Tančící kameny

Pravidelní čtenáři našeho blogu vědí, že jsme byly minulý týden Fakultou mezinárodních vztahů Urgu pozvány na představení do Operního divadla. Docela jsem si lámala hlavu, jak moc reprezentativně se předvedeme, když přišla ta jejich slavná uralská „vesna“ (jaro) a na chodnících je všude hnusná blátivá břečka, kterou si místní otrlí Uralci z bot ani neodstraňují (hadr, štětky, škrabky, špachtle… všechno marný). Bláhově jsem si myslela, že hadřík v kabelce něco zmůže. Evča to odpískala už po cestě do školy. Od bláta měla i kalhoty. Kolegiálně jsem se na to vykašlala taky. Když jsem se pak koukala po hledišti, tak v něm seděla spousta dalších blátivých kolegů a kolegyň. Specifikum života na Urale.

Název Kamennyj cvetok nám kromě jména Sergej Prokofjev nic neříkal. Chvíli jsme si dokonce myslely, že jdeme na operu! Z omylu nás vyvedl až program představení ve dvojím vyhotovení – paní neměla „sdáču“ a vypadala, že „besplatno“ nám dá akorát do… Z míry nás ještě vyvedla babička šatnářka, když nám nabízela „binókl“ – kukátko a my jí nerozuměly – když jsme se konečně dovtípily „v čem dělo“ a poděkovaly, suverénně opáčila, že to mohla říct i anglicky, ale že jsme vypadaly, jako že budeme rozumět!

Lístky od Lidiji Jakovlevny byly VIP. Na rozdíl od studentů všech možných asijských národností, kteří z neznámého důvodu zabrali celý první balkón, jsme byly my dvě Evropanky usazeny jako carevny. Evča seděla hned za masivní hlavou rektora, takže představení strávila nalípnutá na sousedku. Nejdřív jsem si myslela, že rektor dříve vystupoval v estrádním pořadu ruské státní televize, pak mi došlo, že byl principálem v cirkusu. S americkou rukou v kapse a rozepnutým sakem uvedl velkou oklikou (univerzita, místní doprava, jaro, prémie k výplatě v roce 2009 – jakási vzdálená logika v tom byla) premiéru představení, které si naše univerzita objednala u příležitosti Mezinárodního dne žen, a pak se uvelebil na ono místo před nebohou Evičku. Tím skončila série malých překvapení a přišlo to největší – balet.

Byla to nádhera. Hudba, barvy, tanec. Všechno velkolepě působilo na naše rusalčí srdce. Napoprvé jsme nemohly vidět lepší představení. Prokofjev složil Kamennyj cvetok na motivy pohádky uralského spisovatele Bažova (a my bydlíme na zastávce Muzeum Bažova!). Tanečníci vyprávějí příběh Danily, který netouží po ničem jiném, než nalézt kvítek z drahých uralských kamenů. Opouští svou milovanou novomanželku Katěrinu a vydává se na Medovou horu, kde podlehne kouzlu krásné Vládkyně Medové hory (asi něco jako Král diamantového údolí v pohádce O Sindibádovi v Západočeském divadle v Chebu:)). Jako vždycky v Rusku – mužik je nejslabší článek pohádky (nebo je to tak i v ČR?) a je jen na ruské ženě, aby vidlema vyhnala otravného amanta à la Joe Tribianni a vlastními silami zachránila muže ze spárů krásné Vládkyně. Bylo tam prostě všechno, co k Rusku a konkrétně k Uralu patří: drahé kameny, surovost klimatu a radost ze života, barvy, folklór a láska (která uralské hory přenáší)!

Po cestě domů nám bylo zase úplně jedno, že sněží a ráno bude na chodnících zase ta břečka, nebo že nám ve sprše teče pro změnu jenom horká voda. Nebo že každá láska se přes hory nepřenese.

S prazdnikom, russkije i češskije ženščiny!