Privetik n.15: Co se děje v Jekatěrinburgu

Protože Evička odfrčela vstříc dobrodružství na Bajkal, na mě zbývá zpravodajství z Uralu. A není toho málo, co se v životě jedné z rusalek za poslední týden událo.

Nevím, jestli jsem se už zmínila o naší diskosprše. V Sašově sprše, do které by se můj kamarád prý sám bál (a to chodí po Chebu po večerech s igelitkou), se dá zapnout rádio. V paměti jsou uloženy tři frekvence – kromě dvou rozhlasových stanic typu Evropa 2 ještě také Echo Moskvy. Je málo otázek, ve kterých se se Sašou shodneme, ale proč ještě Echo Moskvy ruské úřady nezakázaly, to nejde do hlavy ani jednomu z nás. Spolu s internetovým deníkem Nězavisimaja Gazeta dříve tato média vytvářela poslední necenzurovaný ostrůvek v ruském moři propagandy. V současnosti se prý i nezávislé noviny staly závislými a v moři ruských SMI už plave jenom Echo.

Na této rozhlasové stanici mě nejvíc baví pořad Razvorot, kam volají posluchači a vyjadřují své názory na dané téma. Tento týden mě velmi zaujala debata o mučení v Ruské federaci. Klasický spor: mučit-nemučit teroristu, rozštípl mladý muž z Nižního Tagilu, který do rádia zavolal a řekl, že celá debata je na nic, protože on byl ve vězení a v ruských věznicích je prý mučení každodenní praxí – vězni se mučí navzájem a často. (Tagil je proslulý vagony, tanky a četnými věznicemi a taky historkou o tom, jak jel můj tatínek do Sovětského svazu zachraňovat nebohé studenty chebské střední zemědělské školy).

Hned po Razvorotu následovaly zprávy, ve kterých mi zopakovali onen známý fakt, že v Jekatěrinburgu bude odkryt vůbec první památník Beatles v Rusku! Se spolužačkami Oljou a Karinkou už jsme se na tuto velkou událost dlouho těšily. Předchozí odstavce jsem proto záměrně věnovala důležitosti rádia Echo Moskvy, aby bylo jasné, že to není jen tak nějaký památník Beatles, ale opravdu jediný ruský!

Pátek jsme proto s holkama nazvaly „Děň Bítlz“ a zašly se podívat na výstavu, na památník a do pozdních hodin jsme si povídaly u filmu „E Chárd Dejs Najt“ (A Hard Days Night – no co, Rusové si taky všechno přepisujou do azbuky). Paradoxem zůstává, že když si chceme s ruskými kamarády-Slovany zazpívat (a taková příležitost je často) většinou to skončí právě u těch Anglosasů Beatles (stejně mi nejde do hlavy, proč si tento název Rusové nepřeložili do svého jazyka… „Žuki“ zní přece dost drsně!).


Ne že bychom kluky z Liverpoolu nezpívali rádi (Help! I need somebody…), ale naše generace už se sovětské písně neučila (Jenom naše třída na gymnáziu pod vedením předsedy Votroubka byla v tomhle směru doslova úchylná, když jsme paní profesorku na hodinách Hudební výchovy donutili zpívat Internacionálu.), a z ruských národních písní známe akorát Kaťušu (To čarokrásné slovo „tuman“ svého času dokonce oslovilo i přijímací komisi DAMU, a stálo tak u zrodu nové hvězdy českého divadla. – Klárko, zlomte vaz!) Aby to nevypadalo, že chyba je jenom na naší straně, tak Rusové z české hudby znají akorát Dvoržaka. (Mé zoufalé nadhození jména Karel Gott a ještě zoufalejší pokus srovnání jeho popularity s Allou Pugačevou skončilo neslavně.)

Módní spojení ruštiny a angličtiny mě zastihlo i v sobotu na literárním festivalu „Čitaj, Jekatěrinburg!“ Pod sochou Puškina (prý v nočním úboru) a pod heslem „Gogol Forever!“ vystupovali mladí básníci, poeti, psavci se svými básněmi a ve vlastním provedení. Jestli se vám teď vybavila soutěž typu Puškinský památník, tak bude lepší, když si vzpomenete na poslední ročník Eurovize (který mimochodem kdosi v časopise Time označil za „kulturní Černobyl“).

Srdce rusistky zaplesalo, když se na plácku pod památníkem namísto vítězů recitační soutěže ze základní školy, objevili dva kluci v kapucích a mikrofony a svoje básně recitovali v rytmu hip hopu a názorně se do té neurčité prozodie trefovali rapperskými pohupy. Srdce všech si dobyl i mladý muž s mastnou ofinou, který vtipnými verši o svém korejském svetru, thajských nudlích, čínském přehrávači a ruské mentalitě asi nechtěně, ale přesně vystihl, proč se bude nadcházející summit Organizace šanghajské smlouvy konat právě v Jekatěrinburgu – ve městě, kde se střetává Západ (s Ruskem a) s Východem.


Mimochodem, tuhle znáte?

"Flew in from Miami Beach BOAC
Didn't get to bed last night
On the way the paper bag was on my knee
Man I had a dreadful flight
I'm back in the U.S.S.R.
You don't know how lucky you are boy
Back in the U.S.S.R.
Been away so long I hardly knew the place
Gee it's good to be back home
Leave it till tomorrow to unpack my case
Honey disconnect the phone
I'm back in the U.S.S.R.
You don't know how lucky you are boy
Back in the U.S.
Back in the U.S.
Back in the U.S.S.R."

Část textu písně "Back in the U.S.S.R." - John Lennon/Paul McCartney


(příště reportáž z výletu do čínské čtvrti:)))))

Návštěva z ČR

Kabernet, Kalinka a Gábinka

Po téměř 4 měsících uralského života jsem měla možnost srovnat svůj nynější pocit z Ruska a Jeburgu s názorem Ruskem dosud netknuté kamarádky Gábiny, která mě sem přijela navštívít.
A že to teda byla legrace. Ze začátku jsem se ještě snažila Ruskou zemi a její (ne)pravidla hájit. Vždyť tu už nějakej ten měsíc spokojeně žiju a nebudu si přece hanit místo výběru své stáže! Po pár dnech jsem už pusu jen otvírala a zavírala a nějak nebylo co říct. Začala jsem vlastně přemýšlet nad tím, jak jsem tu proboha mohla doteď vydržet a že jsem ještě nezešílela, neumřela od smogu nebo od ruské ležérněvulgární arogance při jednání s těmi, kdo nám nejsou zrovna blízcí. Gabča mi zadávala nové a nové otázky, na něž jsem odpovědi nevěděla (nebo nejsou). Nevím, proč je tu v místní MHD ještě pořád ten šílenej systém kupování papírků (jízdenek) za drobný u konduktora, proč nejsou jízdní řády, proč v Den Vítězství (viz Terky příspěvek) nejezdí v pár směrech žádná doprava (slovo „náhradní“ na chvíli zapomeňte), proč máme do bytu troje bezpečnostní dveře a ještě dole vrátnou, proč se na ulicích víc neuklízí a co to mají ty Rusky na sobě?? Nutno říct, že v mnoha ohledech jsem s Gabčou samozřejmě souhlasila, jen jsem jaksi za tu dobu tady musela notně pozměnit svá meřítka toho, co je „čisté“, „luxusní“, „normální“ či „efektivní“. Je to asi přirozené, člověk si zvykne na všechno. Na druhou stranu mě hřálo u mého Ruskem postiženého srdce, když se Gábinka rozplývala nad kopulemi chrámů a jejich různorodými barvičkami, pravoslavnými ikonami, místním vozovým parkem lokomotiv, šalin, trolejáků a maršrutek (dle Gáby jednou provždy „maškrtek“), které jen tak někde neuvidíte anebo místními specialitkami typu kalamáry, ryby, kaviár na každém rohu a v tisíci druzích nálevů.
Na druhý den se konečně i doprava vzpamatovala z oslav vítězství a my jsme dojely na vytoužený Šartaš, na který jsem spoléhala jako oázu –jen obrovské jezero, les, toulaví psi a my dvě. Bohužel, po mohutných pařbách a vítězných šašlicích byl Šartaš poněkud znečištěn, takža jsem dojem z Ruska spravovala další 4 dny taháním Gabči po muzeích, koncertech, chrámech, baletu, obchodních centrech a taky nádraží, jelikož dle jejích slov bylo absolutně nutné, aby koupila malému synovci hypermegalízátko, jež prodávají jen a pouze na nádru a příteli bylo nutné vyfotit všechny typy ruských vlaků a mašinek (Gábi, fakt mně to nevadilo! :)).
Týden nám utekl strašně rychle, moje drahá česká návštěva odletěla, a já věřím, že jí zůstaly jen ty nejhezčí dojmy. Že mi odpustila to, že jsem jejíma sušenkama krmila všechny psy od Jeburgu po Čeljabinsk a že si kvůli mé přehnané starosti o její zdraví přivezla půlku kufru (možná míň) svetrů, teplých punčoch a rukavic a potom tu týden chodila v mým tričku s krátkým rukávem, aby se neupekla. A taky to, že druhá půlka kufru (možná víc) byla tam i zpět plná mýho oblečení a bot, za což jsem jí nesmírně vděčná, jelikož jinak bych byla odsouzena strávit další mesíc v tom samém, což by velice negativně ovlivnilo moji psychiku a možná, že už byste si, milí čtenáři, ode mě do konce pobytu nic nepřečetli :)

Šartaš s květnovým ledem

Čeljabinsk s Gabčou

Jelikož místní teploty šplhající se k třicítkám (pozn. výjimečně plus, nikoli minus) nám s Gábou nestačily, rozhodly jsme se , že se zajedem podívat trochu jižněji – do Čeljabinsku. Stálo nás to jen hodinu chození po nádru od jednoho k okna k druhýmu (třetímu, čtvrtýmu, osmýmu..), jelikož dámy prodavčky „biljetů“ byly v tom vedru ještě unylejší než obvykle a pořád nás ne a ne poslat na tu správnou stranu k „avtovokzalu“. Nakonec jsme lístky splašily, ráno se vybavily dávkou jídla a otrlosti vůči ruským silnicím. „Doroga“ v Čeljabinsk předčila moje očekávání. Nějakých pár tisíc kilometrů jsme tu už s Terkou najezdily, ovšem tato trasa je pravděpodobně jedna z nejbrutálnějších v naší už tak dost brutální Sverdlovské oblasti. A co teprve měla říkat Gába neznalá ruských silničních poměrů. Díra a výmol na každém druhém metru, hlavou jsme div nebily o strop a žaludek jsme měly na cucky. Když jsem jeden odstavec v knížce četla 15minut, rozhodla jsem se raději pro hudbu a kochání se lesy a věhlasnými jezery čeljabinské oblasti.
Za nejvýraznější dojmy celého výletu bych označila tyto:
Zaprvé, cesta tam i zpět nás stála naprosto stejný obnos peněz, přičemž úroveň autobusů byla diametrálně odlišná! Tam jsme se vezli naprosto luxusním vozem s klimatizací, videem, tmavými skly a řidičem v saku, zatímco na cestu zpět nás čekal prehistorický bus, který jistě pamatoval roky „Velikoj otěčestvennoj vojny“, špinavý byl jako chlív a podivně chrčel, řidič-pohodář v dírovaným tílku kouřil jednu od druhé a celou cestu pouštěl na plný pecky nejlepší sovětské hity. Pointa – cesta zpět utekla daleko rychleji, řidič to dokonce občas vytáhl na 80km/hod a výmoly byly o poznání slabší. A my jsme pochopily, proč asi do Č. jezdí busy nového typu (na odpruženém sedadle je vyšší šance na přežití děr a zákopů v silnicích) a zpátky už je to fuk.
Zadruhé, Čeljabinsk, ač město taktéž silně průmyslové, má krásné historické centrum a promenádu kolem řeky, továrny z těchto míst „téměř“ není vidět, na ulicích je o poznání čistěji než v našem drahém Jeburgu a celkově působila všudypřítomná zeleň a styl pavlačových domů krásně uklidňujícím dojmem, nemluvě o zpátečních panoramatech složených ze západu slunce, krvavě červeného nebe nad jezery a tmavnoucími lesy...které bohužel přes špinavé okno nešlo vyfotit :)

fotky z výletu na jih

Privjetik n. 14: Výlet na Jug aneb Jak jsem jela za jarem

Už samy názvy měst, o kterých mi spolužačka Žěněčka Bondarenko vyprávěla, zněla tajuplně – téměř mysticky: Orenburg, Mědnogorsk, Orsk – jako by si je ve svých pohádkách o elfech vybájil J.R.R. Tolkiena a sovětští kartografové je pod dojmem z četby Vlastělína kolcov (Pána prstenů) zanesli do map jižního Uralu, 900 km na jih od Jekatěrinburgu, skoro na hranici Ruska a Kazachstánu. Naštěstí tato města skutečně existují a já jsem toho očitý svědek.

Po nočním veselí (Děň Pobědy) nás s Žeňkou čekalo 18hodin vlakem z neděle na pondělí. No těšila jsem se moc. A to jsem ještě nevěděla, že jet v kupé je ještě lepší než na plackartě. Ve srovnání se zábavou s milými potetovanými trestanci je 2.třída trošku nuda, ale zase vlastní zrcadlo a lampička nad lehátkem…Jela bych tak až do Kazachstánu! Náladu jsme si nenechaly zkazit ani podstakannikem s čajem sypaného typu. Terezočka omylem koupila namísto pohodlného čaje v pytlíku... (když on měl takovou hezkou krabičku!:))

Ráno mě vzbudil výhled na zelené kopečky a oranžové skály, pod kterými náš vlak frčel do městečka Mědnogorsk. Že nejsem na Novém Zélandu jsem poznala jenom podle obvyklé přítomnosti skládky v 5 metrech od posledního plotu každé ruské vesnice.

Když jsme z Jekatěrinburgu vyjížděly, říkala jsem si, že se nám blýská na časy, že jaro už brzo přijde na Ural. To jsem ale nevěděla, že ta mrcha jaro už na Urale dávno je, jenom si pěkně zůstalo na jihu! Všude kvetly stromy, zelenala se tráva, po dvorečku mezi paneláky se proháněla housata, koťata a psi-bezdomovci! (ruská verze safari?!)

Podmínkou uralského pojetí malebné přírody je samozřejmě industriální prvek, o který se postaral závod na zpracovávání mědi a plynu. Navzdory krizi a současným poznatkům o ekologii komín čoudil celou dobu, za to však závod živí celé město, a tak pomalu otravuje každý přítomný organismus. (a jak říká reklama: „Gazprom. A sny se splní…“ - otázkou však zůstává Komu?)

Po tomto výletu mám pocit, že si budu muset zabookovat ještě jedno sedadlo v letadle – nakrmit nás prostě musely všechny babičky. Ochutnala všechny východní dobroty – buločki i „syrniki s sguščonkoj“ (buchtičky a tvarohové placky se sladkým kondenzovaným mlékem), „vareniki s kartoškoj i gribami“ (knedlíčky plněné bramborami a houbami) a „bešbarmak“ (hovězí maso, nudle, cosi z cibule - to už byl úplný Kazachstán – Kazaši prý beranní variantu tohoto jídla jedí v sedě rukama. Žeňčina babička žila 30 let v Kazachstánu. Po rozpadu Sovětského svazu už tam pro Rusy nebyly úplně nejlepší podmínky, a tak se před pár lety musela vrátit do Ruska).

Naštěstí jsme nakonec všechno vysportovaly přelézáním kopečků a pobíháním v jarním deštíku (ekologický dopad těch milých srážek na můj organismus jsem si nepřipouštěla). Nejoblíbenější sloveso ruského jazyka v ČR je, jak mi starší generace potvrdí „guljáť“ (pro ty mladší – „procházet se“). A je to dobře. My jsme „guljáli“ po Sovětské, nejhonosnější vyasfaltované ulici ve městě. Já, jediná děvčonka, jsem mezi procházející se mládeží opět byla bez podpatků, což u místních vzbuzovalo zájem a vyptávali se, jestli v Čechiji máme taky žigulíky a kolik u nás stojí pivo a jestli všichni bydlíme ve vlastních domech…(otázky, na které už s Evčou máme vybudovaný reflex automatické odpovědi).

Ten večer si budu pamatovat celý život. Okolo desáté jsme vyjeli na jeden z kopečků, kde mě odpoledne nutili zazvonit na zvon za padlé ve válce v Afghánistánu a v Čečně) a pozorovali západ slunce. A když slunce zapadlo za ty zelené hory, pili jsme pivo (Zlatý Bažant!), jedli soleného lososa a dlouho do noci povídali o tom, jak se žije lidem ve Střední Evropě a jak lidem na jižním Urale.

Děň Pobědy

Na vyžádání věnuji malý odstaveček (nebo dva) Dňu Pobědy (Den Vítězství – každoročně 9. května). V televizi neukazovali nic jiného než „parad“ (vojenskou přehlídku – rozuměj: vojáci na Rudém náměstí, premiér Putin, tanky, prezident Medvěděv, rakety, zase Putin, a zase tanky, zase Putin) v každém městě od Chabarovsku až do Moskvy a válečné filmy (V boj idut odni „stariki“, V ijuně 41, ).

V ulicích Jekb bychom se sice Putina a Medvěděva nedočkaly, ale tanky a rakety a vojáky bychom uviděly – kdybychom chtěly. Jenomže my jsme nechtěly, protože jsme pacifistky a i ten malý náznak militaristických choutek (Evčo,) byl lehce potlačen ohromným opileckými davy veselících se Rusů, Rusek a Rusáčat v centru města. Až odpoledne jsem se odvážila vyjít na procházku okolo Městského rybníka (Gorodskoj prud snad zní lépe) a za zvuků válečné písně Smugljanka Moldavanka jsem nechala první nesmělé jaroletní paprsky opalovat mou středoevropskou kůži. (Uralské opálení prý vydrží všechno!)

Večer jsme všichni houfně (u nás na balkóně) očekávali „saljut“ (ohňostroj) – Saša pozval celou fakultu na „večerinku“. Dokonce i Yvonne a Michaela – německé lektory, kteří si s sebou radši přivedli ještě dva statné ochránce Tobiase (Rakušana – to si teda pomohli) a Tiaga (Portugalce, který už rok cestuje na trase Portugalsko-Vladivostok-Portugalsko).

Nakonec samozřejmě vůbec nebylo jasné, kdo je vítěz a kdo poražený – všechny národnosti za všech historických okolností milují české pivo.

Privjetik n. 13: Vlakovýlet do Tatarstánu

Historky o ruských vlacích jsem slýchávala odmalička. Vypravěči se ve svých soudech dost lišili. Jedni (většinou sami Rusové) tvrdili, že horší zážitek než jet na „plackartě“ (nejnižší vlaková třída), nemůže být. Druzí (převážně otrlí cizinci a cestovatelé-dobrodruzi) si na ruský „poezd“ nestěžovali. Přísloví „na každém šprochu, pravdy trochu“ mi nikdy extra neimponovalo, takže i v ohledu cestování po ruské železnici jsem se raději spolehla na frázi „nevěř tomu, co sám nezažiješ“ a dobře jsem udělala.

Jekatěrinburg má pro milovníky „rossijskoj želejnoj dorogi“ skvělou výhodu. Je to jeden z nejdůležitějších železničních uzlů v Ruské federaci. Prochází tudy slavný Transsib a spousta jiných tras do všech směrů. Na oslavu šťastného shledání s našimi pasy jsme se rozhodly opustit Ural ze západní hranice Sverdlovské oblasti. Slovo „Tatarstán“ jako by nás uhranulo od prvního momentu, kdy jsme se podívaly do mapy, kam vlastně můžeme jet. Do Kazaně je to odsud 16 hodin jízdy – na ruské poměry nic moc, ale pro nás cestovatelky-začátečnice docela dobrý.

Hledání v jízdním řádu na internetu jsem po zhruba po třetím neúspěšném pokusu vzdala. Saša se mi posmíval a s úšklebkem na tváři mi sdělil, že „Ruská železnice není TGV.“ S naivní představou, kdy asi chceme odjet a kdy se vrátit, a papírkem v ruce jsme s Evčou vyrazily na nádraží. Vystály jsme frontu ke kase, aby nám paní v okénku přeorganizovala celý výlet. Čtyřdenní cestování nám zkrouhla na tři dny, pobyt v Kazani na 12 hodin a místa na plackartě rozdala tak, jak jí přišly pod ruku. Ruské vlaky se řídí bezpodmínečně moskevským časem, a tak jsme zjistily, že z Jekatěrinburgu odjíždíme o půl jedné v noci ze čtvrtka na pátek.

Paní v okénku si ještě vyžádala naše pasy, opsala si jejich čísla a ty luxusní jízdenky vystavila na naše jména. Považovala jsem to za narušení mých občanských svobod, ale doma mi bylo Sašou vysvětleno, že tato bezpečnostní opatření jsou především pro mou osobní bezpečnost, že kdybych se „ztratila“, hned mě najdou. Představa, že mě zachrání pracovníci ruské železnice, mě tedy zrovna neuklidnila. Ale už jsme se se Sašou ráno pohádali na téma jaderná energetika, takže jsem svoje další lidskoprávní argumenty spolkla a pro jistotu mu na stole nechala telefon na Juru – velitele věznic v Nižním Tagilu, kterým mě vybavili přátelé z Františkových Lázní (zdravím Janu a Ivana!)

Když jsem pak ve vlaku poprvé viděla své spoluspící, byla jsem pyšná na své prozíravé jednání. Tři hromotluci ve středním věku vypadali, že jsou s Jurou z Tagilu dobří známí. Všichni měli na prstech maličká tetování (okamžitě mi problesklo hlavou, jak nám Serjoža několikrát kladl na srdce, abychom se s takovými lidmi nebavily, protože tato roztomilá tetováníčka jsou znaky příslušnosti k vězeňské komunitě.) K mému překvapení se mi ten největší hromotluk vestoje představil jako Alexandr, políbil mi ruku (takže jsem si ty nepatrné ikoustové tečky na palci mohla dokonale prohlédnout) a poručil dvěma ostatním hromotlukům, aby mi povlékli postel na vrchním lehátku. Oba se mi nejdřív také rychle představili (Vasilij a Denis), a pak jeho příkaz vzorně vyplnili (tak příkladně bych si prostěradlo sama rozhodně neustlala - předvedla jsem to na cestě zpátky, kdy už mi nikdo nepomáhal.) Já jsem se během jejich práce neodvažovala odporovat výzvě: „Terezočko, solnyško, sedni si, odpočívej“ a automaticky jsem odpovídala na všechny Alexandrovy zvídavé dotazy. I to číslo pasu bych mu snad nadiktovala, ponětí o občanských svobodách ustoupilo pudu sebezáchovy.

Na cestě ruskými vlaky je nejdůležitější „obščenije“ – povídaní, rozhovor, vzájemné odkrývání duše a životních peripetií. Chlapci Alexandr, Vasilij a Denis byli „vachtoviki“, což jsou muži, kteří cestují za prací i několik dní většinou na sever směrem na Novyj Urengoj nebo na východ na Irkutsk. Třeba měsíc pracují v drsných podmínkách, vydělají peníze a pak se vrací domů – ti šťastnější ke svým ženám a dětem. Cesta je dlouhá a tak je nutné si ji zkrátit nějakým tím rozptýlením. Denis mi jen tak mimo řečí, kouskem rajčete a stakanem vodky sdělil, že dnes už je to jeho devátá lahev a já jsem si radši vylezla na svoje lehátko a po několikerém odmítnutí vodečky, vajíčka, sýra, salámu a „spokojnoj noči, Terezočka naša“ jsem usnula tvrdým spánkem cestovatelky. Jediné, co si z té noci pamatuji, je to, že ve vlaku se usíná rychle a spí tvrdě, zvlášť když vás hlídají tři hromotluci.

Ráno jsem se připojila ke snídající Evče a Renče. Holky už usrkávaly čaj ze stříbrných podstakanniků, které jim s úsměvem vydala naše „provodíca“ Zoja Andrejevna. Také jsem si o jeden řekla a nalila si do něj horkou vodu, která se v ruském vlaku za každých okolností vaří ve velkém bojleru, aby se cestující mohli celou cestu nalévat i něčím jiným než vodkou. Pila jsem čaj, koukala se z okna na měnící se krajinu a myslela na nekonečné ruské dálavy.



To ráno mi už přestalo být divné, že moji spolužáci nemají představu o tom, kde Rusko končí a jak daleko je to na hranice. Obrovské vzdálenosti se promítají do mentality tohoto národa, do vztahu mezi Moskvou a regiony. Člověk z Dalného východu o cestě do západnějších částí federace řekne: „Jel jsem do Ruska“. Sílu federálních zákonů lidé v oblastech vnímají svérázně. Geografie země má vliv na vnitřní politický režim i na charakter zahraniční politiky. V ČR v současnosti populární slovní spojení „ruská agresivita a expanzivní projevy“ je třeba chápat s ohledem na historický vývoj země. Rusko bylo tak obrovské, že nebylo vždycky jasné, kde leží jeho hranice. Muselo se tedy rozpínat a zvětšovat své území, protože kdyby to nedělalo, automaticky by to znamenalo, že jakýsi soused začne z teritoria země ukrajovat.

Tyto úvahy, povídání s dalšími cestujícími, několik čajů, ruská příroda, dřevěné vesnice, vlakoví prodejci pirožků, nápojů, bižuterie a šátků a rozmrzelé výkřiky pána z vedlejší čtyřky lehátek, kterého sortiment evidentně neuspokojoval („Vodočki ne tu?!“). To všechno natolik zaměstnávalo naše vnímání, že něco jako „nuda“ nás na cestě do metropole Tatarstánu rozhodně netrápilo.

Fotoreportáž o nádherné Kazani napsala Evička, takže já se jenom rychle omluvím za tak dlouhý článek a rychle skončím s tím, že zpáteční cestu jsem skoro celou prospala zimním spánkem, protože v Jekatěrinburgu napadl první májový sníh. A když teď večer usínám, myslím na to, jak náš vlak pádí po uralské tajze, mezi břízkami a borovicemi, občas s sebou trhne, občas skřípne a pak už zase nevím o světě…

Rusalky Tatarky v Kazani

Dlouho jsem dumala o tom, co o expedici do Tatarstánu napíšu na náš blog. Nakonec jsem se rozhodla pro fotoreportáž, jelikož čtenáře nechci nudit sáhodlouhým popisováním našeho nekončícího jásání a údivu nad krásou Kazaně. Milionové hlavní město autonomní republiky Tatarstán nás doslova porazilo svoji asijsko-islámsko-pravoslavno-jarní atmosférou a čistotou, jakou jsme zatím v ruském městě neviděly. Ze svěží zelené trávy jsme byly tak nadšené, že jsme měly chuť válet sudy od hradeb kremlu až na břeh majestátní řeky Volhy, kde jsou pláže s jemným písečkem a při západu slunce si připadáte jako někde v přímořském letovisku.



Do Kazaně naše osmičlenná dámská výprava dorazila na „prazdnik“ prvního máje, takže po historickém centru Kazaně a kolem kremlu jsme neustále potkávaly skupiny turistů. Zato v noci, během našich nočních toulek a čekání na ranní vlak, jsme měly spíše pocit, jakoby bylo město evakuováno, jen nám o tom neřekli (jak vtipně poznamenala Sarah). Když nás však naše intuice (naše nová dovednost – orientujeme se po městech bez mapy) zavedla do samého centra, kde hlasitá hudba hrála nejen v klubech, ale i na ulici, užili jsme si i noční tepání tohoto města a kochaly se evropsko-asijskou architekturou chrámů a mešit s českým pivem v ruce.


Za zmínku ještě stojí dva letopočty . Roku 2000 byl kazaňský kreml zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a v roce 2005 se konaly mohutné oslavy tisíciletého výročí založení města. No a roku 2009 jej navštívily RusalkyUralky a málem se z nich staly RusalkyTatarky, protože tohle město se jim dostalo pod kůži! Však posuďte sami...

výsledky hlasování: Vrátí rusalkám pasy?

S velkou radostí ve svém uralském srdci musím všem hlasujícím sdělit, že pasy nám vrátili přesně tak, jak slibovali.

Složka dokumentů nutných pro život a pohyb v Ruské federaci se sice opět rozrostla (pas, kopie pasu, vízum, kopie víza, migrační karta, kopie migrační karty, propustka na univerzitu, propustka do knihovny), nicméně vízum máme prodloužené, takže nás snad jen tak nevyhostí!

Na oslavu šťastného shledání s našimi pasy jsme se rozhodly opustit Sverdlovskou oblast. Kam a jak jsme jeli se dočtete v následujících příspěvcích!