Privjetik n.10: Operace Kulový blesk aneb Jak jsme se přestěhovaly

Tady končí všechna legrace. Omlouváme se všem čtenářům, že jsme se na pár dlouhých dní odmlčely a nedostatečně je zásobily našimi zážitky, ale už je to tak…..

Už od nás nečekejte žádné veselé historky z kolejního života, o paní bezzubé Valentině, o kolejních dětech (zejména o chlapečkovi, který dodnes cítí mou dlaň na své tvářičce), o záchodovém prkýnku a o našem sofistikovaném okenním chladicím systému, ani o tom, jak jsme se při odhlašování z koleje nachomítly k její evakuaci – o které zřejmě věděla jenom ředitelka korpusu 6 (velmi, velmi pozdní stádium KK). Nenapíšeme vám už ani veselý příběh o tom, jak jsme nikdy neviděly přítele naší sousedky Ksjuši, zato jsme ho pokaždé velmi dobře slyšely. A dokonce vás ošidíme o příspěvěk „Velké prádlo“, kdy jsme konečně zastihly kolejní pradlenu Rímu a vypraly jsme celý pokoj, až jsme neměly v čem jít na ulici!

Odteď budou následovat příspěvky o tom, jak se nám bydlí ve 12. patře nově postaveného ruského mnogoetažnogo zdanija u našeho odnokursnika Saši Prilukova. V bytečku s obrovskou lednicí a záchodovým prkýnkem evropského typu (jsem si vědoma toho, že obzvláště tato věta potěší spoustu milých čtenářů, včetně mojí maminky a babičky a dědečka a mého brášky Ing. Marečka – stav naší sanitární techniky nechával klidným snad jenom mého tatínka, který je ovšem řádně vycvičený cestovatelskými výstřelky mé sestřičky Adélky, a taky na Urale už byl. Tímto zdravím svojí rodinu z Uralu!)

Už dlouho se chystám napsat příspěvěk o tom, jak skvělé lidi jsem tady potkala. Teď je ta pravá přiležitost, protože bez našich ruských přátel bychom ještě hnily spolu s mléčnými produkty na koleji. Sergej Radiševskij nás vyzvedl na letišti a pomáhal nám všechno zařídit v prvních dnech po příletu. Žeňu Korjakinu a Aljošu, kteří se moc snaží, aby se nám v Jekatěrinburgu líbilo, znáte z fotek na hranice Evropy a Asie. Často se vidíme také s Karin, Oljou a Pašou Lobanovem, skvělým fotografem, který nás překvapuje kolekcí fotografií Prahy ze 70.let, odznáčky Národního parku Šumava a sovětskými pohledy „Vodku net!“ Julja Rybina mi zařídila výuku češtiny a Žeňa Bondarenko je naše kamarádka, která se zase učí česky u Renaty.

Když se téměř všichni jmenovaní naskládali k nám do pokojíčku na koleji, kam jsme je pozvaly na „čajepiťje“, asi si řekli, že to je teda síla… (to se netýká mého velkolepého štrůdlu, který jsem doslova slepila a upekla s pomocí všech svatých štrůdlovatých) Hromadná exkurze do naší sprchy předčila snad popularitu návštěvy Leninova mauzolea na Rudém náměstí a záchod je porazil úplně. Od té doby si všichni lámali hlavu, jak ty nebohé Češky z té „obšági“ dostat. Vlastně si ji ani tak moc nelámali a Saša nás strategicky pozval na večeři k němu do bytu. Když jsem pak Evče vyprávěla o lednici, balkónku a pokojíčku, který nám nabízí k pronájmu, musely jsme dojet teplající vodku za oknem! Ani Saša asi nečekal, že na otázku „Kdy se chcete přestěhovat?“ odpovím, že už jsem si sbalila „čemodan“ (opět pozdrav mojí milé rodině) a zítra ať čeká českou invazi.

Operace Kulový blesk proběhla nadmíru hladce (v ruských podmínkách). Vrátný sice nevěřil vlastním uším, když jsem ho prosila, aby nám nachvilku pohlídal náš skromný ruský majeteček včetně megapeřin a purpurových záclonek. Evidentně nechápal, jak se duševně zdravý člověk může vzdát luxusu bezpečnostních opatření a la pasťák.

Pak už nás jenom trochu rozrušený Aljoša, kterého jsem ještě večer ubezpečovala, že toho nemáme moc, naložil a převezl na severovýchod Ekb. Evča byla z bytečku tak paf, že se rozhodla dva dny nevycházet. (Se slovy, „že se teda obětuje“, zůstávala doma, aby mi otevřela troje masivní železné dveře, od kterých jsme ještě neměly klíč.)

Do školy to máme 15minut po čistém širokém prospektu připomínajícím Pařížskou ulici (samozřejmě uralského typu). Navíc na dorazilo jaro (uralského typu – včera sněžilo), takže už nenosíme termoponožky a televizní záběry pražských policistů v krátkých rukávech na summitu „ES-SŠA“ (ruské zkratky EU-USA) nás nevyvádí z míry.

A protože se naši přátelé všichni učí česky, ale témata učebnice Step by Step in Czech jim nedovolí celkově porozumět našim příspěvkům, od srdce jim ještě jednou poděkuji!

Zhenja, Lesha, Sasha, Serezha, Pasha! Děkujeme!