Uralské velehory a bublik

Jsme tu už skoro měsíc, takže bylo načase, abychom s Terez omrkly místní velehory. Nechtěly jsme to pro začátek moc hrotit, takže jsme vzaly zavděk místními kopečky – Uktusskie gory s nejvyšší horou Tatiščeva – 385m.n.m. Bylo opět nádherně, lyžařské středisko doslovalo pulzovalo a upravená sjezdovka byla plná lyžařů a snowbordistů. Nás ovšem nejvíc nadchla jiná atrakce – „bublik“, čili jízda na nafukovacím kruhu z megaprudkýho kopce. A byl to teda sešup! Půlku dráhy jsme jely pozadu, jelikož bublik je zcela neovladatelný a sám se v určité části kopce otočil. Jediný, z čeho jsme měly fakt strach, bylo to, že to na bubliku napálíme do malé budky dole anebo do jejího strážce, což byl sličný mladík, který přeživší vyhledávače adrenalinu připoutal k minilanovce a poslal je opět nahoru. Když jsme však viděly, že na bubliku jezdí i slečinky v kablukách, nebály jsme se už ničeho. Po této srandě jsme dostaly žízeň, takže jsme zašly do místního pubu na jednoho heinekena (na víc bysme možná ani neměly, jelikož vysokohorská přirážka byla vyšší než samy hory). Po chvilce zábavy ve dvou si k nám přisedla dáma neodhadnutelného věku a udržovaného zjevu a začala se s námi živě vybavovat. Jejích pár prvních vět jsme příliš nepobraly (mohlo za to asi pivo plus uralská rychlomluva), ovšem byly to zrovna věty, jež nám měly objasnit důvod toho, proč nemůže sedět sama. Nějak jsme si domyslely, že buď čeká na přítele a nudí se sama u stolu, anebo čeká na milence a má strach, že ji uvidí přítel, a tak dělá, že vlastně sedí s kámoškama nebo nevím. Každopádně byla to Valentýna, líbilo se jí, jak hezky mluvíme „po-russki“, chtěla se s náma bavit o mužích a my jí s Terez zaboha nemohly vysvětlit, že ti osmnáctiletí kluci u vedlějšího stolu jsou pro nás opravdu příliš „molodyje“. Potom jí zazvonil telefon, stihla nám ještě poradit místní cool diskotéku a byla pryč. My jsme se taky zvedly na cestu zpět. Terku jsem musela trochu popohánět, jelikož byla v euforii z každýho kusu linolea, co ležel u cesty a na němž chtěla nejspíš dojet až domů. To starý lino z naší komnaty jsme asi neměly vyhazovat! Já jsem se kochala sluníčkem a šikovnými snowborďáky, kterým Terinka vytrvale říkala skejťáci. Byly jsme nadšený a příjemně unavený. Do nálady nám docela sedl večerní film Unaveni sluncem Nikity Michalkova, který plyne dvě hodiny jako pohádka a konec vás zcela rozdrtí. Naštěstí jsme měly povznesenou náladu díky červenému vínu Duše mnicha a výborné vlastnoručně připravené „seljodce pod šuboj“, což je v podstatě „sleď v županu“ . Na příští týden máme od Sergeje slíbený sáňky, takže už nemůžem dospat, jak se těšíme na další jízdu! :)