To bych snad ani nebyla já, kdybych nenapsala něco o divadle! (opera a balet se nepočítá!) Nezakrývám, že jsem před odesláním přihlášky do konkurzu dřív než stránky Urgu zkoukla divadelní sajty Jekb (a info o klimatu). (Do Brna jsem přece šla taky kvůli Hadivadlu, Provázku, Martě, občas Redutě a sluníčku!:)). Z internetu na mě tehdy vyskočilo asi 25 divadel! A jak to tak bývá (nebo ne?!), já jsem se na první pohled zamilovala do jednoho!
O panu Koljadovi mi poprvé řekl Mistr Liška a nutně mi nabalil do těžce zvažovaného obsahu zavazadla vysoce praktický prográmek představení Kurica, které se hraje ve Švandově divadle pod názvem Slepice. To jsem ještě netušila, že se se samotným titulním ředitelem (sym-paťákem) potkám hned při prvním vstupu do divadélka. To se navíc nachází asi 50metrů od naší fakulty na ulici Turgeněva.
Je to maličký dřevěný domeček, zapadlý v závějích sněhu, barevných fáborků a světýlek. Hned při vstupu v minifoyé se ocitnete v ošoupaném panoptiku čínských plyšáků, na skládce zašlé slávy, která z posledních sil právě dodýchala, a v bytě megalomanského sběratele – milovníka bizarních zátiší (Lenin a slunečnice, glóbus, který chtěli zjevně vyrobit v měřítku životní velikosti, kolovrátek vedle umělého vánočního stromku na starém radiopřijímači).
Na jednom ze stolečků majestátně stojí velký samovar, ze kterého o přestávce teče teplá voda do stakančiků s černým čajem a kostkou cukru. A když zrovna nekomunikují prostřednictvím mobilních služeb (Rusové=národ telefonující a ostatní návštěvníky světlem mobilniku oslňující), hltají diváci lačně chladnoucí kipjatok přes čajové sušenky, které jsou se v Rusku tvrdé, aby se daly namáčet a rozpustily se až na jazyku. Láska (k divadlu) i tady prochází žaludkem. (Slyšela jsem teda něco o čokoládě a koňaku v divadelních bufetech za minulého režimu, ale evidentně byli Rusové v některých ohledech eliminace sovětských tradicí velmi důslední…)
Poprvé jsme se vypravily na autorskou hru Bukjet. Ten, kdo patří na facebooku do skupiny Emir Kusturica (já), by si přišel na své. Cikánský, ukřičený, blikající barevný spektákl se zpěvy, tanci a chrastěním náramky, skleničkami, talíři, talířkami, miskami, mističkami,…(chyběl už jen tančící medvěd na řetěze).
V pátek jsme viděly inscenaci Gogolovy Ženitby. A rusokrasojízda pokračovala. Národní píseň „Svjetit mesjac, svjetit jasno, svjetit polnaja luna…“ mi ještě dnes nedá spát (nebo je to tím, že Evča zakoupila okenu, umyla okno-9měsíců nemyté a teď nás v noci přímo oslňuje uralský měsíc!?). V tom představení bylo všechno.
Komedie, tragedie, opera, téměř balet, samovary, balalajka, láptě, barevné šátky, červená nastěnkovská líca, kaftany a chaláty, rubášky…o blinách, matrjoškách a o vodce se aspoň mluvilo.
Byly tam i slzy s hořkou chutí silného černého čaje a radost, která se dá jenom se smíchem vyskákat v nejhlubších sněhových závějích a chutná jako sladké bliny s povidly. A jak je známo, smích a slzy chodí v Rusku všude spolu. Jestli Léblovi vyčítali příliš mnoho nápadů a ujetost, když Na Zábradlí inscenoval Čechova, tak co by čeští kritici-milovníci skromných režijních poměrů řekli na Koljadu?
A zase jsme šly domů a všude kolem nás bylo tolik rozporu a přece to pořád bylo a je milé.
No co, že tramvaj obvykle staví mimo ostrůvek chodníku a je trochu nebezpečné dostat se z prostředka tříproudovky na chodník?! No co, že nám po dlouhodobém požívání místní vody vypadají zuby?! No co, že v knihovně…(ale škoda psát)?! „Nam molodym, (i poka) krasívym, vsjo po fig!“
Žádné komentáře:
Okomentovat