Historky o ruských vlacích jsem slýchávala odmalička. Vypravěči se ve svých soudech dost lišili. Jedni (většinou sami Rusové) tvrdili, že horší zážitek než jet na „plackartě“ (nejnižší vlaková třída), nemůže být. Druzí (převážně otrlí cizinci a cestovatelé-dobrodruzi) si na ruský „poezd“ nestěžovali. Přísloví „na každém šprochu, pravdy trochu“ mi nikdy extra neimponovalo, takže i v ohledu cestování po ruské železnici jsem se raději spolehla na frázi „nevěř tomu, co sám nezažiješ“ a dobře jsem udělala.
Jekatěrinburg má pro milovníky „rossijskoj želejnoj dorogi“ skvělou výhodu. Je to jeden z nejdůležitějších železničních uzlů v Ruské federaci. Prochází tudy slavný Transsib a spousta jiných tras do všech směrů. Na oslavu šťastného shledání s našimi pasy jsme se rozhodly opustit Ural ze západní hranice Sverdlovské oblasti. Slovo „Tatarstán“ jako by nás uhranulo od prvního momentu, kdy jsme se podívaly do mapy, kam vlastně můžeme jet. Do Kazaně je to odsud 16 hodin jízdy – na ruské poměry nic moc, ale pro nás cestovatelky-začátečnice docela dobrý.
Hledání v jízdním řádu na internetu jsem po zhruba po třetím neúspěšném pokusu vzdala. Saša se mi posmíval a s úšklebkem na tváři mi sdělil, že „Ruská železnice není TGV.“ S naivní představou, kdy asi chceme odjet a kdy se vrátit, a papírkem v ruce jsme s Evčou vyrazily na nádraží. Vystály jsme frontu ke kase, aby nám paní v okénku přeorganizovala celý výlet. Čtyřdenní cestování nám zkrouhla na tři dny, pobyt v Kazani na 12 hodin a místa na plackartě rozdala tak, jak jí přišly pod ruku. Ruské vlaky se řídí bezpodmínečně moskevským časem, a tak jsme zjistily, že z Jekatěrinburgu odjíždíme o půl jedné v noci ze čtvrtka na pátek.
Paní v okénku si ještě vyžádala naše pasy, opsala si jejich čísla a ty luxusní jízdenky vystavila na naše jména. Považovala jsem to za narušení mých občanských svobod, ale doma mi bylo Sašou vysvětleno, že tato bezpečnostní opatření jsou především pro mou osobní bezpečnost, že kdybych se „ztratila“, hned mě najdou. Představa, že mě zachrání pracovníci ruské železnice, mě tedy zrovna neuklidnila. Ale už jsme se se Sašou ráno pohádali na téma jaderná energetika, takže jsem svoje další lidskoprávní argumenty spolkla a pro jistotu mu na stole nechala telefon na Juru – velitele věznic v Nižním Tagilu, kterým mě vybavili přátelé z Františkových Lázní (zdravím Janu a Ivana!)
Když jsem pak ve vlaku poprvé viděla své spoluspící, byla jsem pyšná na své prozíravé jednání. Tři hromotluci ve středním věku vypadali, že jsou s Jurou z Tagilu dobří známí. Všichni měli na prstech maličká tetování (okamžitě mi problesklo hlavou, jak nám Serjoža několikrát kladl na srdce, abychom se s takovými lidmi nebavily, protože tato roztomilá tetováníčka jsou znaky příslušnosti k vězeňské komunitě.) K mému překvapení se mi ten největší hromotluk vestoje představil jako Alexandr, políbil mi ruku (takže jsem si ty nepatrné ikoustové tečky na palci mohla dokonale prohlédnout) a poručil dvěma ostatním hromotlukům, aby mi povlékli postel na vrchním lehátku. Oba se mi nejdřív také rychle představili (Vasilij a Denis), a pak jeho příkaz vzorně vyplnili (tak příkladně bych si prostěradlo sama rozhodně neustlala - předvedla jsem to na cestě zpátky, kdy už mi nikdo nepomáhal.) Já jsem se během jejich práce neodvažovala odporovat výzvě: „Terezočko, solnyško, sedni si, odpočívej“ a automaticky jsem odpovídala na všechny Alexandrovy zvídavé dotazy. I to číslo pasu bych mu snad nadiktovala, ponětí o občanských svobodách ustoupilo pudu sebezáchovy.
Na cestě ruskými vlaky je nejdůležitější „obščenije“ – povídaní, rozhovor, vzájemné odkrývání duše a životních peripetií. Chlapci Alexandr, Vasilij a Denis byli „vachtoviki“, což jsou muži, kteří cestují za prací i několik dní většinou na sever směrem na Novyj Urengoj nebo na východ na Irkutsk. Třeba měsíc pracují v drsných podmínkách, vydělají peníze a pak se vrací domů – ti šťastnější ke svým ženám a dětem. Cesta je dlouhá a tak je nutné si ji zkrátit nějakým tím rozptýlením. Denis mi jen tak mimo řečí, kouskem rajčete a stakanem vodky sdělil, že dnes už je to jeho devátá lahev a já jsem si radši vylezla na svoje lehátko a po několikerém odmítnutí vodečky, vajíčka, sýra, salámu a „spokojnoj noči, Terezočka naša“ jsem usnula tvrdým spánkem cestovatelky. Jediné, co si z té noci pamatuji, je to, že ve vlaku se usíná rychle a spí tvrdě, zvlášť když vás hlídají tři hromotluci.
Ráno jsem se připojila ke snídající Evče a Renče. Holky už usrkávaly čaj ze stříbrných podstakanniků, které jim s úsměvem vydala naše „provodíca“ Zoja Andrejevna. Také jsem si o jeden řekla a nalila si do něj horkou vodu, která se v ruském vlaku za každých okolností vaří ve velkém bojleru, aby se cestující mohli celou cestu nalévat i něčím jiným než vodkou. Pila jsem čaj, koukala se z okna na měnící se krajinu a myslela na nekonečné ruské dálavy.
To ráno mi už přestalo být divné, že moji spolužáci nemají představu o tom, kde Rusko končí a jak daleko je to na hranice. Obrovské vzdálenosti se promítají do mentality tohoto národa, do vztahu mezi Moskvou a regiony. Člověk z Dalného východu o cestě do západnějších částí federace řekne: „Jel jsem do Ruska“. Sílu federálních zákonů lidé v oblastech vnímají svérázně. Geografie země má vliv na vnitřní politický režim i na charakter zahraniční politiky. V ČR v současnosti populární slovní spojení „ruská agresivita a expanzivní projevy“ je třeba chápat s ohledem na historický vývoj země. Rusko bylo tak obrovské, že nebylo vždycky jasné, kde leží jeho hranice. Muselo se tedy rozpínat a zvětšovat své území, protože kdyby to nedělalo, automaticky by to znamenalo, že jakýsi soused začne z teritoria země ukrajovat.
Tyto úvahy, povídání s dalšími cestujícími, několik čajů, ruská příroda, dřevěné vesnice, vlakoví prodejci pirožků, nápojů, bižuterie a šátků a rozmrzelé výkřiky pána z vedlejší čtyřky lehátek, kterého sortiment evidentně neuspokojoval („Vodočki ne tu?!“). To všechno natolik zaměstnávalo naše vnímání, že něco jako „nuda“ nás na cestě do metropole Tatarstánu rozhodně netrápilo.
Fotoreportáž o nádherné Kazani napsala Evička, takže já se jenom rychle omluvím za tak dlouhý článek a rychle skončím s tím, že zpáteční cestu jsem skoro celou prospala zimním spánkem, protože v Jekatěrinburgu napadl první májový sníh. A když teď večer usínám, myslím na to, jak náš vlak pádí po uralské tajze, mezi břízkami a borovicemi, občas s sebou trhne, občas skřípne a pak už zase nevím o světě…
Žádné komentáře:
Okomentovat