Večeře ala Uzbekistán

Dneska večer jsme s Terez nechaly naši „oknovou“ ledničku odpočívat a šly jsme na večeři do jedné z místních uzbeckých restaurací. Setkaly jsme se tam kromě Renči také s pracovníky konzulátu, tedy lépe řečeno pracovnicemi – jediný přítomný muž byl pán se jménem na 3 písmena (jméno jsme zapomněly, říkejme mu třeba Ráb), jenž je v Jekatěrinburgu na 3 roky a rozvíjí zde vztahy české větve plynárenského gigantu Lindegas s Ruskou federací. Nechci vám tu popisovat, co všechno jsme měli k jídlu a rozplývat se nad rozmanitostí a hlavně vydatností tradičních uzbeckých jídel....hmm mňam mňam, jen teda řeknu, že kdyby se vám naskytla možnost ochutnat masovo-rýžový „plov“ nebo výborný ořechovo-medový zákusek „pachlava“, tak neváhejte :). Pro zájemce recept na plov - skolíte berana, beraní maso se usmaží, pustí šťávu, přidá se rýže, mrkev, kmín a všechno se to vaří a vaří, olejem, potažmo tukem se nešetří, jelikož pro tyto středoasijské národy je především olej jídlo, to ostatní je jen nějaká okrasa. Poznámka – já jsem to nejedla, jelikož nejím berany, ovšem můj kuřecí kebab mě zcela uspokojil (snad je „kurica“ ještě pořád kuře, a ne převlečenej beran). Všechno se to dá uvařit v jednom hrnci, což nás s Terkou obzvláště zaujalo vzhledem k počtu našich funkčních hrnců (1). Byly dva - do té doby, než Terka vztekem mrskla pokličkou toho druhýho o zeď (byla naštvaná, že došla vodka). Ano, a uzbecké polévky jsou taky „husté“. Myslely jsme, že hustější než ruský a ukrajinský už nejsou, ale tohle překonalo naše představy. Např. Renča z té své vylovila snad půlku kuřete a nevěděla, chudák, jak s tím naložit a neporušit přitom žádné z pravidel správného stolování.
Nicméně cílem mého výlevu je spíš ukázat, jak odlišné problémy každý ze zúčastněných řešil, jelikož to mě na tom nejvíc bavilo. Paní po mé pravici mě rychle zchladila, když jsem jí v záchvatu kamarádství nabídla, ať chodí s náma do sauny, když ji má ráda. Odvětila, že ona osobně teda chodí jen do pravé ruské „baně“, kde to není pro žádný fiflenky, tak ať s tím počítáme (to bylo předtím, než jsme s Terkou barvitě vylíčily naši kolej, pak už paní mlčela a nekamarádila se). Nejvtipnější byl ovšem pan Ráb, který nám velmi vážně a dlouze vysvětloval své dosavadní útrpné žití v samém centru Jekatěrinburgu v asi 20-ti patrovém skoromrakodrapu, jehož měsíční nájem je zhruba ve výši dvou ročních platů běžného ruského občana a platí jej samozřejmě firma. Stěžoval si, že ať reguluje svoje regulovatelné (!) topení jakkoli, pořád je mu vedro a jeho (francouzská) okna jsou moc velká. Zkušenější kolegyně ho ještě poškádlily faktem, že v červnu je tu extrémně dlouhý den a světlo je klidně až do 23h večer, takže si ve svém bytečku užije asi probdělé noci. Jediné, co ho vážně nadchlo, je výhled na celý Jekatěrinburg. Pravděpodobně dohlédne až na Čapajeva, kde žijeme my a okno nemáme francouzské, nýbrž okno ala eskymo, tedy speciálně upravené na skladování potravin, a topení (když jede) regulujem tak, že do něj mlátíme pokličkama, nebo se Terka vetře až na mou půlku číňanské postele, když je jí vedro (vlastně i když je jí zima). Druhá paní konzulární má pro změnu problém s tím, že její fungl nový byt je nedobytná pevnost – aby se dostala domů, potřebuje tři čipy. To jsme naopak byly rády, že my musíme ukazovat při vstupu na kolej „jenom“ propusk a námi vymyšlený systém zabezpečení naší ikea-made in china-komnatky dosáhl toho stupně, že klíč si s Terkou necháváme v botě na chodbě. Vrcholem večera bylo, když jsme se všichni u stolu shodli, že jsou tady opravdu strašné dopravní zácpy a systém dopravy. Pravdou zůstává, že pan podnikatel Ráb jel místní šalinou jednou (a dodnes se z toho nevzpamatoval), zatímco my jezdíme denně. Budiž mu k dobru, že nás pozval na výlet do hor svým offroadem. Což bysme (ano, bychom) měly přijmout už jen proto, abysme mu, fiflenovi, ukázaly, že nás jen tak nějaký podmínky nezaskočí!

V centru uralského pravoslaví - Verchoturje a Merkušino

Právě jsem si uvědomila, že tuto exkurzi jsme s holkama absolvovaly v první jarní den – 21.3. – a že příchodu jara nic, ale vůbec nic nenasvědčovalo :) Pravoslavé centrum Uralu je od Jekatěrinburgu vzdáleno celých 300km, takže jsme se pravděpodobně nacházeli už kdesi na západosibiřské rovnině a podle toho to taky vypadalo! Mrzlo až praštělo a chvilkama jsem si říkala, že by nebylo špatné vůbec nevystupovat a klenoty ruského pravoslaví si prohlédnout přes okýnko busu. Nakonec jsme teda všude vystupovali, ale aspoň jednoho jsme byli ušetřeni – za pěkného počasí (rozuměj: tepleji než minus 20) se chodí část cesty pěšky, tak jako putovali kdysi poutníci. Nicméně i tak jsme byly okouzleny atmosférou těch míst! Verchoturje je nejstarší město celé Sverdlovské oblasti a kdysi se zde nacházelo 15 pravoslavných chrámů. Dnes jsou „díky“ komunistickému režimu tři, ne ještě kompletně zrekonstruované...Po cestě z Verchoturje do vsi Merkušino jsou k vidění kapličky na místech, kde se při své pouti zastavoval patron uralského pravoslaví Simeon Verchoturskij. Naprosto kouzelné je poslední zastavení, kde stojí doslova uprostřed ničeho dřevěný kostelík – vevnitř to krásně voní dřevem a je tam tak útulno, že jsem měla chuť pár dní na té sibiřské pláni zůstat (kdyby mi někdo zaručil, že pro mě jednou ten autobus přijede :)
Kromě chrámů byla fascinujicí i cesta busem. Zaprvé proto, že na naše česká měřítka to byl jaksi netradiční jednodenní výlet – jet pět hodin tam a pět zpátky. Snažila jsem se nemyslet na to, že za těch 10h bych z Brna byla už někde v Itálii...Zadruhé – za těch pět hodin cesty tam jsme nemíjeli snad ani jedno auto, všude jen nekonečné hluboké lesy, sníh a tajga. A nakonec, opět jsme měli štěstí na skvělou průvodkyni. Tato sice nelezla po stromech, za to byla neuvěřitelně výřečná. Svůj monolog začala v 7 ráno a skončila v 6 večer. Dozvěděli jsme se všechno nejen o Jekatěrinburgu, Sverdlovské oblasti, Uralu, pravoslaví, Bibli, ale i ruských carech, Stalinovi, literatuře, půdorysech chrámů, moskevském baroku, ikonách, zvonu, který Kateřina II. poslala do vyhnanství, o všech ostatních zvonech v Rusku... a mnoho a mnoho dalších lahůdek...Obdivovala jsem výdrž té dámy, obzvlášť když musela vidět, že po pár hodinách její řeči drtivá většina účastníků zájezdu spala...Budiž veleben ten, kdo to probdil celé! :)

Privjetik n.9: Koljada Těatr

To bych snad ani nebyla já, kdybych nenapsala něco o divadle! (opera a balet se nepočítá!) Nezakrývám, že jsem před odesláním přihlášky do konkurzu dřív než stránky Urgu zkoukla divadelní sajty Jekb (a info o klimatu). (Do Brna jsem přece šla taky kvůli Hadivadlu, Provázku, Martě, občas Redutě a sluníčku!:)). Z internetu na mě tehdy vyskočilo asi 25 divadel! A jak to tak bývá (nebo ne?!), já jsem se na první pohled zamilovala do jednoho!

O panu Koljadovi mi poprvé řekl Mistr Liška a nutně mi nabalil do těžce zvažovaného obsahu zavazadla vysoce praktický prográmek představení Kurica, které se hraje ve Švandově divadle pod názvem Slepice. To jsem ještě netušila, že se se samotným titulním ředitelem (sym-paťákem) potkám hned při prvním vstupu do divadélka. To se navíc nachází asi 50metrů od naší fakulty na ulici Turgeněva.

Je to maličký dřevěný domeček, zapadlý v závějích sněhu, barevných fáborků a světýlek. Hned při vstupu v minifoyé se ocitnete v ošoupaném panoptiku čínských plyšáků, na skládce zašlé slávy, která z posledních sil právě dodýchala, a v bytě megalomanského sběratele – milovníka bizarních zátiší (Lenin a slunečnice, glóbus, který chtěli zjevně vyrobit v měřítku životní velikosti, kolovrátek vedle umělého vánočního stromku na starém radiopřijímači).

Na jednom ze stolečků majestátně stojí velký samovar, ze kterého o přestávce teče teplá voda do stakančiků s černým čajem a kostkou cukru. A když zrovna nekomunikují prostřednictvím mobilních služeb (Rusové=národ telefonující a ostatní návštěvníky světlem mobilniku oslňující), hltají diváci lačně chladnoucí kipjatok přes čajové sušenky, které jsou se v Rusku tvrdé, aby se daly namáčet a rozpustily se až na jazyku. Láska (k divadlu) i tady prochází žaludkem. (Slyšela jsem teda něco o čokoládě a koňaku v divadelních bufetech za minulého režimu, ale evidentně byli Rusové v některých ohledech eliminace sovětských tradicí velmi důslední…)

Poprvé jsme se vypravily na autorskou hru Bukjet. Ten, kdo patří na facebooku do skupiny Emir Kusturica (já), by si přišel na své. Cikánský, ukřičený, blikající barevný spektákl se zpěvy, tanci a chrastěním náramky, skleničkami, talíři, talířkami, miskami, mističkami,…(chyběl už jen tančící medvěd na řetěze).

V pátek jsme viděly inscenaci Gogolovy Ženitby. A rusokrasojízda pokračovala. Národní píseň „Svjetit mesjac, svjetit jasno, svjetit polnaja luna…“ mi ještě dnes nedá spát (nebo je to tím, že Evča zakoupila okenu, umyla okno-9měsíců nemyté a teď nás v noci přímo oslňuje uralský měsíc!?). V tom představení bylo všechno.

Komedie, tragedie, opera, téměř balet, samovary, balalajka, láptě, barevné šátky, červená nastěnkovská líca, kaftany a chaláty, rubášky…o blinách, matrjoškách a o vodce se aspoň mluvilo.

Byly tam i slzy s hořkou chutí silného černého čaje a radost, která se dá jenom se smíchem vyskákat v nejhlubších sněhových závějích a chutná jako sladké bliny s povidly. A jak je známo, smích a slzy chodí v Rusku všude spolu. Jestli Léblovi vyčítali příliš mnoho nápadů a ujetost, když Na Zábradlí inscenoval Čechova, tak co by čeští kritici-milovníci skromných režijních poměrů řekli na Koljadu?

A zase jsme šly domů a všude kolem nás bylo tolik rozporu a přece to pořád bylo a je milé.

No co, že tramvaj obvykle staví mimo ostrůvek chodníku a je trochu nebezpečné dostat se z prostředka tříproudovky na chodník?! No co, že nám po dlouhodobém požívání místní vody vypadají zuby?! No co, že v knihovně…(ale škoda psát)?! „Nam molodym, (i poka) krasívym, vsjo po fig!“

Fotky z expedice do centra pravoslaví

Privjetik n.8: Aby to nevypadalo, že tady jezdíme jenom na výlety!

Při čtení Evčiných (neredigovaných) příspěvků jsem se rozhodla, že musím věci uvést na pravou míru. Bohužel, historku "O šašliku a vodce" a "O alkočaji na kopci" popřít nemůžu. A vlastně ani nechci.

Ale aby to nevypadalo, že si jenom jezdíme po všech ruských čertech (rozuměj: Šartaších, Uktusech, přírodních parcích, falešných i opravdových hranicích, industriálních polisech – Ekb, industriálních městech ve stylu stalinského empíru – Revda, industriálních městečkách s hromadami mědiplné hlíny – Děgťjarsk a pravoslavných centrech Uralu – Verchoturje – snad příští sobotu!), musím všem čtenářům napsat, čím se tady v Jekb zabýváme.

Tak za prvé, chodíme do školy na přednášky o ruské politice ze všech možných domácích i mezinárodních úhlů a píšeme semestrální práci (někdo u medvěda, někdo u milouše, někdo o antiterorismu, někdo o migraci a někdo víc a někdo míň…:)) V knihovně zvedáme knihovnice ze židlí a otravně je nutíme tisknout a skenovat jakési Learning Agreementy – některé z nás i několikrát, že Evi?:)

Za druhé, jsme se staly stážistkami na Generálním konzulátě ČR a čekáme na Římana a podnikatelskou misi.

Za třetí, já učím dvakrát týdně češtinu, což Evča komentovala slovy: „Teri, ale nechceš se nejdřív naučit česky?“ – prý neumím skloňovat přivlastňovací přídavná jména! Pche, tátovo, mámino i bráchovo čeština je úplně stejná jako moje a taky jim všichni rozumí. Jo a na hodiny zásadně nechodím dýl, protože Káťa a Uljana se chtěj naučit česky dobře, aby mohly u nás studovat na vejšce! A taky docela ráda používám všude mimo Brno slovo „tramvaj“ a vůbec jsem jsem na českej jazyk expert!

Za čtvrté, hrajeme každou sobotu volejbal a basket s Rusy, Američany, Severními-Jižními Korejci/Thajci/Japonci? (ještě to nějak neumím rozeznat). A je to velká legrace. Volejbal ještě jde, to je mi jasné, že spoluhráči stojí na stejné straně hřiště a ne za sítí (i když moje strategické přihrávky to ne vždy dokazují). Ale interkontinentální-internacionální zápas v košíkové mate i bývalou basketbalovou hvězdu Lokomotivy Karlovy Vary. Bez dresů si obličeje asijských spoluhráčů prostě splete i Kubajz!:) A myslím, že ani Eviččiny češtinářské vlohy by nestačily na pátý pád (pro ty co jsou ze školy už dlouho: Oslovujeme, voláme) jména Ajš-ccc!

Za páté, taháme z obchodu pětilitrové lahve s vodou, aktivně sháníme ledničku, píšeme do žurnálu kolejním opravářům, že se nám zase „slomal tualjet“, přiděláváme si klíče (50% úspěšnost – jeden klíč pasuje, druhý ne) a kupujeme gumáky, které nikde nemají, zato bláta, louží a bahna je všude dost.

Za šesté, plánujeme (s pomocí googlovské aplikace Kurzy.cz): každou volnou chvíli, soboty, neděle, výlety, cestu do Moskvy Transsíbem a velkou expedici do Mongolska (spíš jenom do Irkutsku a na Bajkal, ale zato zase Transsíbem)

A konečně za sedmé, plány realizujeme, abychom Vám o nich mohli napsat na blog!

fotky z expedice Jekb-Hranice Evropy a Asie 2x-Revda-Děgťjarsk-Jekb

Hranice mezi Evropou a Asií

Dnes jsme s Terez a Renatou po dlouhé době opustily asijskou část Ruska a na skok jsme se ocitly v Evropě. Tato dlouho plánovaná exkurze proběhla pod vedením Anatolije Vladislavoviče Stěpanova, vedoucího magistratury na na mezinárodních vztazích. Nepostradatelnými články naší výpravy však byli především Sergej a Aljoša coby řidiči. Anatolij zajišťoval funkci organizátora, průvoce-vypravěče a strážce alkoholu (o tom později). Skvělá Ženja – kuchařka - napekla pro tuto příležitost celou krabici masových pirožků. No a my Češky jsme se jen vezly jako princezny a nechaly se obskakovat. Aby bylo jasno – hranice jsou dvě, aby to nebylo tak snadné (jako všechno v Rusku). Jedna je opravdu coby kamenem dohodil od Jekatěrinburgu – pouhých 20km a není pravá. Je to jen taková léčka na líné turisty, kterým se nechce jet dalších 20km k opravdové nefalšované euroasijské hranici. První hranice sice má svůj obelisk, dělící čáru, základní kameny i suvenýry a tváří se jako pravá, ovšem my se nenechali zmást a jeli jsme ještě dál, až do mesta Pjervouralsk, v jehož těsné blízkosti se nachází zvětšenina předchozí atrakce – ohromný obelisk, tlustější dělící čára, nápisy EVROPA a ASIE jsou vyrobeny ze slavných uralskách šutrů, je tam osvětlení a žádné suvenýry. Po krátkém Stěpanově výkladu jsme se vydali do blízkého městečka Revda poté do a Děgťjarsku. Všechno jsou to průmyslová města, poslední z nich proslavené těžbou mědi a tím, že tam byl kdysi na návštěvě R. Nixon. V Děgťjansku už nám krásně svítilo slunce a kručelo v břiše, takže jsme se jali šplhat na místní nejvyšší kopeček, abychom se před piknikem trochu porozhlédli po tajze, lesích, opravdové ruské vesničce pod námi, a taky abychom si ještě užili závěje sněhu! (Ano, je nám jasný, že tady bude padat ještě v květnu). Vydrápali jsme se na vršek a tam teprve začala legrace. Gospodin Stěpanov měl pocit, že nás musí jaksepatří vnitřně zahřát, takže nám všem (kromě řidičů samozřejmě) nalil do horkého čaje notnou dávku koňaku z pulčáku, který vytáhl z kufříku. Celou cestu jsem přemýšlela, co s sebou asi táhne, ovšem nic kromě mapy a koňaku nám neukázal. Renata, zcela nezvyklá na jakýkoliv alkohol mimo vína, se začala motat jen si k čaji přičichla. My s Terkou již zocelené pravidelnými vodkovými dýchanky jsme se statečně držely ještě dalších pár minut. Pak jsme se motaly taky. Terka po prvním hrnku raději odešla na zdravotní procházku do lesa, ovšem Stěpanov neváhal a za její nepřítomnosti jí namixoval další alkočaj. Já jsem jen otočila hlavu, abych se pokochala dřevěnýma roubenkama a pohádkovou vesničkou a dopadla jsem stejně. Renata se bránila docela vehementně, dokonce na znamení odporu odběhla s hrnkem kus do lesa. Naznala jsem, že bude pravděpodobně nutné po pikniku z oné hory slézt i dolů a šla jsem se raději projít, abych se nadýchala čerstvého uralského vzduchu. Všude bylo božské ticho, jen semtam se ozvalo z koruny stromu štěbetání blíže nespecifikovaných euroasisjkých ptic. Ve spojení se skvělým výhledem a přirozeným solárkem to byl balzám na tělo i duši!

výsledky hlasování: JELEN

Tak zase nic. Ani tentokrát se většina hlasujících netrefila! To už snad budu muset z rukávu vytáhnout ty největší esa - otázky typu: "Kdy přijde do Jekb jaro?" nebo "Kdy už milou Terezočku zatknou?" nebo "Kdy se tu Evičku nějaký ten milý uralský psík kousne?"

Nezoufejte! Inspirace se tady prodává v obchodě pod názvem "Vodka". Já už brzo zase na nějakou anketku přijdu!

Trek na Jelení potůčky

Mezinárodní den žen jsme s Terez a Renatou oslavily přímo velkolepě – v přírodní rezervaci Оленьи ручьи aneb Jelení potůčky. Předem říkám, že jeleny jsme nepotkaly, ale jinak jsme viděly a zažily vše, co se na správném ruském treku vidět a zažít dá. Jediné malinkaté mínus bylo na náš vkus příliš brzké vstávání – poprvé již v 7 ráno, ovšem naše KK se stačily rozplynout dřív, než jsme dorazily na místo srazu. Čekal nás autobus z většiny zaplněný veselými ženštinami, které si náležitě užívaly „svůj den“ (v Rusku se tento svátek náležitě slaví, všechny květiny jsou ten den vyprodány, všechny naše dnešní přípitky byly na zdraví žen a vlastně i průvodkyně nás v busu uvítala desetiminutovým monologem na téma žena – vládkyně všeho tvorstva :)). Rezervace je vzdálena od Jekatěrinburgu pouhých 120km, takže dvouhodinová cesta uběhla jako nic, hlavně díky scenériím za oknem – všude lesy, měnící se z čistě březových na jehličnaté a posléze tajgu a taky díky super povídání naší průvodkyně např. o tom, jak vznikl název Ural. Jedna z báchorek hovoří o dvou bratrech, kteří spolu vycházeli báječně do té doby, než se oba zamilovali do téže ženy, což samozřejmě nemůže dopadnout dobře – bili se tak dlouho, až se ubili k smrti. Jmenovali se Ur a Al. Jako kdyby se nemohli nějak rozumně domluvit! Samotný trek neměl chybu, počasí bylo na naší straně – po sérii zamračených dnů bylo opět nádherně slunečno, i když docela mrazivo. Parkem jsme procházeli plné tři hodiny, přičemž terén byl místy až extrémní na to, že jsme ve skupince měli nemálo důchodců – po houpajících se lávkách se řetězy, kolem skal v podstatě na ledu či po kluzkých schůdcích mezi „líbajícími se skalami“ (vážne se tak jmenují) až na břeh řeky Sergy a do jeskyně. Tam jsem se snažila nepodlehnout panice, když se do opravdu malého prostoru namačkalo asi 20 lidí. Ovšem Rusové, ať mladí či staří, jsou očividně zvyklí na kdejaký terén, šli docela suverénně, i když se jako vždy našlo pár dam, které by podpatky nesundaly, ani kdyby lezly na Mount Everest. Párkrát sice málem zahučely ze skály, ale jako správné ladies na sobě nedaly šok znát, upravily minisukně a šly dál. Naše průvodkyně byla asi geoložka, bioložka a zooložka v jednom plus neváhala kvůli názorné ukázce veverky vylézt až na strom. Příroda byla až panensky čistá a krásná, navíc jsme měli možnost pozorovat měnící se porost od jehličnatých přes listnaté lesy až po opravdovou tajgu. Na jedné z mnohých zastávek jsme si všichni povinně sáhli na sošku anděla, kterou vyhotovily postižené děti ze Švédska. Stejných andělů je na světě jen 7 – v Austrálii, Kanadě, Peru, Mali, na Havaji, Vanuatu a zde na Uralu. Dle autorky tohoto nápadu, švédské umělkyně Leny Edvall, mají andělé střežit mír a klid na zemi. Celkem je v plánu 49 těchto sošek po celém světě. Doufám, že s jejich vzrůstajícím počtem pocítíme i zavládnuvší klid a mír.
Ke konci trasy už byl připraven dlouho očekávaný piknik-šašlik, na kteří se někteří nejmenovaní účastníci zájezdu tešili od výstupu z busu (že Teri? :)). Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením...No dobře, na žádném pokraji jsme nebyli, přesto jsme se všichni jako jeden muž vrhli na tu hostinu! Vůně masa nás vítala už zdálky, jelikož jakýsi šikovný pan hippík už nás čekal u ohně, naše druhá průvodkyně se změnila kuchařku a číšnici a pobízela nás ke stolu – vynikající šašlik, pečené brambory, domácí okurky, čaj, víno, samozřejmě vodka :). Vše uprostřed sněhové nádhery, ve které jsme se musely vyválet, aby to bylo dokonalý. Zahřáti alkoholem jsme se vraceli k našemu kočáru, tentokrát upadla několikrát jen Terka (ach ta vodka) a já jsem trochu pozdržela bus kvůli místnímu psíčkovi, od kterýho jsem se nechtěla ani hnout :)

fotky z expedice na Jelení potůčky/Olenji Ručji

Tančící kameny

Pravidelní čtenáři našeho blogu vědí, že jsme byly minulý týden Fakultou mezinárodních vztahů Urgu pozvány na představení do Operního divadla. Docela jsem si lámala hlavu, jak moc reprezentativně se předvedeme, když přišla ta jejich slavná uralská „vesna“ (jaro) a na chodnících je všude hnusná blátivá břečka, kterou si místní otrlí Uralci z bot ani neodstraňují (hadr, štětky, škrabky, špachtle… všechno marný). Bláhově jsem si myslela, že hadřík v kabelce něco zmůže. Evča to odpískala už po cestě do školy. Od bláta měla i kalhoty. Kolegiálně jsem se na to vykašlala taky. Když jsem se pak koukala po hledišti, tak v něm seděla spousta dalších blátivých kolegů a kolegyň. Specifikum života na Urale.

Název Kamennyj cvetok nám kromě jména Sergej Prokofjev nic neříkal. Chvíli jsme si dokonce myslely, že jdeme na operu! Z omylu nás vyvedl až program představení ve dvojím vyhotovení – paní neměla „sdáču“ a vypadala, že „besplatno“ nám dá akorát do… Z míry nás ještě vyvedla babička šatnářka, když nám nabízela „binókl“ – kukátko a my jí nerozuměly – když jsme se konečně dovtípily „v čem dělo“ a poděkovaly, suverénně opáčila, že to mohla říct i anglicky, ale že jsme vypadaly, jako že budeme rozumět!

Lístky od Lidiji Jakovlevny byly VIP. Na rozdíl od studentů všech možných asijských národností, kteří z neznámého důvodu zabrali celý první balkón, jsme byly my dvě Evropanky usazeny jako carevny. Evča seděla hned za masivní hlavou rektora, takže představení strávila nalípnutá na sousedku. Nejdřív jsem si myslela, že rektor dříve vystupoval v estrádním pořadu ruské státní televize, pak mi došlo, že byl principálem v cirkusu. S americkou rukou v kapse a rozepnutým sakem uvedl velkou oklikou (univerzita, místní doprava, jaro, prémie k výplatě v roce 2009 – jakási vzdálená logika v tom byla) premiéru představení, které si naše univerzita objednala u příležitosti Mezinárodního dne žen, a pak se uvelebil na ono místo před nebohou Evičku. Tím skončila série malých překvapení a přišlo to největší – balet.

Byla to nádhera. Hudba, barvy, tanec. Všechno velkolepě působilo na naše rusalčí srdce. Napoprvé jsme nemohly vidět lepší představení. Prokofjev složil Kamennyj cvetok na motivy pohádky uralského spisovatele Bažova (a my bydlíme na zastávce Muzeum Bažova!). Tanečníci vyprávějí příběh Danily, který netouží po ničem jiném, než nalézt kvítek z drahých uralských kamenů. Opouští svou milovanou novomanželku Katěrinu a vydává se na Medovou horu, kde podlehne kouzlu krásné Vládkyně Medové hory (asi něco jako Král diamantového údolí v pohádce O Sindibádovi v Západočeském divadle v Chebu:)). Jako vždycky v Rusku – mužik je nejslabší článek pohádky (nebo je to tak i v ČR?) a je jen na ruské ženě, aby vidlema vyhnala otravného amanta à la Joe Tribianni a vlastními silami zachránila muže ze spárů krásné Vládkyně. Bylo tam prostě všechno, co k Rusku a konkrétně k Uralu patří: drahé kameny, surovost klimatu a radost ze života, barvy, folklór a láska (která uralské hory přenáší)!

Po cestě domů nám bylo zase úplně jedno, že sněží a ráno bude na chodnících zase ta břečka, nebo že nám ve sprše teče pro změnu jenom horká voda. Nebo že každá láska se přes hory nepřenese.

S prazdnikom, russkije i češskije ženščiny!

výsledky hlasování: teploměr

S hlubokou lítostí v srdci musím zklamat všechny pozitivně naladěné hlasující, kteří do nás vkládali tolik důvěry a zaškrtli odpověď A. Bohužel se objevily důležitější problémy než venkovní teplota. Lednička (kterou nemáme), pračka (kterou nemůžeme sehnat), pár bezesných nocí (a v Rusku jsou noci dlouhé),...

Teploměr prostě nemáme a mít nebudeme. Protože dneska byla Maslenica a začalo jaro!

Uralské velehory a bublik

Jsme tu už skoro měsíc, takže bylo načase, abychom s Terez omrkly místní velehory. Nechtěly jsme to pro začátek moc hrotit, takže jsme vzaly zavděk místními kopečky – Uktusskie gory s nejvyšší horou Tatiščeva – 385m.n.m. Bylo opět nádherně, lyžařské středisko doslovalo pulzovalo a upravená sjezdovka byla plná lyžařů a snowbordistů. Nás ovšem nejvíc nadchla jiná atrakce – „bublik“, čili jízda na nafukovacím kruhu z megaprudkýho kopce. A byl to teda sešup! Půlku dráhy jsme jely pozadu, jelikož bublik je zcela neovladatelný a sám se v určité části kopce otočil. Jediný, z čeho jsme měly fakt strach, bylo to, že to na bubliku napálíme do malé budky dole anebo do jejího strážce, což byl sličný mladík, který přeživší vyhledávače adrenalinu připoutal k minilanovce a poslal je opět nahoru. Když jsme však viděly, že na bubliku jezdí i slečinky v kablukách, nebály jsme se už ničeho. Po této srandě jsme dostaly žízeň, takže jsme zašly do místního pubu na jednoho heinekena (na víc bysme možná ani neměly, jelikož vysokohorská přirážka byla vyšší než samy hory). Po chvilce zábavy ve dvou si k nám přisedla dáma neodhadnutelného věku a udržovaného zjevu a začala se s námi živě vybavovat. Jejích pár prvních vět jsme příliš nepobraly (mohlo za to asi pivo plus uralská rychlomluva), ovšem byly to zrovna věty, jež nám měly objasnit důvod toho, proč nemůže sedět sama. Nějak jsme si domyslely, že buď čeká na přítele a nudí se sama u stolu, anebo čeká na milence a má strach, že ji uvidí přítel, a tak dělá, že vlastně sedí s kámoškama nebo nevím. Každopádně byla to Valentýna, líbilo se jí, jak hezky mluvíme „po-russki“, chtěla se s náma bavit o mužích a my jí s Terez zaboha nemohly vysvětlit, že ti osmnáctiletí kluci u vedlějšího stolu jsou pro nás opravdu příliš „molodyje“. Potom jí zazvonil telefon, stihla nám ještě poradit místní cool diskotéku a byla pryč. My jsme se taky zvedly na cestu zpět. Terku jsem musela trochu popohánět, jelikož byla v euforii z každýho kusu linolea, co ležel u cesty a na němž chtěla nejspíš dojet až domů. To starý lino z naší komnaty jsme asi neměly vyhazovat! Já jsem se kochala sluníčkem a šikovnými snowborďáky, kterým Terinka vytrvale říkala skejťáci. Byly jsme nadšený a příjemně unavený. Do nálady nám docela sedl večerní film Unaveni sluncem Nikity Michalkova, který plyne dvě hodiny jako pohádka a konec vás zcela rozdrtí. Naštěstí jsme měly povznesenou náladu díky červenému vínu Duše mnicha a výborné vlastnoručně připravené „seljodce pod šuboj“, což je v podstatě „sleď v županu“ . Na příští týden máme od Sergeje slíbený sáňky, takže už nemůžem dospat, jak se těšíme na další jízdu! :)