Už samy názvy měst, o kterých mi spolužačka Žěněčka Bondarenko vyprávěla, zněla tajuplně – téměř mysticky: Orenburg, Mědnogorsk, Orsk – jako by si je ve svých pohádkách o elfech vybájil J.R.R. Tolkiena a sovětští kartografové je pod dojmem z četby Vlastělína kolcov (Pána prstenů) zanesli do map jižního Uralu, 900 km na jih od Jekatěrinburgu, skoro na hranici Ruska a Kazachstánu. Naštěstí tato města skutečně existují a já jsem toho očitý svědek.
Po nočním veselí (Děň Pobědy) nás s Žeňkou čekalo 18hodin vlakem z neděle na pondělí. No těšila jsem se moc. A to jsem ještě nevěděla, že jet v kupé je ještě lepší než na plackartě. Ve srovnání se zábavou s milými potetovanými trestanci je 2.třída trošku nuda, ale zase vlastní zrcadlo a lampička nad lehátkem…Jela bych tak až do Kazachstánu! Náladu jsme si nenechaly zkazit ani podstakannikem s čajem sypaného typu. Terezočka omylem koupila namísto pohodlného čaje v pytlíku... (když on měl takovou hezkou krabičku!:))
Ráno mě vzbudil výhled na zelené kopečky a oranžové skály, pod kterými náš vlak frčel do městečka Mědnogorsk. Že nejsem na Novém Zélandu jsem poznala jenom podle obvyklé přítomnosti skládky v 5 metrech od posledního plotu každé ruské vesnice.
Když jsme z Jekatěrinburgu vyjížděly, říkala jsem si, že se nám blýská na časy, že jaro už brzo přijde na Ural. To jsem ale nevěděla, že ta mrcha jaro už na Urale dávno je, jenom si pěkně zůstalo na jihu! Všude kvetly stromy, zelenala se tráva, po dvorečku mezi paneláky se proháněla housata, koťata a psi-bezdomovci! (ruská verze safari?!)
Podmínkou uralského pojetí malebné přírody je samozřejmě industriální prvek, o který se postaral závod na zpracovávání mědi a plynu. Navzdory krizi a současným poznatkům o ekologii komín čoudil celou dobu, za to však závod živí celé město, a tak pomalu otravuje každý přítomný organismus. (a jak říká reklama: „Gazprom. A sny se splní…“ - otázkou však zůstává Komu?)
Po tomto výletu mám pocit, že si budu muset zabookovat ještě jedno sedadlo v letadle – nakrmit nás prostě musely všechny babičky. Ochutnala všechny východní dobroty – buločki i „syrniki s sguščonkoj“ (buchtičky a tvarohové placky se sladkým kondenzovaným mlékem), „vareniki s kartoškoj i gribami“ (knedlíčky plněné bramborami a houbami) a „bešbarmak“ (hovězí maso, nudle, cosi z cibule - to už byl úplný Kazachstán – Kazaši prý beranní variantu tohoto jídla jedí v sedě rukama. Žeňčina babička žila 30 let v Kazachstánu. Po rozpadu Sovětského svazu už tam pro Rusy nebyly úplně nejlepší podmínky, a tak se před pár lety musela vrátit do Ruska).
Naštěstí jsme nakonec všechno vysportovaly přelézáním kopečků a pobíháním v jarním deštíku (ekologický dopad těch milých srážek na můj organismus jsem si nepřipouštěla). Nejoblíbenější sloveso ruského jazyka v ČR je, jak mi starší generace potvrdí „guljáť“ (pro ty mladší – „procházet se“). A je to dobře. My jsme „guljáli“ po Sovětské, nejhonosnější vyasfaltované ulici ve městě. Já, jediná děvčonka, jsem mezi procházející se mládeží opět byla bez podpatků, což u místních vzbuzovalo zájem a vyptávali se, jestli v Čechiji máme taky žigulíky a kolik u nás stojí pivo a jestli všichni bydlíme ve vlastních domech…(otázky, na které už s Evčou máme vybudovaný reflex automatické odpovědi).
Ten večer si budu pamatovat celý život. Okolo desáté jsme vyjeli na jeden z kopečků, kde mě odpoledne nutili zazvonit na zvon za padlé ve válce v Afghánistánu a v Čečně) a pozorovali západ slunce. A když slunce zapadlo za ty zelené hory, pili jsme pivo (Zlatý Bažant!), jedli soleného lososa a dlouho do noci povídali o tom, jak se žije lidem ve Střední Evropě a jak lidem na jižním Urale.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat