Jak jsem si sáhla na dno aneb ruský Extreme camp

Když jsem se na tenhle jednodenní „ekstrim láger“ přihlásila, ve srandě jsem Terce říkala, že jedu do „lágru“. „Láger“ česky znamená tábor, ale ono je to v Rusku snad to stejný...Rada vám všem – nikdy nejezděte s Rusama na tábor, oni vydrží všechno! A ještě vás svým nadšením nakazí a vy pak taky děláte všechno, co byste jindy (dle vašeho mínění) nezvládli. Já jsem si před odjezdem naivně koupila nový chrániče na volejbal v domnění, že budeme hrát celou noc a den. Netušila jsem, že volejbal bude jako oáza v poušti, relax mezi ostatní dřinou! Sotva jsme vystoupili z busu, ani jsme si nestihli sundat batohy a už nás hnali na hřiště na fotbal. Netřeba ani dodávat, že hřistě bylo pokrytý ledem a silnou vrstvou sněhu a hrála se ruská verze „fotbal na tři brány“ a kdo nehodí držku do sněhu není Čech! (Rus, Američan, Korejec). Řádně zpocení jsme byli poté nuceni běhat po lesu mezi jednotlivými stanovišti „lesních her“. Lezení po lanech a lanových bludištích mně přišlo jako dobrý intermezzo. Říkala jsem si, jak se nám to dobře vyvíjí, já nebohá netušíc, že to byla jen rozcvička pro děcka.
Po večeři mně sklaplo. Byli jsme rozděleni do tří družstev a Jurův ortel zněl jasně – championship ve štafetě (běh normal, běh pozadu, běh ala pavouk, běh bokem, běh trakař, běh s balonem na hlavě, běh s přemetem, běh ala ožrala, poté championship v basketbalu (ještěže mě můj bratr-extraligová naděje neviděl!), fotbalu, frisbee, volejbalu - v tomto pořadí. Po prvním pavoučím běhu jsem začala Jurově ženě závidět, že je těhotná a jenom zapisuje body. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet, když vyšel „trakař“ na mě a Boba. Bob je american guy asi o dvě hlavy menší než já, zato dvakrát tak široký. Představte si dlouhýho Pata jak před sebou tlačí malýho kulatýho Mata...Nebo naopak? No to je fuk,prostě sranda k popukání.
Nutno dodat, že kromě účasti naprosto ve všem, byl každý člověk-žena povinen splnit od těch 8 večer do následujícího oběda 400krát sed-leh, 400krát klik a 400krát squat (člověk-muž 500krát), a to v mezičasech mezi lítáním za balónem. Ruští vtipálci Jura a Saša chtěli prostě zkusit, co takoví Amíci, Korejci a jedna Češka vydrží za extrémy. Jednoduše – než jsme se o půlnoci dostali k volejbalu, neměla jsem skoro sílu si ty chrániče navlíct, natož se po hřišti hýbat po dvoustovce squatů a 4 hodinách námahy! Přesto jsme jakýmsi zázrakem vyhráli (asi se česká síla ten den naposledy probudila z deliria) a padli jsme na žíněnky. Lídr nám chtěl ještě cosi povykládat o sportovním duchu, ale lidi začali vmžiku usínat aj na parketách. Pak už si jen pamatuju, že jsem nějak trefila do postele a bylo půl 3 ráno.
5:45 budíček. Saša mně s hlasitým „agóóóój češskaja síla!“ lije na hlavu vodu. Startuju z postele a beru ho po hlavě sněhulema. On utíká, já utíkám za ním, obouvám se, oblíkám a běžím ven a vidím, že běží všichni. Zjišťuju, že se běží ranní hromadná rozcvička – kiláček po sněhu a v mrazu kamsi k čertu a kiláček zpět. Po rozcvičce nějak nemůžu dýchat a nejsu sama – vidím, že normálně dýchají jen Rusové a jeden Amík, kterej běhá 5krát týdně. V 7 už jsme v hale a hrajem fotbal a frisbee. Ani nevím jak, upadám občas do kómatu. Dělám další stovky těch hnusných cviků, přichází druhá míza a uvědomuju si, že si je počítám v ruštině. Po třech hodinách vysvobození – snídaně. Jíme všechno, co tam je, jako bezední. A přichází bezkonkurenční hřeb dne – „pryžok s děreva“ čili skok ze stromu – malý bungee-jumping. Nějací kamarádi mých kamarádů jsou milovníci extrémních sportů a byli tak hodní, že pro nás 9 hodin (!!!) chystali tuhle elegantní lano-zabíjačku pro spidermany. Razantně odmítám vylézt těch deset metrů po lanech a vrhat se dolů. Sleduju ostatní odvážlivce a pomalu taju (jen vnitřně, zvnějšku mrznu). Ruská síla mě táhne s sebou, a taky vlastní vnitřní hlas, který mně říká, že tohle třeba už nikdy nebude. Nechávám si navlíct postroj a za mohutného „Davááááj Eeeeeva“ lezu po lanech nahoru. Nahoře mám trochu obtíže srovnat se s tím, že po 300 klicích nemám už absolutně sílu v rukách, lana jsou svině klouzavý, nemůžu se přitáhnout a prkna nahoře jsou sakra úzký! Nakonec stojím. Kdesi dole malí lidičci křicí „davááááj moloděc“ a klučina-extremista mě kývnutím ujišťuje, že mě na laně jistí. Zavírám oči a s děsným řevem se vrhám do ničeho...do stavu beztíže...
Byl to úžasný nepopsatelný pocit! Něco mezi nirvánou a nutkáním zvracet, ale víc nirvána :)
Nemůžu teď sice skrz namožený svaly chodit, vylézt z vany či zvednout krigl s vodkou, zato mám zánovní chrániče podepsaný všema extreme účastníkama, kteří mě vždycky všude podpořili a dokázali ve mně probudit síly, o kterých jsem neměla ani tušení. Sportu zdar!