Večeře ala Uzbekistán

Dneska večer jsme s Terez nechaly naši „oknovou“ ledničku odpočívat a šly jsme na večeři do jedné z místních uzbeckých restaurací. Setkaly jsme se tam kromě Renči také s pracovníky konzulátu, tedy lépe řečeno pracovnicemi – jediný přítomný muž byl pán se jménem na 3 písmena (jméno jsme zapomněly, říkejme mu třeba Ráb), jenž je v Jekatěrinburgu na 3 roky a rozvíjí zde vztahy české větve plynárenského gigantu Lindegas s Ruskou federací. Nechci vám tu popisovat, co všechno jsme měli k jídlu a rozplývat se nad rozmanitostí a hlavně vydatností tradičních uzbeckých jídel....hmm mňam mňam, jen teda řeknu, že kdyby se vám naskytla možnost ochutnat masovo-rýžový „plov“ nebo výborný ořechovo-medový zákusek „pachlava“, tak neváhejte :). Pro zájemce recept na plov - skolíte berana, beraní maso se usmaží, pustí šťávu, přidá se rýže, mrkev, kmín a všechno se to vaří a vaří, olejem, potažmo tukem se nešetří, jelikož pro tyto středoasijské národy je především olej jídlo, to ostatní je jen nějaká okrasa. Poznámka – já jsem to nejedla, jelikož nejím berany, ovšem můj kuřecí kebab mě zcela uspokojil (snad je „kurica“ ještě pořád kuře, a ne převlečenej beran). Všechno se to dá uvařit v jednom hrnci, což nás s Terkou obzvláště zaujalo vzhledem k počtu našich funkčních hrnců (1). Byly dva - do té doby, než Terka vztekem mrskla pokličkou toho druhýho o zeď (byla naštvaná, že došla vodka). Ano, a uzbecké polévky jsou taky „husté“. Myslely jsme, že hustější než ruský a ukrajinský už nejsou, ale tohle překonalo naše představy. Např. Renča z té své vylovila snad půlku kuřete a nevěděla, chudák, jak s tím naložit a neporušit přitom žádné z pravidel správného stolování.
Nicméně cílem mého výlevu je spíš ukázat, jak odlišné problémy každý ze zúčastněných řešil, jelikož to mě na tom nejvíc bavilo. Paní po mé pravici mě rychle zchladila, když jsem jí v záchvatu kamarádství nabídla, ať chodí s náma do sauny, když ji má ráda. Odvětila, že ona osobně teda chodí jen do pravé ruské „baně“, kde to není pro žádný fiflenky, tak ať s tím počítáme (to bylo předtím, než jsme s Terkou barvitě vylíčily naši kolej, pak už paní mlčela a nekamarádila se). Nejvtipnější byl ovšem pan Ráb, který nám velmi vážně a dlouze vysvětloval své dosavadní útrpné žití v samém centru Jekatěrinburgu v asi 20-ti patrovém skoromrakodrapu, jehož měsíční nájem je zhruba ve výši dvou ročních platů běžného ruského občana a platí jej samozřejmě firma. Stěžoval si, že ať reguluje svoje regulovatelné (!) topení jakkoli, pořád je mu vedro a jeho (francouzská) okna jsou moc velká. Zkušenější kolegyně ho ještě poškádlily faktem, že v červnu je tu extrémně dlouhý den a světlo je klidně až do 23h večer, takže si ve svém bytečku užije asi probdělé noci. Jediné, co ho vážně nadchlo, je výhled na celý Jekatěrinburg. Pravděpodobně dohlédne až na Čapajeva, kde žijeme my a okno nemáme francouzské, nýbrž okno ala eskymo, tedy speciálně upravené na skladování potravin, a topení (když jede) regulujem tak, že do něj mlátíme pokličkama, nebo se Terka vetře až na mou půlku číňanské postele, když je jí vedro (vlastně i když je jí zima). Druhá paní konzulární má pro změnu problém s tím, že její fungl nový byt je nedobytná pevnost – aby se dostala domů, potřebuje tři čipy. To jsme naopak byly rády, že my musíme ukazovat při vstupu na kolej „jenom“ propusk a námi vymyšlený systém zabezpečení naší ikea-made in china-komnatky dosáhl toho stupně, že klíč si s Terkou necháváme v botě na chodbě. Vrcholem večera bylo, když jsme se všichni u stolu shodli, že jsou tady opravdu strašné dopravní zácpy a systém dopravy. Pravdou zůstává, že pan podnikatel Ráb jel místní šalinou jednou (a dodnes se z toho nevzpamatoval), zatímco my jezdíme denně. Budiž mu k dobru, že nás pozval na výlet do hor svým offroadem. Což bysme (ano, bychom) měly přijmout už jen proto, abysme mu, fiflenovi, ukázaly, že nás jen tak nějaký podmínky nezaskočí!