Dnes jsme s Terez a Renatou po dlouhé době opustily asijskou část Ruska a na skok jsme se ocitly v Evropě. Tato dlouho plánovaná exkurze proběhla pod vedením Anatolije Vladislavoviče Stěpanova, vedoucího magistratury na na mezinárodních vztazích. Nepostradatelnými články naší výpravy však byli především Sergej a Aljoša coby řidiči. Anatolij zajišťoval funkci organizátora, průvoce-vypravěče a strážce alkoholu (o tom později). Skvělá Ženja – kuchařka - napekla pro tuto příležitost celou krabici masových pirožků. No a my Češky jsme se jen vezly jako princezny a nechaly se obskakovat. Aby bylo jasno – hranice jsou dvě, aby to nebylo tak snadné (jako všechno v Rusku). Jedna je opravdu coby kamenem dohodil od Jekatěrinburgu – pouhých 20km a není pravá. Je to jen taková léčka na líné turisty, kterým se nechce jet dalších 20km k opravdové nefalšované euroasijské hranici. První hranice sice má svůj obelisk, dělící čáru, základní kameny i suvenýry a tváří se jako pravá, ovšem my se nenechali zmást a jeli jsme ještě dál, až do mesta Pjervouralsk, v jehož těsné blízkosti se nachází zvětšenina předchozí atrakce – ohromný obelisk, tlustější dělící čára, nápisy EVROPA a ASIE jsou vyrobeny ze slavných uralskách šutrů, je tam osvětlení a žádné suvenýry. Po krátkém Stěpanově výkladu jsme se vydali do blízkého městečka Revda poté do a Děgťjarsku. Všechno jsou to průmyslová města, poslední z nich proslavené těžbou mědi a tím, že tam byl kdysi na návštěvě R. Nixon. V Děgťjansku už nám krásně svítilo slunce a kručelo v břiše, takže jsme se jali šplhat na místní nejvyšší kopeček, abychom se před piknikem trochu porozhlédli po tajze, lesích, opravdové ruské vesničce pod námi, a taky abychom si ještě užili závěje sněhu! (Ano, je nám jasný, že tady bude padat ještě v květnu). Vydrápali jsme se na vršek a tam teprve začala legrace. Gospodin Stěpanov měl pocit, že nás musí jaksepatří vnitřně zahřát, takže nám všem (kromě řidičů samozřejmě) nalil do horkého čaje notnou dávku koňaku z pulčáku, který vytáhl z kufříku. Celou cestu jsem přemýšlela, co s sebou asi táhne, ovšem nic kromě mapy a koňaku nám neukázal. Renata, zcela nezvyklá na jakýkoliv alkohol mimo vína, se začala motat jen si k čaji přičichla. My s Terkou již zocelené pravidelnými vodkovými dýchanky jsme se statečně držely ještě dalších pár minut. Pak jsme se motaly taky. Terka po prvním hrnku raději odešla na zdravotní procházku do lesa, ovšem Stěpanov neváhal a za její nepřítomnosti jí namixoval další alkočaj. Já jsem jen otočila hlavu, abych se pokochala dřevěnýma roubenkama a pohádkovou vesničkou a dopadla jsem stejně. Renata se bránila docela vehementně, dokonce na znamení odporu odběhla s hrnkem kus do lesa. Naznala jsem, že bude pravděpodobně nutné po pikniku z oné hory slézt i dolů a šla jsem se raději projít, abych se nadýchala čerstvého uralského vzduchu. Všude bylo božské ticho, jen semtam se ozvalo z koruny stromu štěbetání blíže nespecifikovaných euroasisjkých ptic. Ve spojení se skvělým výhledem a přirozeným solárkem to byl balzám na tělo i duši!
Žádné komentáře:
Okomentovat