Trek na Jelení potůčky

Mezinárodní den žen jsme s Terez a Renatou oslavily přímo velkolepě – v přírodní rezervaci Оленьи ручьи aneb Jelení potůčky. Předem říkám, že jeleny jsme nepotkaly, ale jinak jsme viděly a zažily vše, co se na správném ruském treku vidět a zažít dá. Jediné malinkaté mínus bylo na náš vkus příliš brzké vstávání – poprvé již v 7 ráno, ovšem naše KK se stačily rozplynout dřív, než jsme dorazily na místo srazu. Čekal nás autobus z většiny zaplněný veselými ženštinami, které si náležitě užívaly „svůj den“ (v Rusku se tento svátek náležitě slaví, všechny květiny jsou ten den vyprodány, všechny naše dnešní přípitky byly na zdraví žen a vlastně i průvodkyně nás v busu uvítala desetiminutovým monologem na téma žena – vládkyně všeho tvorstva :)). Rezervace je vzdálena od Jekatěrinburgu pouhých 120km, takže dvouhodinová cesta uběhla jako nic, hlavně díky scenériím za oknem – všude lesy, měnící se z čistě březových na jehličnaté a posléze tajgu a taky díky super povídání naší průvodkyně např. o tom, jak vznikl název Ural. Jedna z báchorek hovoří o dvou bratrech, kteří spolu vycházeli báječně do té doby, než se oba zamilovali do téže ženy, což samozřejmě nemůže dopadnout dobře – bili se tak dlouho, až se ubili k smrti. Jmenovali se Ur a Al. Jako kdyby se nemohli nějak rozumně domluvit! Samotný trek neměl chybu, počasí bylo na naší straně – po sérii zamračených dnů bylo opět nádherně slunečno, i když docela mrazivo. Parkem jsme procházeli plné tři hodiny, přičemž terén byl místy až extrémní na to, že jsme ve skupince měli nemálo důchodců – po houpajících se lávkách se řetězy, kolem skal v podstatě na ledu či po kluzkých schůdcích mezi „líbajícími se skalami“ (vážne se tak jmenují) až na břeh řeky Sergy a do jeskyně. Tam jsem se snažila nepodlehnout panice, když se do opravdu malého prostoru namačkalo asi 20 lidí. Ovšem Rusové, ať mladí či staří, jsou očividně zvyklí na kdejaký terén, šli docela suverénně, i když se jako vždy našlo pár dam, které by podpatky nesundaly, ani kdyby lezly na Mount Everest. Párkrát sice málem zahučely ze skály, ale jako správné ladies na sobě nedaly šok znát, upravily minisukně a šly dál. Naše průvodkyně byla asi geoložka, bioložka a zooložka v jednom plus neváhala kvůli názorné ukázce veverky vylézt až na strom. Příroda byla až panensky čistá a krásná, navíc jsme měli možnost pozorovat měnící se porost od jehličnatých přes listnaté lesy až po opravdovou tajgu. Na jedné z mnohých zastávek jsme si všichni povinně sáhli na sošku anděla, kterou vyhotovily postižené děti ze Švédska. Stejných andělů je na světě jen 7 – v Austrálii, Kanadě, Peru, Mali, na Havaji, Vanuatu a zde na Uralu. Dle autorky tohoto nápadu, švédské umělkyně Leny Edvall, mají andělé střežit mír a klid na zemi. Celkem je v plánu 49 těchto sošek po celém světě. Doufám, že s jejich vzrůstajícím počtem pocítíme i zavládnuvší klid a mír.
Ke konci trasy už byl připraven dlouho očekávaný piknik-šašlik, na kteří se někteří nejmenovaní účastníci zájezdu tešili od výstupu z busu (že Teri? :)). Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením...No dobře, na žádném pokraji jsme nebyli, přesto jsme se všichni jako jeden muž vrhli na tu hostinu! Vůně masa nás vítala už zdálky, jelikož jakýsi šikovný pan hippík už nás čekal u ohně, naše druhá průvodkyně se změnila kuchařku a číšnici a pobízela nás ke stolu – vynikající šašlik, pečené brambory, domácí okurky, čaj, víno, samozřejmě vodka :). Vše uprostřed sněhové nádhery, ve které jsme se musely vyválet, aby to bylo dokonalý. Zahřáti alkoholem jsme se vraceli k našemu kočáru, tentokrát upadla několikrát jen Terka (ach ta vodka) a já jsem trochu pozdržela bus kvůli místnímu psíčkovi, od kterýho jsem se nechtěla ani hnout :)