleké jezero Šartaš, které se nachází na východním okraji Jekatěrinburgu. Zabalily jsme si sváču, abychom náhodou neumřely hlady po tak daleké cestě ( asi půl hoďky šalinou, pro Čechy teda tramvají :)). Jely jsme až na konečnou a tam jsme se nestačily divit! Byly jsme kdesi na konci světa, kousek od průmyslové zóny a dálnice. Ovšem přímo u tramvajové točny se tyčilo obří velkolepé kasino s restauracemi a biliárdem! A nikde nikdo...Terka trefně podotkla, že kasino je tam asi pro dělníky vracející se z fabriky, aby měli kde roztočit vydělané kopějky...Po dalších sto metrech jsme se ocitly přímo ve středu podnikatelského baroka ala Russia. Luxusní vilky s věžičkami vedle nádherných dřevěných uralských roubenek a jiných více či méně rozpadlých stavení...Skrz borový lesík jsme prošly přímo na břeh jezera, nyní samozřejmě zamrzlého a pokrytého sněhovým kobercem. Krása! Modromodré nebe bez jediného mráčku, slunce hřálo a odráželo se ve sněhu, až oči bolely...Na jezeře vládl čilý život – běžkaři, rybáři, rodiny na výletech, spousta toulavých psů, kteří k mé velké radosti vůbec nevypadali hladově, nýbrž velmi spokojeně (viz foto jediných medvídků, které jsme tady zatím potkaly). Asi je to dobrý život – válet se na sluníčku u jezera a pojídat dobroty od kolemjdoucích a zbytky z pikniků, kterých jsme dnes viděly několik! Piknik v ruském stylu se vyznačuje především tím, že vůbec nezáleží na tom, jestli mrzne nebo je všude plno sněhu. Důležité je mít partu lidí (dnes byly k vidění především chlapský skupinky, musí si přece oslavit svůj den!), dále spoustu jídla a pití, na břehu rozdělat ohně, popř. vytáhnout gril a bavit se. A okolojdoucí Češky dráždit vůní pečenýho masa k nepříčetnosti :) Kdyby nebyli všichni v kožiších a ušankách a nebylo všude bílo, tak si myslím, že je léto. Usadily jsme se s Terkou na jakýsi opuštěný koráb s tobogánem, který jistě vypluje, jakmile zjara roztají ledy, vytáhly jsme jabka a představovaly si, že koušeme do buřtů...Při tom jsme pozorovaly děti dovádějící na ruské verzi tobogánu – na lopatách, pytlích nebo obyčejným kusu linolea se z tobogánu řítí přímo do sněhové závěje. Kousek vedle zase stál přímo na jezeře stan, ve kterém byla pravděpodobě sauna, jelikož ženy z něj vylízaly jen v osuškách. Trochu se ochladily ve sněhu a šly na šašlik, který mezitím připravili na ohni obránci vlasti. Prostě super. Dokonce jsme se trochu opálily :)

Privjetik n.5: ŠKOLA

Soudě podle toho, že nás už několik lidí mailem požádalo o informace o tom, jak na URGU probíhá vyučování, musím konstatovat, že všichni mí přátelé jsou (anebo byli) zodpovědní studenti (o Evčiných kamarádech vůbec nemluvím, to vyloženě musí být všechno šprti – Trzi?:)).

Takže tady to máte, když jste si o to řekli!

Dneska mi vedoucí katedry Něstěrov téměř sebral vítr z plachet, když většinu předmětů, které jsem si vybrala ocenil na 1 kredit!!!! Zapsání kurzu Problémy národní bezpečnosti u děkana Michajlenka, na který jsem mimochodem sázela, nepokrytě zkritizoval a rovnou mě „zaregistroval“ na svůj kurz Regionální bezpečnost s tím, že můj původní výběr u děkana nestojí za nic! (v ruštině slovo „kolegialita“ nebo „schovívavost“ zřejmě neexistuje – pravda, Ljub?)

Výsledek dnešní produktivní schůzky s nejdůležitějším člověkem katedry Evropského výzkumu: kromě šesti předmětů (za které bych na FSS měla 30 kreditů) musím ještě napsat jakousi semestrální práci na 40 stránek, přičemž ruská normostrana je 2 000 znaků! (rozsah zřejmě odpovídá ruskému pojetí prostoru – nekonečné dálavy, kam se podíváš). Zodpovědně jsem práci pojala v konceptu své bakalářské práce (ano, tato věta je účelová, ale jak znám svého vedoucího… to je tak všechno, co ta věta je!) a šla jsem se oběsit. Po cestě jsem změnila plán a rozhodla se pro otravu. Je mi jasné, že teď se úhlavním pochybovačům zdá, že přišla jejich chvíle, jenomže ani v naší jídelně jsem svůj sebevražedný záměr nemohla uskutečnit. Za prvé tam vaří dobře a za druhé z příborů (potenciálních zbraní) je na výběr jenom vidlička a lžíce!

Přitom do dnešního dne probíhalo všechno tak hladce. Na přednáškách Diplomacie se dozvídáme, že kosti neplyveme do talíře a do cizí kanceláře nevstupujeme v kabátě (tady, kde je na ulici normálně kolem -15 stupňů, jsou na to velmi hákliví). Zahraniční politiku Ruska jsme začali od Ivana Hrozného, Lidija Jakovlevna nám zase vysvětlila problém centrum vs. region v Ruské federaci, ani ta děkanova Bezpečnost se mi nezdála tak špatná, když hned druhou přednášku založil na nedostatcích koncepce Moskva – Třetí Řím!

Přednášky jsou veselé, studenti po zkouškovém stejně dutí jako všude, ale nebojí se oponovat přednášejícímu a diskutovat. (Kvůli jekatěrinburžské specialitce – superrychlé mluvě – si nejsem jistá, jestli by studenti-řečníci raději neměli někdy spíš mlčet. I jejich horlivě diskutující tváře však zanechávají hluboký dojem.) Navíc je nás na kurzu vždy maximálně 30 a učitelé znají většinu studentů i jménem – nejen jejich UČem! (nás znají podle národnosti)

Svoboda slova se netýká jenom studentů – žádný druh cenzury (ani autocenzuru) jsem zatím vůbec neměla šanci pocítit. Nikdo nemá strach kritizovat vládu v Moskvě. Profesor Igor Kuzmin třeba v souvislosti s přítomností „zahradníků z Moskvy“ (rozuměj agentů FSB) na evropských konzulátech RF prohodí, že „sovětizmy lezou všude“. Anna Borisovna Arslanova zase nemá důvod nevyjádřit svou kritiku vůči policejním kontrolám na ruských vysokých školách, které nás brzy čekají. Akorát já sama si už připadám jako špión, protože si tyhle průpovídky neustále zapisuju, abych měla co psát na blog!:)

privjetik n.4: TRANSPORT

Takže další téma – doprava – se úplně nabízí!:)

Asi to nebude až tak vtipné počteníčko, některým budou i hrůzou vstávat chlupy na zádech (obzvláště těm, které zajímá jen stav našeho záchodového prkýnka), ale... my máme daleko tíživější problémy, než jsou přízemní obavy o sostojanije dorožnogo dviženija (co budeme dělat, až za 6 týdnů sleze sníh a my budeme bez okenní ledničky!?)

V Jekatěrinburgu je několik druhu transportu. Typický ruský transport (maršrutky), transport evropského standardu (metro), transport méně evropského standardu (všechno ostatní – ale jsme za něj rády!). Budu schematická jako ta mapa, co ji Evča nosí v baťohu...

Subodstavec 1 (pojem pro milovníky češtiny) – maršrutky (pro neznalé něco mezi taxíkem a autobusem, řídí je „nerusskije po nacionalnosti“ – jezdí jak kavkazští draci)
Jely jsme jenom jednou a to v doprovodu sveřepé Ksjuši a s peřinou na koleni (s odstupem se mi zdá, že Ksjuša se od nás nějak podivně distancovala). Aktivně jsme se účastnily posílání peněz šoférovi, v jaké ruce měl drobné, v jaké peněženku a v jaké volant, jsme nesledovaly – rády se těšíme dobrému duševnímu zdraví! Dojely jsme i s peřinama.

Subodstavec 2 – metro (nejkratší na světě, zapsáno v knize rekordů, jedna linka, 8 stanic)
Včera jsme si vypravily na dobrodružnou výpravu. Sergej nám navyprávěl pohádky o skázočnych uralskych kamnjach na každoj stanciji – to jsme si nemohly nechat ujít (a taky od rána do večera sněžilo, že by sabáku nevyhnal...)! Takže jsme u kasy za 11rublů vyfásly žeton (vrchol recyklace! Pche Brno, Praha a jejich papírové lístky...) a plné očekávání jsme se spustily po eskalátoru do té kamenné říše. Zpočátku jsme si myslely, že pokaždé vystoupíme a důkladně se rozhlédneme, každý ten drahokam si zblízka prohlídneme... Když metro zastavilo hned na příští stanici „Uralskaja“, došlo nám, že metro v Jekb musí být velmi zajímavé...... pro geology! Ne však pro dvě meždunarodnice... Na konečné Kosmonavtov jsme vystoupily, rozhlédly a vyfotily se (kosmonautika je v každé zemi tak populární!:)). To bylo tak všechno, co se tam dalo dělat. S čistým svědomím a hladovým žaludkem, že jsme splnily Sergejovu zadaču, jsme si jely uvařit pelmeně. A.... dojely jsme ...ještě hladovější!

Subodstavec 3 – autobusy, trolejbusy, tramvaje a vůbec vehikly všeho druhu, které tyto dopravní prostředky alespoň zlehka připomínají
Těmi jezdíme samy už pár dní. Nejzajímavější je způsob placení. V každém „saloně“ (tak se tady říká vnitřku vozu – nejdřív jsem se teda značně lekla, kam jsme to vlezly, ale Evča už evidentně v nějakém salonu někdy byla, takže se nenechala zmást a sebejistým přikývnutím mě ubezpečila, že se nacházím opravdu v dopravním prostředku) stojí/sedí/pomalu se blíží k nám „babuška“ (někdy spíš „babizna“) s černou kabelou přes břicho, my jí do dlaně vstrčíme daný obnos a ona něco zamumlá nějakou cizí řečí (asi uralsky) a utrhne lístek z ruličky, kterou má v té kabele. Babča je autoritativní, neodbytná, většinou dost při těle, ale nějakým zvláštním způsobem se vždycky dostane až na konec vozu i v přeplněném „salonu“. (Pro rusisty: „jechať zajcom“ je blbost)
Nejlepší je jet trolejbusem v době „probok“ (dopravní zácpy). Z neznámého důvodu stojí na každé křižovatce policejskij a řídí dopravu spolu se semaforem! Asi aby to šlo rychleji... Výsledek nedokážu ohodnotit, ale v pátek odpoledne jsme jely z centra... celé odpoledne. A... taky jsme dojely!

To znamená, že když shrnu subodstavce 1,2,3, lze na závěr napsat, že všechny druhy městské hromadné dopravy města Jekatěrinburgu jsou plně funkční a spolehlivé – dojedete vždycky! Otázky „jakým způsobem?“, „v jakém stavu?“ nebo „za jak dlouho?“ jsou stejně irelevantní jako dotaz „už máte nové prkýnko na záchodě?“

Valentýnský výběr...Tohle město si zamilujete :)

Poprvé na ruské aerobice

Jsme s Terkou obě sportovně založené dívky a od začátku našeho euroasijského pobytu jsme věděly, že budeme pátrat po všech možných způsobech pohybu. Začaly jsme tím, že každý ráno cvičíme aspoň půl hodiny v rytme svižné hudby. Já jen doufám, že můj hudební vkus se aspoň částečně shoduje s hudebním vkusem naší sousedky Kseniji, jelikož to máme obvykle opravdu na plný pecky. Když nad tím teď tak dumám – Ksenija na nás v poslední době háže dost často výrazný KK (kyselý ksichty)...čím to?
Kromě cvičení taky pravidelně chodíme pěšky do a ze školy. Možná si říkáte, že to je houby pohyb. Ale! Cesta do školy ve svižným tempu trvá 50 minut a má svá specifika! Většina trasy je pokryta vysokou sněhovou závějí, kterou je nutno se brodit. Chodníky tu samozřejmě denně umetají, plus pomocí různého nářadí kusy zmrzlýho sněhu odsekávají, ale někdy tak hustě sněží, že se to asi nedá stíhat. A na některých odlehlejších místech prostě neumetají, takže se docela nadřem, než do školy dojdem. Ale zase – je v tom určitá poetika! Pro rýpaly: MHD tu samozřejmě je. A je to vlastně námět na samostatnej článek, takže příště :)
Takže ten aerobik, tedy „aerobika“ v ruštině. Zašly jsme do našeho fitka, kde je i zmiňovaná sauna. Vypadá to tam moc hezky a děvušky jsou tam strašně milý. Zapsaly jsme se na lekci „step mixu“, což je klasický aerobik s posilováním, přičemž se ale cvičí s pomocí bedýnek – stepů. Převlíkly jsme se v šatně pro asi dvacet lidí, kde nás bylo...vlastně jen tři. Posléze došly ještě dvě dámy. Když jsme vešly v „bolšoj zal“, pochopily jsme. Velký sál je totiž malý sáleček. Malej jsme ani neviděly. No každopádně sál moc pěknej, moderní, po straně zrcadla, opravdu dobře vybaven. Než jsme se stihly rozkoukat, přišla lektorka. Doslova tam napochodovala s hlasitým „zdravstvujtě devušky!“ až jsme se lekly! Nebyla to usměvavá mírná tvář jako na recepci, nýbrž docela domina! Během té hodiny mě xkrát napadlo, kde asi nechala bič? Žádná rozvička nebo strečink, prostě na tu bednu skočila a okamžitě rozjela dlooouhou a veelmi složitou sestavu. Sotva jsme postřehly její povel (Odin odin! Mambo! Běg! Nožnicy!) a už byla úplně někde jinde. Nevěděla jsem, jestli se dřív dívat na její nohy nebo na pusu (a odezírat rusko-anglický povely), či snad do zrcadla na sebe nebo na ostatní děvušky anebo radši na svý nohy, abych ze stepu nespadla a nerozbila si hubu! Při nožnicách (ano, jsou to nůžky, ve výskoku z bedny) jsme s Terkou měly tendence k záchvatům hysterickýho smíchu. Tak asi po 45 minutách jsem se v pojmech zorientovala a sestavu jsem začala chápat. Bohužel byl konec. Rázným výkřikem nás naše otrokářka pochválila, až jsme se lekly podruhé! a vyhnala nás ze stoje do lehu na bednu a začala série brutálních posilovacích cvičení na břicho, při kterých jsem začala přemýšlet o svým pojištění pro evropskou část Ruska. - Jsme přece větší částí bedýnky v Evropě, že? - Běhalo mi hlavou...Brzo byl úplnej konec. Spadly jsme z beden a Olinka nám dala dvě minuty zákaz jakýhokoliv pohybu a jen jsme dýchaly (funěly). Po dvou minutách jsme se odebraly do sprchy s pocitem velkýho uspokojení. Jak jistě tušíte, koupily jsme si s Terkou permanentky. V tomhle fitku nás neviděli naposled! :)

Výsledky hlasování: Kdo jako první ve městě zabloudí "malinko" víc?

Děkujeme Vám za hlasování a "důvěru" v nás vloženou, kterou jsme zklamat nemohly, jelikož ji v nás zjevně nevkládáte :) Takže - nezabloudily jsme ani jednou! Jedno špatné odbočení při první (hodinové!) cestě do školy se nepočítá. Jsme prostě dobrý a ani tuny sněhu a chumelenice nás nedostanou! Nutno dodat, že jednu mapu už nosíme i s sebou :)

Sauna

Včera jsme se s Terkou rozhodly, že už je načase zajít do sauny, vzhledem k tomu, že už jsme v Rusku celých 10 dní. Navíc jsme chtěly trochu narušit stávající večerní stereotyp – po večeři film, po kterém (příp. u kterého) usneme, vzbudíme se poslušně přesně v jednu ráno, jelikož naše touha po internetu je tak velká, že ani budík nařizovat nemusíme, a poté surfujem do tří či půl čtvrté ráno. Tak moc chceme být s váma, rodino a přátelé, v kontaktu :)
Takže k té sauně. Byla skvělá! Zaplatily jsme si rovnou dvě hodiny (pouhých 270kč/osoba). Ne že bychom se chtěly vypotit na týden dopředu, ale slečna za pultem se otázala rovnou, jestli „dva časa“ a my jsme nechtěly vypadat jako máčky, nýbrž jako správný Rusky, takže jsme kývly. A nelitovaly jsme. Slečna nás zavedla do jedné ze zadních místností tohoto napůl fitka a napůl „salonu krasoty“, ukázala nám saunu, sprchu, wc a odpočinkovou místnost s křesílkama, polštářema, varnou konvicí, CD přehrávačem atd. Bohužel, my doposud neznalé ruské sauny jsme si s sebou nevzaly jídlo, šampaňský ani vlastní cédečka, ovšem příště toto určitě napravíme! Nutno dodat, že tohle všechno jsme měly jen pro sebe. No, co vám budu povídat, byl to perfektní relax, a to i přesto, že jsme si zapomněly vzít vodu a nechtělo se nám potom jen v osušce (taky erární) lítat po objektu a nějakou shánět, takže jsme po hodině byly silně dehydratovaný. Vyřešila to převařená (teplá) voda z konvice :) Po dvou hodinách, tzn. 4 saunách, jsme se cítily báječně, unaveně a dost malátně. Naštěstí naše kolej je od tohoto fitka kousíček, takže jsme za pár minut už ležely v posteli. Už plánujem, kdy půjdeme znova a koho vezmem s sebou. Terka navrhuje vedoucího katedry evropských studií Stěpanova (věk asi 57), což já razantně odmítám. Sice jsem pro utužování družby s profesory, ale ocaď pocaď, že? :)

privjetik n.3: KRIZIS

Když pominu, že naši spolužáci jako by z oka vypadli protagonistům Beverly Hills 902 10 (nebo Helena a její chlapci?), holky si nás na párach prohlížejí (dokonce někdy i s KK!) a když slyší, že děvuški iz Čechii prijechali, divně se jim zablýská v očích a hned se s námi seznamují (a KK je ten tam), prostě když pominu všechny tyhle prvoplánově znějící drobnosti, studenti URGU nemají dveře ke vzdělání úplně otevřené.

(a to ještě nevíte, že přednášku zahajujeme vestoje jako na gymplu! Nevím, proč nás to s Evčou vždycky tak překvapí! A doufám, že si ten zvyk neosvojím natolik, že v září touhle hujerovštinou překvapím své spolužáky na FF nebo FSS!!!!! I když na FF už mě znají, asi by je to nepřekvapilo…)

Abych se vrátila k těm dveřím. Kromě toho, že při příchodu vyučujícího musíme vstát (není to zásah do našich práv? někdo by to měl přezkoumat! jsme přece v tom Rusku…), patří k iniciálnímu koloritu přednášky i vysvětlování zdražování školného a poučení o tom, jak myslet prakticky při dalším studiu.

Ruští vysokoškoláci se dělí na dvě velké skupiny – platnyje (ti, co solí a solí a ještě k tomu musí stejně skládat přijímačky a za neúspěšný předmět je můžou z fakulty vyhodit jako studenty na VŠ v ČR) a bjudžetnyje (ti, co podle kvóty platit nemusí, protože dostali stipendium). Výše školného závisí na kvalitě fakulty. Naše je jedna z nejdražších (30tisíc rublů/semestr), ale ekonomická fakulta jí předčí (45tisíc rublů/semestr). A to je teda nářez, protože převedeno na srovnání podle běžných českých platů (ať mi nikdo neříká, že všichni naši spolužáci jsou děti oligarchů!) bychom si tolik peněz asi dovolili utrácet možná za výuku oxfordského typu s yaleským přístupem a minimálně brněnským FSS standardem. To však ponechme stranou, studentům URGU zasáhla do plánů (stát se magistrem v 21letech) finanční krize.

Několik tisíc platnych studentů je možné přiřadit také do gruppy „kreditniki“ – ti, kteří svá studia financují za pomoci vzdělávací půjčky u banky Sojuz. Z finančních důvodů tento peněžní ústav program na podporu vzdělávání zrušil a studentům hrozí, že na školu nebudou mít. Náměstek ministra školství Vladimir Mikluševskij v rozhovoru pro deník Izvestija nabízí mnoho řešení – na nějaký čas zafixovat současnou výši školného v rublech, dojednat zavedení podobných programů u jiných bank nebo vytvořit více státem podporovaných bjudžetných míst (kde na to stát vezme, neupřesňuje). Prezident Medvěděv se podle listu Komsomolskaja pravda na svém blogu kloní k poslednímu řešení (ani on však neříká, kde na to stát vezme) (Blog je možné komentovat! Tak do toho, juhů! Který čtenář-grafoman by nechtěl, aby si sám ruský prezident četl jeho komentáře?!)

Děkan naší fakulty pan Michajlenko v pondělí na přednášce doporučoval více realistické uvažování než spoléhat se na pomoc ruského státu. Důrazně nabádal studenty k tomu, aby pokračovali i do magisterského stupně, protože tam je bjudžetných míst většina. Nevím, nakolik jeho sugestivní přesvědčování zapůsobilo na kočky na podpatcích, ale já jsem měla pocit, že na tu magistraturu prostě musím! (opět Hujer). Až tak závažně se mě poprvé dotknul finansovyj krizis.

Podruhé jsme s Evčou finanční krizi pocítily dnes, kdy jsme v kompjuternom klasse málem (a to bylo štěstí - virus KK opět přítomen) vyjekly nadšením z kurzu 0,62 rublu za 1 Kč! Počasí je hned snesitelnější, když vím, že třeba budu mít na skromný kožich ze sezónního výprodeje, až v květnu sleze sníh.

Škola a naše mindráky

Tak dnes jsme poprvé navštívily školu. Teda v tom smyslu, že jsme šly i na přednášku, ne pouze vyřizovat propusky, dokumenty apod. Vyšly jsme se značným předstihem, jelikož jsme si ještě nebyly zcela jistý, kterým směrem jít. Naštěsí jsme měly první sraz ve škole až v 15:30. Tím, že tu vždycky do jedné ráno čekáme na net a pak asi tak do půl čtvrté surfujem, ráno je poněkud obtížné vstát brzy. Každopádně do poledne jsme se zvládly nachystat i se snídaní a rozcvičkou cvičme v rytme. Do školy jsme šly necelou hodinku s malinkatým zablouděním (poprvé samy, moc velký město, bez mapy a kompasu, silný sněžení a snížená viditelnost). Do školy jsme každopádně dorazily dřív a měly jsme tím pádem i trochu času se po škole porozhlídnout a podívat se, s kým že to vlastně budem studovat.
No takže dá se to shrnout do jedné věty. Studovat budem s mladýma klučinama a s mladýma holčičkama na „kablukách“ (podpatcích). Achjo, asi tady na mě dolehne nějaká předčasná krize středního věku :) Vzhledem k rozdílnýmu školskýmu systému (kterej tady nebudu vysvětlovat) jsou studenti zdejšího páťáku VŠ staří průměrně 21 let a já si připadám nějak stará ve svých čtyřiadvaceti :) Nicméně, s tím se asi rychle srovnám... Daleko horší je to, že s Terkou nějak nezapadáme mezi zdejší studentky, které si pěstují image ve stylu nezbedná školačka s nádechem dámičky. Důvod jejich často přepečlivé péče a snahy upoutat na sebe je velmi prozaický. Rusko, jak známo, se potýká s demografickou krizí. Mužů je málo a je o ně boj. Holky se snaží uhnat kluky. Holky o sebe starostlivě dbají, sledují poslední módu, nakupují drahý hadříky (až jim často nezbydou peníze ani na jídlo). Kluci to všechno s úsměvem (a samozřejmě se značným uspokojením) sledují a pak se nestačí divit, jaká kočka jim padla do klína, i když ani nemuseli hnout prstem. Samozřejmě teď trochu přeháním. Snažím se asi podvědomě vyrovnat s faktem, že buď si zítra zajdu do nejbližšího „salonu krasoty“ na kosmetiku, ke kadeřnici a na nehty, a po cestě zpět si koupím kozačky na jehlách, nebo tu budu do června out. Nebo možná jen do jara. To už snad proboha sundají ty vysoký podpatky a obují i něco normálního. Každopádně holky v těchto dnech obdivuju, když je permanentně všude na metry sněhu nebo ledu, sněží anebo naopak mrzne až praští a ony klopýtají v něčem tak nepohodlným a nebezpečným (snad každej den jsme s Terkou svědky toho, kdy „maršrutka“ zastaví a z ní doslova vypadne nějaká slečna přímo na silnic a rozplácne se). Zkuste udržet rovnováhu na kluzkým povrchu na 10cm šteklích. U nás s Terkou zatím vítězí pud sebezáchovy :)

Aljonka

Včera jsme slavily NOVOSELJE. Ruská tradice praví, že jakmile dozní bolehlav z rozlučkového večírku (PROVODY) a někam se nastěhujete, musíte otevřít butylku, pozvat pár hostů, natahat pro ně vodu z obchodu – ta, co teče z kohoutku, trošku zapáchá (ale zapach tady znamená vůně, takže v pohodě) a pak už jen VESELIŤSJA. Jako dvě správné Nataši jsme si nemohly dovolit protivit se ruským zvykům.

Na večerinku přišel Sergej, který se o nás tak hezky stará, vzal nás do Ikey a do extrasuperhypermarketu Ašanu (kde se snad dá koupit i pštrosí vejce a všem, kteří nám přejí náš záchod, by ty obchoďáky vyrazily dech) a radí nám, jaké pelmeně si máme kupovat a při tom ještě stíhá vykládat zajímavé urbanistické historky z Jekatěrinburgu, objasňovat geografické zvláštnosti a upřesňovat historické skutečnosti.

A protože teď máme IKEA příbory, skleničky a nádobí asi pro šest lidí, tak jsme ještě pozvaly českou lektorku Renatu, která bydlí o dvě patra pod námi (kam nedosáhne kolejní wifi). Ještě, že jsme to udělaly, protože Renata na oslavu donesla světoznámé ruské čokoládové bonbony Aljonka a nato Serjoža vytáhl z rukávu veselou historku o tom, jak Sovětský svaz v rámci rozvojové pomoci zásoboval Nigerii.

V zájmu efektivní humanitární pomoci v celkem negramotné africké zemi, se státy OSN domluvily na tom, že na každé potravině bude rysunok s vyobrazením, z čeho se jaký výrobek připravuje. Na jogurtech byla kráva, na chleba nalepili obrázek obilného klasu, na konzervu masa dali… asi prase (zní to blbě, já vím, ale je to parafráze Serjožových slov a vůbec jeho historka, takže negativní komentáře pište v ruštině) a na konfjetkach Aljonuška byla ta modrooká holčička, co se na vás usmívá z fotky . A to i hladovými africkými zády otřásl mráz onu vytouženou rozvojovou pomoc hromadně vraceli. My s Evčou se nad darovaným slaďoučkým koněm nešklebíme a od konzumace nás neodradí ani výrobce nostalgického názvu Rudý Říjen.

výsledky hlasování

S konečnou platností a nekonečnou radostí musím všem pochybovačům sdělit, že topení nám opravdu nezapojí až v květnu (k odpovědi D se nevyjadřuji vůbec). Ti, co sázeli na medvěda, měli pravdu. Od čtvrtečního rána nám topení fajruje, že se bojíme, aby se nám nové IKEA závěsy nevznítily!

Ruskému plynu zdar! Energetická bezpečnost se týká jenom "nějakého předUralí..."

privjetik n.2: REGISTRACIJA

Slovo registracija nás poprvé potkalo už v Kaliningradu na letišti. V Jekb dostalo ještě pár derivátních přátel: propusk, kvitancija, prikaz, passport, dokumenty. Bláhově jsem si myslela, že bude třeba si ta důležitá slova zapsat, ale hned druhý den jsem zjistila, že nebude. Zapomněl by je snad jenom blbec. Různé druhy propustek, potvrzení a dokumentů po nás chtějí na každém rohu.

Při slovním spojení oformljenije dokumentov už mi naskakuje vyrážka (hledat příčinu exému v pokoji po Číňanech nebo v erární kolejní dece, pod kterou spíme, si zakazuji.. a Vám taky!) Těch pár dní, které mám za sebou, mi připomíná scénu z animovaného Asterixe. Pro neznalé: Asterix a Obelix mají za úkol získat určitou propustku (asi stejně důležitou a stejně debilní jako všechny, co teď už, sláva Bogu, máme my) a při jejím získávání málem zešílí. To se téměř stalo nám, kdyby nezasáhla prozřetelnost!

Nejprve nám s kyselými ksichty neochotně a složitě vydávali vremennyje propuski (dočasná povolení). To zabralo dva dny. Stejně složité bylo přesvědčit všechny příslušné autority, aby nám opět s kyselými ksichty a opět neochotně vydaly povolení opět dočasná, tentokrát však méně (do června). Zásadní problém vzniká se slovem slušatěl – v historii Uralské státní univerzity ho snad použili poprvé na nás! Důvod našeho zařazení do této neokategorie neznáme a popravdě ani nechceme… Žádnému dalším činovniku v Asii už nehodláme vysvětlovat, jak funguje evropský Erasmus – nevíme, jestli kromě vyrážky není nakažlivý i KK (Kyselý Ksicht).

Zařizování propustky na kolej, na univerzitu, povolení k pobytu, internetu, do knihovny nás brutálně zničilo! (na tramvajenku/šalinkartu/projezdnoj na metro/autobus/trolejbus (každou zvlášť) KAŠLEME!)

Chápu, že v Rusku žije 140miliónů lidí, které je nutné nějakým způsobem organizovat. Na jednu stranu se o to úřady velmi snaží různými nařízeními, směrovkami, tablíčkami, objavlenijami na každých dveřích. Na druhé straně tato úřední opatření vytvářejí pro ruského člověka neomezený prostor pro každodenní improvizaci v boji o svoje dělo. A tím tablíčki přibývají, nařízení se překrývají a nikdo neví nic. Kromě toho, že slušatěl není student, takže propustku v knihovně dostane akorát tak do čítárny!

A když jsem na začátku slíbila historku o prozřetelnosti (Boží?!) (Je v Rusku nějaký Bůh?) (Kdo je sakra ten Dostojevský?! Průkazku do knihovny ruské klasické literatury prostě neseženu!). Jedna z podmínek ubytování na ruské koleji je téměř magicky znějuščaja (ne, to fakt není rusky!).

Fljuorografija – převedeno do českého realistického jazyka – rentgen plic. Návštěva ruské nemocnice je zážitek. Tablíček hafo. KK taky. Dokumenty potřebné v každé díře ve dveřích (Rusové mají vůbec velmi v oblibě domluvu bez pro nás běžných dorozumívacích prostředků jako je… obličej). Zkušenost skvělá. Fráze z Ruštiny pro samouka – Kto v 117yj kabinět? Za kjem óčereď? (Kdo jde do kabinetu 117? Kdo je na řadě?) se zdají hned pochopitelnější.

Po včerejší dávce ozáření a dnešní podúškovoj peripetii (Evi, je to na Tobě :)) jsme si do nedaleké nemocnice zašly pro výsledky kvůli tomu méně dočasnému začíslení na kolej. A tam nám paní trpící silnými projevy KK nekompromisně oznámila, že nádo peresdaváť, kampjůter ukráli! že musíme na rentgen znovu, protože jim ukradli počítač! Ne Boží, ale stejně prozřetelná ruka ruského člověka zasáhla. Záchvat hysterie přebil záchvat smíchu. V pondělí jdeme znovu na rentgen a dr. Suchý může do kurzu Bezpečnost v jaderném věku zařadit téma „nejmodernější ruské strategické zbraně za Uralem.“

Postelové hrátky

Dneska bylo veselo.
Bojovej úkol číslo 1 zněl jasně – koupit peřiny! Noci jsou tu studený (bodejť by ne – noční teploty příštích dní mají padnout až na -42! Vyrovná se s tím náš organismus vůbec? Plus na spaní nám ženština dala jen obyč deky ). No a přestalo nás nějak bavit spát ve třech vrstvách triček, punčochách, termoponožkách (Terčiny s názvem Arktida, moje Sibiř), ušance, rukavicích, šále a návlecích na ruce (díky Moni! J). Kromě toho oknem táhne jak sviňa (pardon, ale to jinak říct nejde). Číňani utěsňovali okno izolepou, ale ani to už nepomáhá.
Vydaly jsme se tedy hledat obchod, kde by měli žádaný produkt na skladě. Terka byla aktivní a v dobré vůli se chtěla informovat u šatnářky ve škole „požalujsta kdě nam možno kupit podušky?“ Nejenže paní nevěděla odpověď, ale očividně vůbec nechápala, proč něco takovýho chcem, dokonce měla chudák dojem, že po ní chcem, aby nějaký vytáhla zpod pultu šatny...Později nám došlo, že se celou dobu sháníme po polštářích (poduška) a ne po peřinách (odějalo). Možná mozek namrzá. Ale ať už to či ono, poradit nám mohla! Nakonec jsme ve třetím kšeftu opravdu narazily na textil „dlja doma“!! Tamním prodavačkám jsme vyrazily dech, když jsme už značně v ráži (protože děsná kosa venku a dlouhý hledání) požádaly o dvě největší peřiny, co mají. Čímž jsme jim asi vybraly zásoby na další pětiletku. O povlečení na tyhle dva obry nemluvě. Ale umíte si představit tu nádheru? Rozvaluju se teď v nové voňavé mega peřině o rozměrech 200x220 a je mně blaze! Co na tom, že obě dvě se nám skoro nevlezou na naši „manželskou“ číňanskou postel a ustlat to je docela makačka J Prostě se zamotáme jak larvy a můžem spát i při otevřeným okně ;) Takže já jdu peřinu teď testnout. Třeba se mi bude zdát o tom, jak nás nechtějí pustit do knihovny. Jsme snad knižní teroristky? (více Terka)

česko-ruský obrázkový slovník

туалет - toaleta - tualet

качели - houpačka - kačeli

pamětní deska - мемориальная доска - memorialnaja doska

новоселье - kdo nebyl v Rusku, nepochopí :)

náš blok - наш блок - naš blok

uklízečka - уборщица - uborščica

sprcha - душ - duš

Let a dolet

Ani nevím, co psát dřív...Pod tíhou mnoha dojmů a vodky, kterou s Terezkou slavíme příchod internetu do našej komnaty!

Překvapující byl už let, kdy jsme trčely na letišti v Kaliningradu, nějaký tři hodiny, aniž by někdo podával nějaký info - ale to už bylo řečeno - takže jsme poznaly nakonec i čeljabinský letiště, naštěstí jsme nemusely vystupovat, pač letiště moc vábně nevypadalo :) Zato Kolcovo v Jekatěrinburgu je docela pěkná moderní budova. Přivítání bylo perfektní, jelikož Sergej, kterýho jsme znaly jen z ruskýho facebooku (вконтакте), nás na letišti opravdu čekal, ačkoli jsme přiletěly o x hodin později. Byl tam autem, takže věci nám odvezl a odnesl až na kolej, kde nám taky se vším pomohl, stejně tak po příchodu na univerzitu nám ukázal, co a jak... plus cestou autem stíhal vykládat o místní architektuře a historii, odpovídat na naše dotazy (rozuměj: především Terčiny dotazy :)), uřídit káru v dopolední špičce (na sněhu samozřejmě) s tím, že Rusové se s pravidlama moc nedrbou. :) To vše s úsměvem. Prostě frajer :) Koleje byly krutým vpádem do reality. Zvenku vzhled ala koncentrák, ponurý chodby, otlučený zdi , pokoj jak feťácký ghetto. Docela milá vedoucí kolejí. První dojem - připadá vám, že utečete a v tomhle pokoji prostě nebudete ani minutu, natož celej semestr...a za pár hodin už klečíte a drhnete podlahu, ze skříně serváváte hnusnou „tapetu“ , vyhazujete nechutný pozůstatky po minulých obyvatelích (jejich zmuchlaný oblečení, podprsenky aj chuťovky) a utíráte tuny prachu. 8 měsíců tu prý nikdo nebydlel a očividně ani neuklízel. Byl to trochu šok po 30ti hodinách nespaní, cestování a časovýho posunu. No ale to už tady hezky objasnila Terez...a já můžu jít spát, abych měla sílu dolézt zítra do ruské nemocnice na rentgen plic (!!!). Dobrou :)

Privjetik n.1: KOLEJE

Kromě toho, jak jsme dojely z Prahy do Jekatěrinburgu (odpověď: Náš let z Kaliningradu do Jekatěrinburgu byl r. совмещен/ angl. combined, a to tak, že jsme čekaly nějaké 3hodinky na letišti, pak jsme se všichni zvedli, naskákali do letadla. Probudili se před Čeljabinskem, nabrali další passažíry a o hodinu později jsme s Evičkou v Jekatěrinburgu s 5hodinovým zpožděním poprvé vstoupily na půdu pravé Ruské federace a ne žádné enklávy.) asi všechny stejně nejvíc zajímá, jak bydlíme. Byl to boj, ale teď máme dokonce i internet, takže se ve 1,18 místního času odhodlávám popsat, jak to proběhlo.

Za 2000 rublů měsíčně jsme dostaly pokojík po Číňanech, které vystěhovali kvůli nepřístojnému způsobu života – panebože, to asi místní zavobšežitija neviděla, jak žijí ruští studenti – kolej by byla rázem prázdná). Ještě že jsem byla tak unavená po cestě a plna očekávání, když jsme pokoj poprvé uviděly, jinak bych si zoufala… (Evča, ta si zoufala, ale radši to neříkala.) Stejně jsme první den musely zařídit spoustu dokumentov, takže „domů“ jsme se dostaly až k večeru. Cestou jsme nakoupily spoustu pytlů na odpadky a čisticích prostředků a gumové rukavice a utěrky, hadry. V supermarketu bohužel neměli žádné jedy, jinak bych investovala i do nich a nejdřív to tady vystříkala a neprodyšně uzavřela na noc a spaly bychom na chodbě! Brutálně jsme to tady zničily, vyházely všechny hnusy a teď je tady čisto jako v klícce! Ani si (radši) nevzpomínám, jak ten pokojík vypadal před tím. Postel od Číňanů jsme si nechaly – sbili si ji sami a po dezinfikaci vypadá jako…číňanská.

Zítra donutíme Sergeje, který nás má na starosti, aby nás dovezl do IKEy, odškrábeme starou hnusnou čínskou růžovou lepenku z nábytku a ještě jednou velmi důkladně vytřeme skříně, a všechny rohy vypískujeme a skříně a okna vycídíme a pak už se nám snad odsud ani nebude chtít... (vtip)

Na ruských kolejích to chodí stejně, jak mi říkala Ljub Vomelová-Poljakova. Když se nastěhovali v prváku, dostali pokoj a ten už byl jejich napořád. Všechno si uklidili, vystříkali tarakány (ty díky zimě nemáme) vymalovali, natahali nábytek, který někde posháněli, otevřeli butylku, namazali butěrbrody a měli novoselje. A pak… žili!

Když se nad tím zamyslím, tak jsem tady uklízela daleko víc než na Vinařkách v Brně, kde přede mnou klidně mohli bydlet i horší obyvatelé než Číňani… Jenom jsem se nechala ukolébat tím, že jsem v ČR. (A nemusela jsem vyhazovat starý divan a strhávat hnusné číňanské polepení celého nábytku…) A navíc ta svoboda, že si tady můžeme dělat, co chceme…(dole nás sice velice hlídají místní „skify“- studentské pořádkové jednotky, do 11 musíme být na koleji a taky máme jenom jedny klíče)... (s tou svobodou jsem to teda asi přehnala...)

Máme (zatím viděné) 2 sousedky – mladou kočku Kseniju a stařenku (Evča říká, že vypadá staře jenom kvůli tomu, že nemá zuby). Její jméno jsem zapomněla, ale hned první den měla zajímavý postřeh, kterého se myslím drží všichni místní studenti (možná bohužel, ale je to tak a je to tak chorošo). Při instruktáži o tom, jaxe používá elektrická trouba (jj, stereotypy o Čechoslovakiji jsou podobné na Západě i na Východě) mi říkala: „Tady se žije pěkně. Co na tom, že támhle není to, tam to… (rozuměj támhle fuj, tam blé – pozn. autorky) Hlavní je, že jsme v samom centre goroda a že můžete zajít do divadla, za chvíli jste na univerzitě, jsou tady obchody... prostě že si můžete žít, jak chcete.“ Asi kvůli tomu tady ona taky zůstává a nechce se přestěhovat do jednoho z těch trapných nových luxusních bytů, které se tady všude staví…