Kabernet, Kalinka a Gábinka
Po téměř 4 měsících uralského života jsem měla možnost srovnat svůj nynější pocit z Ruska a Jeburgu s názorem Ruskem dosud netknuté kamarádky Gábiny, která mě sem přijela navštívít.
A že to teda byla legrace. Ze začátku jsem se ještě snažila Ruskou zemi a její (ne)pravidla hájit. Vždyť tu už nějakej ten měsíc spokojeně žiju a nebudu si přece hanit místo výběru své stáže! Po pár dnech jsem už pusu jen otvírala a zavírala a nějak nebylo co říct. Začala jsem vlastně přemýšlet nad tím, jak jsem tu proboha mohla doteď vydržet a že jsem ještě nezešílela, neumřela od smogu nebo od ruské ležérněvulgární arogance při jednání s těmi, kdo nám nejsou zrovna blízcí. Gabča mi zadávala nové a nové otázky, na něž jsem odpovědi nevěděla (nebo nejsou). Nevím, proč je tu v místní MHD ještě pořád ten šílenej systém kupování papírků (jízdenek) za drobný u konduktora, proč nejsou jízdní řády, proč v Den Vítězství (viz Terky příspěvek) nejezdí v pár směrech žádná doprava (slovo „náhradní“ na chvíli zapomeňte), proč máme do bytu troje bezpečnostní dveře a ještě dole vrátnou, proč se na ulicích víc neuklízí a co to mají ty Rusky na sobě?? Nutno říct, že v mnoha ohledech jsem s Gabčou samozřejmě souhlasila, jen jsem jaksi za tu dobu tady musela notně pozměnit svá meřítka toho, co je „čisté“, „luxusní“, „normální“ či „efektivní“. Je to asi přirozené, člověk si zvykne na všechno. Na druhou stranu mě hřálo u mého Ruskem postiženého srdce, když se Gábinka rozplývala nad kopulemi chrámů a jejich různorodými barvičkami, pravoslavnými ikonami, místním vozovým parkem lokomotiv, šalin, trolejáků a maršrutek (dle Gáby jednou provždy „maškrtek“), které jen tak někde neuvidíte anebo místními specialitkami typu kalamáry, ryby, kaviár na každém rohu a v tisíci druzích nálevů.
Na druhý den se konečně i doprava vzpamatovala z oslav vítězství a my jsme dojely na vytoužený Šartaš, na který jsem spoléhala jako oázu –jen obrovské jezero, les, toulaví psi a my dvě. Bohužel, po mohutných pařbách a vítězných šašlicích byl Šartaš poněkud znečištěn, takža jsem dojem z Ruska spravovala další 4 dny taháním Gabči po muzeích, koncertech, chrámech, baletu, obchodních centrech a taky nádraží, jelikož dle jejích slov bylo absolutně nutné, aby koupila malému synovci hypermegalízátko, jež prodávají jen a pouze na nádru a příteli bylo nutné vyfotit všechny typy ruských vlaků a mašinek (Gábi, fakt mně to nevadilo! :)).
Týden nám utekl strašně rychle, moje drahá česká návštěva odletěla, a já věřím, že jí zůstaly jen ty nejhezčí dojmy. Že mi odpustila to, že jsem jejíma sušenkama krmila všechny psy od Jeburgu po Čeljabinsk a že si kvůli mé přehnané starosti o její zdraví přivezla půlku kufru (možná míň) svetrů, teplých punčoch a rukavic a potom tu týden chodila v mým tričku s krátkým rukávem, aby se neupekla. A taky to, že druhá půlka kufru (možná víc) byla tam i zpět plná mýho oblečení a bot, za což jsem jí nesmírně vděčná, jelikož jinak bych byla odsouzena strávit další mesíc v tom samém, což by velice negativně ovlivnilo moji psychiku a možná, že už byste si, milí čtenáři, ode mě do konce pobytu nic nepřečetli :)
Šartaš s květnovým ledem
Žádné komentáře:
Okomentovat