Když jsme se s Terez na konzulátu dozvěděly, že v rámci podnikatelské mise v čele s ministrem Římanem přijede také český mužský vokální soubor Gentlemen singers, ani jsme netušily, jaký poklad nám to sem z Hradce (a Brna!) přiletí. Naší soukromou misí dle pana konzula bylo „starat se“ o kluky ve volných chvílích. Záhy po vtipném seznámení (kluci během zkoušky na jevišti, my v hledišti a pokřikujeme na sebe) jsme zjistily, že jsou veselá kopa a že se nudit určitě nebudeme. První věc, kterou nás dostali, byl jejich večerní koncert v krásném sále místního lycea chlapeckého sborového zpěvu. Malá neplacená reklama – repertoár Gentlemen singers zahrnuje například gregoriánské chorály, romantické skladby, vokální tvorbu 19. a 20. století, lidové písně z Čech, Moravy a Slovenska ,národní písně z celého světa zpívané v původních jazycích či americké spirituály. Gentlemen singers jsou unikátem na české sborové scéně, svými koncerty již potěšili posluchače v mnoha zemích světa a nyní si do seznamu „dobytých“ území mohou zapsat také Ruskou Federaci.
Po oficiálním koncertě jsme byly s Terez pozvány do zákulisí na neoficiální „obščenije“ českých a ruských vokalistů, kde vodka tekla proudem, jazyková bariéra padla dřív než první „berjozka“ a večírek byl zakončen opravdu famózním společným vystoupením na rozlehlém schodišti ve středu budovy, kde si ruští a čeští zpěváci bez jakékoliv předešlé přípravy střihli Ave Maria s takovým nasazením, že se nám s Terkou párkrát zastavilo srdce a mně poprvé za celý můj ruský pobyt tekly slzy. Takže, milí čtenáři, teprve pod tíhou spousty dojmů z poznávání ruské duše a života na Uralu ve spojení s krásnými mužskými hlasy se rozezněly nejniternější struny mé duše. Terka prý plakala podruhé, ale já jsem jako správný pozorovatel po naší dvouměsíční symbióze vycítila, že na těch schodech byla dojatá víc!
Pokud jde o náš ostatní program, víceméně jsem měla pocit, že se tady klukům líbí, i když se nedalo přehlédnout jejich znechucení místní zimou a malými porcemi jídla. Námi naplánovanou rychloexkurzi po EKB však statečně vydrželi, navíc jim Terka nekompromisně nakázala vzít čepice (a mně strčila svou, hodná holka!), takže nikdo neumrzl. Vrátila se nám sem opět uralská zima v plné síle, tudíž venku jsme se moc nezdržovali – oběhli jsme nábřeží, my dvě jsme po cestě v poloklusu zmínily pár (ne)zajímavostí a dat o městě a společně jsme zapadli do Chrámu na Krvi, který nelze nikdy opomenout, a poté do naší oblíbené Paul Baker’s na kafe. Moc času stejně nebylo, ve 14h začínal v Komorním divadle slavnostní „prijom“ u příležitosti návštěvy českého (a nyní i evropského) ministra obchodu a průmyslu M. Římana a podnikatelské delegace, kde Gentlemen singers vystupovali. Po projevech konzulů, velvyslanců, ministrů a předsedů rad, komor a komůrek následoval raut, který se nám velmi zamlouval. My s Terkou jsme se po dlouhé době vrhly s povděkem na vynikající maso, které tady jinak docela sabotujeme (pokud nám ho neukuchtí náš Sasha v akci), kluci stihli v debatě o low-cost letech poškádlit ředitele ČSA a já jsem příliš nahlas komentovala ruštinu pana Římana, který stál pár metrů ode mě, ale naštěstí byl zcela zabrán do společenské konverzace s někým jiným. (Mimochodem opravdu oceňuji jeho snahu mluvit v Rusku rusky! Ale myslím, že s tlumočníkem by jeho projev vzhledem k velmi oficiální akci působil přeci jen seriózněji a na úrovni). Poté, co celá delegace odjela do Nižního Tagilu domlouvat milionové kontrakty, my jsme se s gentlemany a panem místokonzulem vypravili na hranici Evropy a Asie. Po čtvrt hodině prodírání se ruskou próbkou si hoši s úlekem uvědomili, že jim chybí jeden soprán alias Martin. Jeli jsme dvěma auty, takže osazenstvo našeho vanu předpokládalo, že Machtan je v druhém – konzulárním volvu. Tam si zase mysleli, že Martin je s námi. Kluci se to chvíli snažili svést na nás – narušili jsme jim s Terez obvyklé počty „má každý svého souseda?“, potom se dohodli, že to svedou na pana Táborského, který prý odmítl auto otočit. Ten se ale nařčení pochopitelně bránil. Já si říkala, že za to může asi únava z přehnaného nočního ochutnávání ruské vodky a českého bechera. Svědomí v nich hlodalo a kámoš jim chyběl, takže jsem byla pověřena dovolat se přes recepci do hotelového pokoje, což trvalo věčnost, jelikož nikdo z nás nevěděl, že když v Rusku voláme TEL, je to ve skutečnosti FAX a naopak (ruské vtípky a absurdity mě nepřestávají překvapovat!). Nakonec jsme se do pokoje dozvonili, ale Martin nám sdělil, že spí a ani mu příliš nechybíme, tak jsme jeli dál. Na hranici jsme po pár minutách všichni skoro modrali zimou, přesto kluci vyhověli našim žádostem a mráz nemráz zazpívali nám přímo píseň písní (hned po Písni písní) – Českou hymnu – jednou nohou v Evropě a druhou v Asii působilo komicky a slavnostně zárověň ptát se „Kde domov můj?“. Kdybychom neměly zmrzlý veškerý tělní tekutiny, brečely bychom možná s Terkou zase.
Večer jsme se rozloučili u kupodivu dobrého ruského piva ve Štab Baru, dostaly jsme darem podepsaný CDčka a začaly jsme se s Terkou připravovat na opětovný návrat do čistě ruského života poté, co nás tu v jednom týdnu navštívily český kamarádky a tahle super banda. Holt český humor je český humor a naše hrouda nám občas chybí.
Kluci děkujem! Za nezapomenutelné hudební zážitky a českou srandu, která nám bodla! Na shledanou v Evropě :)
Žádné komentáře:
Okomentovat