Na vyžádání věnuji malý odstaveček (nebo dva) Dňu Pobědy (Den Vítězství – každoročně 9. května). V televizi neukazovali nic jiného než „parad“ (vojenskou přehlídku – rozuměj: vojáci na Rudém náměstí, premiér Putin, tanky, prezident Medvěděv, rakety, zase Putin, a zase tanky, zase Putin) v každém městě od Chabarovsku až do Moskvy a válečné filmy (V boj idut odni „stariki“, V ijuně 41, ).
V ulicích Jekb bychom se sice Putina a Medvěděva nedočkaly, ale tanky a rakety a vojáky bychom uviděly – kdybychom chtěly. Jenomže my jsme nechtěly, protože jsme pacifistky a i ten malý náznak militaristických choutek (Evčo,) byl lehce potlačen ohromným opileckými davy veselících se Rusů, Rusek a Rusáčat v centru města. Až odpoledne jsem se odvážila vyjít na procházku okolo Městského rybníka (Gorodskoj prud snad zní lépe) a za zvuků válečné písně Smugljanka Moldavanka jsem nechala první nesmělé jaroletní paprsky opalovat mou středoevropskou kůži. (Uralské opálení prý vydrží všechno!)
Večer jsme všichni houfně (u nás na balkóně) očekávali „saljut“ (ohňostroj) – Saša pozval celou fakultu na „večerinku“. Dokonce i Yvonne a Michaela – německé lektory, kteří si s sebou radši přivedli ještě dva statné ochránce Tobiase (Rakušana – to si teda pomohli) a Tiaga (Portugalce, který už rok cestuje na trase Portugalsko-Vladivostok-Portugalsko).
Nakonec samozřejmě vůbec nebylo jasné, kdo je vítěz a kdo poražený – všechny národnosti za všech historických okolností milují české pivo.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat