V neděli jsme se se slzou v oku rozloučily s Leonou a Markétou, kamarádkama z brněnské fildy, které jsou na studijní stáži v Moskvě a zachtělo se jim čerstvějšího vzduchu, modrého nebe, jiného prostředí a asi i trochy českého humoru a „obščenija“. Holky mají na Puškinově institutu hodně nabitý studijní plán, takže mohly u nás v Jekatěrinburgu zůstat jen tři dny, přesto jsme si to bezvadně užily. Legrace začala záhy po příjezdu – nalezení hostelu, ve kterém měly holky zamluvené ubytování, se ukázalo býti velký oříškem, a to přesto, že jsme znaly přesnou adresu, onen dům jsme našly a na telefonu jsem měla Sergeje, který ještě všechno konzultoval s internetem. Hostel vůbec nebyl hostel, byl to normální bytový dům s bezejmennými zvonky a venkovní kamerou, před níž si zoufalá Markéta stoupla a mávala v domnění, že snad někdo vyleze. Nešlo se tam dozvonit, dovolat, dostat. Když už holky navrhovaly, že si ustelou na chodníku (dle jejich slov i ten chodník je vlastně pohodlnější než 26-ti hodinová jízda plackartou z Moskvy), z domu náhle vyšel mladý muž, který se na naši otázku „Gdě zděs nachoditsja chostel?“ tvářil stejně nechápavě jako dalších pět lidí, kterých jsme se ptaly, ale alespoň nás pustil do domu. Což nám taky moc platný nebylo, jelikož jména či jakékoliv ukazatele nebyly ani tam. Nakonec jsme se navzdory pozdní hodině odhodlaly u jedněch dvěří zazvonit. Můj do té doby zadržovaný výbuch smíchu propukl naplno, když nám otevřel nějakých rozespalý chlápek v trenkách, z našich dotazů asi pochopil, že chceme bydlet u něj a já jsem si fakt připadala jako ve filmu. Naštěstí nám poradil – hostel jsme minuly jen o jedny dvěře – takže hostel je byt s celkovou kapacitou asi 12 lidí, holky byly jedinými hosty a měly docela komfort v pěkném pokoji pro 6 lidí. Slibovaná snídaně v ceně se skládala z kafe a starýho chleba, zato jim mladý Uralec Anton každé ráno a noc vybrnkával romantické šlágry na kytaru. Pokud chtěl holky sbalit, tak se moc netrefil – snadněji by je dostal na pořádnou snídani a flák masa k večeři.
Nicméně holky v hostelu jen přespávaly, jelikož celé dny jsme trávily touláním po městě, návštěvou skvělého Muzea umění, Chrámu na Krvi, výletem na Šartaš a večírky u nás v bytě, kde se holkám (tak jako všem) náramně líbilo :) V nestřežených chvílích, kdy zrovna holky nebyly obklopeny našimi ruskými kamarády toužícími po seznámení s dalšíma Češkama, jsme mohly rozebrat všechna naše trápení a srovnat život v Moskvě a Jekatěrinburgu. Toto srovnání mě jen utvrdilo v tom, že jsem se nemohla dostat do lepšího města než je Ekb! Moskva je obrovská , přelidněná, hlučná, drahá, plná cizinců a celkově neruská. Poslední sčítání lidu se provádělo údajně v roce 97, teď to skoro není možné vzhledem k ohromnému počtu nelegálů. Dle odhadů v Moskvě nyní žije asi 15 milionů obyvatel. Dostat se na druhou stranu města v dopravní špičče trvá několik hodin, přičemž jízda metrem v této době je skoro o život. Život v Moskvě má určitě i svoje výhody – třeba navštívit světově proslulá divadla, galerie, chrámy, naloženého Lenina a jiné památkyrozhodně stojí za to, ale já osobně bych neměnila. V Jekatěrinburgu je všechno, co může moderní město kosmopolitnímu a společenskému člověku nabídnout, a jako bonus beru fakt, že když jsme neustálým cvrkotem centra města unavené, můžeme sednout na šalinu a během pár minut jsme v lesích, kde není živáčka. Díky holkám jsem si opět uvědomila, jak jsem ráda, že jsem právě v Jekatěrinburgu a poznávám tady to pravé Rusko.
V neděli odpoledne přišlo loučení a já jsem si nebyla jistá, jestli holky slzí dojetím a nechutí vracet se do Moskvy, nebo je spíš děsí vidina následujících šestadvaceti hodin strávených v otevřeném vagónu s dalšími 48 cestujícími, převážně Rusy, kteří jim po celou dobu budou strkat vodku, mastné pirožky, pečená kuřata („Čechíja, vozmitě kuricu!“), sušené ryby, čaj, kafe, a slunečnicový semínka a budou si chtít permanentně vykládat a „obščaťsja“, jak my tady říkáme. To je holt jízda plackartou – žádné soukromí a sakra málo místa, za to tam člověk nahlédne do tolika ruských duší, až mu jde hlava kolem. Aspoň teď s Terkou víme, co nás čeká, až se vydáme do Moskvy my.
Žádné komentáře:
Okomentovat