Nejlíp se opaluje na Sibiři

Už když jsme dnes opouštěli budovu hotelu „Istočnik“, tedy „Pramen“, tvrdila jsem, že se tento článek bude psát sám. Nebyl to totiž kdovíjaký pramen. Byla to oáza relaxace a ráchání se v horké a vysoce koncentrované vodě uprostřed sibiřské přírody. Kdybych měla popsat den, kdy jsem si tady v Rusku opravdu nejvíc odpočinula, byl by to dnešek. Asi proto, že po dlouhé době jsem cítila opravdu TEPLO, voda díky soli připomínala moře a plážička u jezera připomínala opravdovou pláž :) Hotel s vyhlášenými léčivými prameny se nachází na samém okraji města Tjumeň, které bylo založeno v 16. století za účelem expanze Ruska na Sibiř. Dnes jeho obyvatelstvo dosahuje více než 590 tisíc lidí. Místní atrakcí je „most zamilovaných“. Páry sem totiž přichází na důkaz své lásky připevnit zámek na železné zábradlí a klíč hodit do řeky Tury. Když jsem se tak v tom pochmurném počasí rozhlížela z mostu po dřevěných chajdách na blátě, kde žije podle mě asi tak pět set tisíc z celkového počtu obyvatel, a po rozoraných březích hnědé řeky, měla jsem nutkání sama do té řeky skočit...
Obraťme list! Jistě tušíte, že cesta byla daleká, jako vždy. Ovšem tentokrát jsme si s holkama jely jako carevny, jelikož bus byl poloprázdný! Průvodkyně sama po nástupu do busu utrousila něco v tom smyslu, že ne všichni jsou takoví extremálové, aby se táhli nočním přejezdem do Tjumeně, namočili se ve slané vodě a jeli 6 hodin zpět. A že je moc ráda, že my ostatní jsme se nezalekli. Jak bychom se mohli zaleknout my, jež jsme přežili extremální ruský tábor plus několik dalších podobných busovýletů? Každá jsme měly k dispozici dvě až pět sedadel, takže si nebylo na co stěžovat. Jediná moje školácká chyba bylo vystoupení z busu ve tři ráno během wc pauzy. Nevěděla jsem, že v Rusku to chodí tak, že kdo jednou vystoupí, zůstane „zavřenej“ venku. Řidič si odskočil kamsi na 45min na kafčo, zamknul bus, lidi vevnitř spali a nás pár nešťastných zůstalo venku. Ne že bych byla nějaká fajnovka, ale na sibiřské planině bylo tou dobou docela frišno a vyprávění jednoho mužčiny o tom, kterak ho takhle na zájezdě poslali pěšky, že je to "nědaleko", a on bloudil mezi vlkama a medvědama 30km, mně taky nedodalo. Šli jsme tedy hromadně do budovy motorestu, rozložili se na sedačky a začali svorně usínat. Je to takovej ten spánek, kdy se vzbudíte asi tak každých 30 sekund s hrůzou, že ostatní ujeli a nechali vás tam.
Samozřejmě všechno dobře dopadlo – žádné lidské ztráty se nekonaly a za pár hodin už jsme všichni byli naložení v kouřící vodě a lapali jsme skrz páru sluneční paprsky jako o život. Čtyřhodinové ráchání jsme prokládali saunou a pobýváním v baru. Předpokládám, že všichni, kdo to čtete, jste někde v teplých krajích (např. v ČR) a moje radost z opálení Vám bude připadat trapně dětinská...ALE copak to není super – opálit se v kraji, kde lišky dávají dobrou noc, vlci dobré ráno a vy se v plavkách kocháte přírodou, zatímco normální venkovní teplota vám nedovolí svlíknout ani zimní bundu? Pro nás, zmrzlé rusalky, to byl prostě zážitek :)

opožděně Privjetik n. 12: Něvjanskaja naklonnaja bašňa

Tuto „pojezdku“ jsme s přáteli podnikli bez Evičky, protože ta zrovna v lágru zápasila s medvědem. (Ale na její počest jsme se v cílové destinaci krmili čokoládovými „konfjetkami“ (bonbóny), které ze zřejmě bezedné kapsy tahala Ženěčka Bondarenko a „ugašála“ nás. Rusové vůbec milují všechny typy těchto čokoládiček – o Aljonce už jsem psala, ale existuje i Metěl, Orešok, Babočka,… Dají se koupit ve velkých pytlících a téměř žádný nákup se bez nich neobejde. Akorát náš Saša si v rámci opovrhování Ruskem kupuje kilová balení s fialovou krávou Milkou a nedostatek francouzských příměsí vynahrazuje zásobováním naší společné megalednice výhradně jogurty Danone.)

Když jsme plánovali výlet na půlku dubna, nikdy by mě nenapadlo, že ještě bude sníh. Je vidět, že jsem se pořád ještě z uralského počasí nepoučila. Byl sníh, ale taky sluníčko a azurové nebe. V sestavě Aljoša, dvakrát Žeňka (Korjakina a Bondarenko – Jevgenija je holt na Urale velmi populární jméno a když si zrovna nemůžete nějaké ženské jméno vybavit většinou neuděláte chybu, když použijete Káťu, Julju nebo právě Žeňu) a Terezočka jsme se vydali asi 80km na sever směrem na Nižní Tagil.

Něvjansk je městečko s 30tisíci obyvateli. V dávné historii (tento pojem na Urale vystihuje periodu 17. století) byl Něvjansk centrem mocného imperia Děmidových, průmyslnického rodu, který byl bohatší než sama impertatríca Jekatěrina, tiskl vlastní mince a ovládal celý Ural. Aktuálním jazykem by Děmidovi byli označeni za oligarchy a kdyby se vrhali do politiky, skončili by jako páni Chodorkovskij a Lebeď. Jenomže oni se do politiky nevrhali a hlavně byli od Petěrburgu daleko. A tak existuje mnoho legend o tom, jaké byly vztahy mezi carskou rodinou a rodinou Děmidových. Já jsem je naštěstí už všechny zapomněla.

Když jsem použila termín „městečko“, měla jsem na mysli „městečko uralského typu“. Nízké dřevěné domečky za vysokými rozviklanými ploty. Jediná vyasfaltovaná ulice samozřejmě nese jméno Lenina. Saša mi s posměchem ukazoval něco, co připomínalo rozbahněnou polní cestu, a nazýval to „opravdová ruská silnice“. Jeho vztah k Ruské federaci a současnému světovému uspořádání (Sarkozy je Bůh) už jsem snad vysvětlila. Chtěl mi toho asi ukázat ještě víc, ale zavřela jsem mu pusu „opravdovou ruskou konfetkou“. A jak mu jela:)

Průvodcovat na něvjanské nakloněné věži musí být snem každého „exkurzovoda“. Věž postavili – nikdo neví kdy. Věž je šikmá – nikdo neví proč. Věž musela mít nějakou funkci – nikdo neví jakou. Jediné, co je jisté, je fakt, že šikmou ji už postavili. Odchylka od vertikály tvoří skoro 2m. Nejlíp je to cítit v posledním patře věže, kde jdete po podlaze do kopce. Mě z tolika informací nejvíc zaujal výhled z oken – konečně jsem viděla ten slavný Ural. Jestli má ještě někdo z našich pravidelných čtenářů pocit, že se nám za okny rýsují masivní štíty hor typu Štrbské pleso, tak ho musím ujistit, že nerýsují. I Chebíček leží ve vyšší nadmořské výšce než Jekatěrinburg.

Po informačně náročné prohlídce nás Žeňka B. zatáhla na kolotoče. Rusové mají pocit, že od 1. března je jaro a zimní projevy počasí ignorují. Na lavičkách v parcích a na ulicích popíjejí pifka, k tomu zakusují zmrzlinu a nejradši ze všeho si nechávají přimrznou zadky k sedačkám různých pouťových atrakcí. Jako správná rusalka jsem tedy nemohla odmítnout a spolu s oběma Žeňkami jsem vlezla na něvjanskou horskou dráhu (Rusové sice nerozumí názvu „ruské kolo“, ale zato mají „amerikánskuju gorku“). No byla to jízda. Hlavně když nějakou náhodou chyběly bezpečnostní pásy. Zvýšenou hladinu adrenalinu jsme zajedli pirožkami a zapili černým slazeným čajem. Na zpáteční cestě jsme se Sašou vedli pojednání o českém vnímání událostí roku 1938 (o angažmá Francouzů v Mnichově nějak Saša nechtěl moc mluvit a když jsem vyslovila jméno Daladier, dělal, že mi nerozumí) a všichni nás útrpně poslouchali, protože objem Ženčiny čokoládkové kapsy se přece jen ukázal jako omezený. A nebylo nám čím zacpat pusu.

PS1: Saša mi kladl na srdce, abych sem napsala, že miluje ruský černý chleba.
PS2: Fotky z horské dráhy dodám, až je vydoluju u Žeňky K.

Malá fotoreportáž Velikonoce v Rusku

Milí čtenáři, zde jsou střípky z našich ruských Velikonoc. A že byly bohaté na zážitky! Já jsem si prožila katolické i protestantské mše, Terka dělala "výpomoc" v pravoslavném chrámu, obě jsme nahlédly pod pokličku ruských velikonočních tradic a s radostí se vyhnuly té české, čímž jsme si nejspíš zajistily brzké zestárnutí, opadnutí naší krásy a možná ještě něco víc :)


Všechny asi už přestalo bavit moje smutnění po Blackovi, tak jsem dostala aspoň plyšovýho psa - Pugovicu :)

Renčin nový krásný samovar a na talířku je "kulič" - ruský mazanec

Terka a její velikonoční koš plný překvapení

Privjetik n.11: Chram na krovi

Privjetik n. 11: Chram na krovi

Když jsem doma oznámila, že se chystám do Jekatěrinburgu, nenásledoval maminčin srdceryvný pláč a tatínkovo zvolání: „kde mám řemen!“ Naopak, naši konstruktivně vzali mapu a zalovili v paměti. Došli ke stejnému závěru jako já: Je to na Urale a rozstříleli tam poslední Romanovce.

A rozstříleli je v domě Ipaťjevových, který byl zbořen až v 70. letech. Na jeho místě v roce 2003 postavili (prý mafiáni za mafiánské peníze) chrám, který nese pro strašpytly středoevropany přímo hororové jméno: Chrám na krvi.

(Strašpytlové Středoevropani ještě netuší, že rozstřílenou carskou rodinu naházeli bolševici do jámy za městem, která je teď svatá a říká se jí Ganina Jama. A carská rodina je teď celá taky svatá. Svůj vlezlý dotaz „proč?“ jsem napůl spolkla a můj průvodce, svjašennik Kiril, mi začal vysvětlovat, že jsou považováni za mučedníky a za vzor pravoslavné rodiny a… pak na mě mrknul a taky napůl spolknul, že „v tom bylo taky trochu politiky.“)

Když už jsem v závorkovém odstavci zmínila Kirila, musím dodat, že je to kamarád mé spolužačky Julji, který v Chramu na krovi slouží, a pozval Češku Terezočku na soukromou exkurzi, protože se kdysi dávno učil česky. Jestli vám teď vznikla v hlavě představa vousatého svatého muže, tak ji na chvíli odložte. Kiril je 23letý mlaďoch, který musí do 25ti počkat, až se bude moct stát popem a pošlou ho do Turecka (dříve Osmanské, ještě dříve Byzantské říše – kolébky pravoslaví). Na to Turecko se Kiril pěkně ksichtil, nejdřív jsem nechápala proč, ale když do kuchyňky vedle „krestílky“ (křestnice), která se nachází přímo ve spodním chrámu, přišel baťuška Alexandr (teď se představa vousatého muže hodí) a dal si s námi čaj a pirožki, nějak jsem tu averzi vůči všemu neruskému začala chápat.

Jakmila baťuška zjistil, že jsem meždunarodnice a ještě k tomu z Čechoslovakiji (Čechiju jsme po třetím pokusu vzdala) automaticky jsem zodpovídala za vztahy ČR, EU a USA s Ruskou federací. No šanci jsem neměla a s melancholickým povzdechnutím: „Rusko zase zůstalo samotné.“, by se baťuška s tou Čechoslovačkou rozloučil, kdyby mu Kiril ještě nepřipomenul, že ČR je nejméně věřící země na světě. S katolicismem na Moravě jsem neuspěla a baťuška se zvedl, nad Juljou a Kirilem ve vzduchu načrtl kříž (samozřejmě pravoslavný) a nade mnou mávl rukou.

Pak jsme se vydali na prohlídku všech koutů svatostánku a nakonec vylezli až na zvonici (takovou černou dírou po požárním žebříčku… no maminka by mě nepochválila). Tam za zvuků kolokolu (Kiril hrál na zvony tak, že jsem se bála, že nebozí věřící budou vybíhat ze svých světských prací snad i „bez šapki“!) jsem se rozhlížela po prosluněném JKB. Kdybych nevyčerpala svůj týdenní limit pláče na schodech chórového lycea, kde pěli Gentlemen Singers, plakala bych znovu (a to ne z představy, že se budu muset tou černou dírou vracet zpátky!)

Obtěžkaná svatými dárečky jsem slíbila, že v sobotu večer přijdu znovu na „vjerbnoje voskresenje“ (český překlad „kočičí neděle“ se všem velmi líbil). Nalákali mě na jakési zelené „oblečenije“ (Devil Wears Prada jsem viděla аsi 5krát). Až na „službě“ mi došlo, že je to jenom tríček církevně-slovanského jazyka, a že to sice znamená „ošacení“, ale jenom kněžské. Baťuška Alexandr v zeleném rozhodně přišel. Asi to byl pocit, že musím odčinit tu nevděčnou Evropu, jala jsem se spolu se spolužačkou a průvodkyní Juljou rozdávat posvěcené kočičky lidem, kteří se od baťušky nechali postříkat svěcenou vodou. Přitom svatý muž se s tím nepáral, několikrát mokrou štětkou přetáhl i svého ministranta a pár náruživých věřících.

Po službě se ještě přišel seznámit kněz Igor, který kdysi sloužil v Čechoslovakiji v roce 1989. Bylo mi to divné, proto jsem se ptala, kde sloužil. Oznámil mi, že v „armiji“ (armádě) a že byl „okupant“. Na tajné základně v Turnově, prý střežil rakety, ale pak je všechny odvezli do Sojuzu a teď slouží znova, ale pro jiného velitele.

V neděli 12. dubna jsme oslavili Den kosmonautiky, a proto připojuji odkaz na ruskou populární písničku, která mě oslovila už v únoru. Zpívá se tam „Gagarin, ja Vas ljubila, oj! Lalalalaj…“ A je to o Jurkovi, který jako první viděl, jak to tam nahoře opravdu je! (Lajka se nepočítá).

Jak jsem si sáhla na dno aneb ruský Extreme camp

Když jsem se na tenhle jednodenní „ekstrim láger“ přihlásila, ve srandě jsem Terce říkala, že jedu do „lágru“. „Láger“ česky znamená tábor, ale ono je to v Rusku snad to stejný...Rada vám všem – nikdy nejezděte s Rusama na tábor, oni vydrží všechno! A ještě vás svým nadšením nakazí a vy pak taky děláte všechno, co byste jindy (dle vašeho mínění) nezvládli. Já jsem si před odjezdem naivně koupila nový chrániče na volejbal v domnění, že budeme hrát celou noc a den. Netušila jsem, že volejbal bude jako oáza v poušti, relax mezi ostatní dřinou! Sotva jsme vystoupili z busu, ani jsme si nestihli sundat batohy a už nás hnali na hřiště na fotbal. Netřeba ani dodávat, že hřistě bylo pokrytý ledem a silnou vrstvou sněhu a hrála se ruská verze „fotbal na tři brány“ a kdo nehodí držku do sněhu není Čech! (Rus, Američan, Korejec). Řádně zpocení jsme byli poté nuceni běhat po lesu mezi jednotlivými stanovišti „lesních her“. Lezení po lanech a lanových bludištích mně přišlo jako dobrý intermezzo. Říkala jsem si, jak se nám to dobře vyvíjí, já nebohá netušíc, že to byla jen rozcvička pro děcka.
Po večeři mně sklaplo. Byli jsme rozděleni do tří družstev a Jurův ortel zněl jasně – championship ve štafetě (běh normal, běh pozadu, běh ala pavouk, běh bokem, běh trakař, běh s balonem na hlavě, běh s přemetem, běh ala ožrala, poté championship v basketbalu (ještěže mě můj bratr-extraligová naděje neviděl!), fotbalu, frisbee, volejbalu - v tomto pořadí. Po prvním pavoučím běhu jsem začala Jurově ženě závidět, že je těhotná a jenom zapisuje body. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet, když vyšel „trakař“ na mě a Boba. Bob je american guy asi o dvě hlavy menší než já, zato dvakrát tak široký. Představte si dlouhýho Pata jak před sebou tlačí malýho kulatýho Mata...Nebo naopak? No to je fuk,prostě sranda k popukání.
Nutno dodat, že kromě účasti naprosto ve všem, byl každý člověk-žena povinen splnit od těch 8 večer do následujícího oběda 400krát sed-leh, 400krát klik a 400krát squat (člověk-muž 500krát), a to v mezičasech mezi lítáním za balónem. Ruští vtipálci Jura a Saša chtěli prostě zkusit, co takoví Amíci, Korejci a jedna Češka vydrží za extrémy. Jednoduše – než jsme se o půlnoci dostali k volejbalu, neměla jsem skoro sílu si ty chrániče navlíct, natož se po hřišti hýbat po dvoustovce squatů a 4 hodinách námahy! Přesto jsme jakýmsi zázrakem vyhráli (asi se česká síla ten den naposledy probudila z deliria) a padli jsme na žíněnky. Lídr nám chtěl ještě cosi povykládat o sportovním duchu, ale lidi začali vmžiku usínat aj na parketách. Pak už si jen pamatuju, že jsem nějak trefila do postele a bylo půl 3 ráno.
5:45 budíček. Saša mně s hlasitým „agóóóój češskaja síla!“ lije na hlavu vodu. Startuju z postele a beru ho po hlavě sněhulema. On utíká, já utíkám za ním, obouvám se, oblíkám a běžím ven a vidím, že běží všichni. Zjišťuju, že se běží ranní hromadná rozcvička – kiláček po sněhu a v mrazu kamsi k čertu a kiláček zpět. Po rozcvičce nějak nemůžu dýchat a nejsu sama – vidím, že normálně dýchají jen Rusové a jeden Amík, kterej běhá 5krát týdně. V 7 už jsme v hale a hrajem fotbal a frisbee. Ani nevím jak, upadám občas do kómatu. Dělám další stovky těch hnusných cviků, přichází druhá míza a uvědomuju si, že si je počítám v ruštině. Po třech hodinách vysvobození – snídaně. Jíme všechno, co tam je, jako bezední. A přichází bezkonkurenční hřeb dne – „pryžok s děreva“ čili skok ze stromu – malý bungee-jumping. Nějací kamarádi mých kamarádů jsou milovníci extrémních sportů a byli tak hodní, že pro nás 9 hodin (!!!) chystali tuhle elegantní lano-zabíjačku pro spidermany. Razantně odmítám vylézt těch deset metrů po lanech a vrhat se dolů. Sleduju ostatní odvážlivce a pomalu taju (jen vnitřně, zvnějšku mrznu). Ruská síla mě táhne s sebou, a taky vlastní vnitřní hlas, který mně říká, že tohle třeba už nikdy nebude. Nechávám si navlíct postroj a za mohutného „Davááááj Eeeeeva“ lezu po lanech nahoru. Nahoře mám trochu obtíže srovnat se s tím, že po 300 klicích nemám už absolutně sílu v rukách, lana jsou svině klouzavý, nemůžu se přitáhnout a prkna nahoře jsou sakra úzký! Nakonec stojím. Kdesi dole malí lidičci křicí „davááááj moloděc“ a klučina-extremista mě kývnutím ujišťuje, že mě na laně jistí. Zavírám oči a s děsným řevem se vrhám do ničeho...do stavu beztíže...
Byl to úžasný nepopsatelný pocit! Něco mezi nirvánou a nutkáním zvracet, ale víc nirvána :)
Nemůžu teď sice skrz namožený svaly chodit, vylézt z vany či zvednout krigl s vodkou, zato mám zánovní chrániče podepsaný všema extreme účastníkama, kteří mě vždycky všude podpořili a dokázali ve mně probudit síly, o kterých jsem neměla ani tušení. Sportu zdar!

Hoši, děkujem :)

Když jsme se s Terez na konzulátu dozvěděly, že v rámci podnikatelské mise v čele s ministrem Římanem přijede také český mužský vokální soubor Gentlemen singers, ani jsme netušily, jaký poklad nám to sem z Hradce (a Brna!) přiletí. Naší soukromou misí dle pana konzula bylo „starat se“ o kluky ve volných chvílích. Záhy po vtipném seznámení (kluci během zkoušky na jevišti, my v hledišti a pokřikujeme na sebe) jsme zjistily, že jsou veselá kopa a že se nudit určitě nebudeme. První věc, kterou nás dostali, byl jejich večerní koncert v krásném sále místního lycea chlapeckého sborového zpěvu. Malá neplacená reklama – repertoár Gentlemen singers zahrnuje například gregoriánské chorály, romantické skladby, vokální tvorbu 19. a 20. století, lidové písně z Čech, Moravy a Slovenska ,národní písně z celého světa zpívané v původních jazycích či americké spirituály. Gentlemen singers jsou unikátem na české sborové scéně, svými koncerty již potěšili posluchače v mnoha zemích světa a nyní si do seznamu „dobytých“ území mohou zapsat také Ruskou Federaci.
Po oficiálním koncertě jsme byly s Terez pozvány do zákulisí na neoficiální „obščenije“ českých a ruských vokalistů, kde vodka tekla proudem, jazyková bariéra padla dřív než první „berjozka“ a večírek byl zakončen opravdu famózním společným vystoupením na rozlehlém schodišti ve středu budovy, kde si ruští a čeští zpěváci bez jakékoliv předešlé přípravy střihli Ave Maria s takovým nasazením, že se nám s Terkou párkrát zastavilo srdce a mně poprvé za celý můj ruský pobyt tekly slzy. Takže, milí čtenáři, teprve pod tíhou spousty dojmů z poznávání ruské duše a života na Uralu ve spojení s krásnými mužskými hlasy se rozezněly nejniternější struny mé duše. Terka prý plakala podruhé, ale já jsem jako správný pozorovatel po naší dvouměsíční symbióze vycítila, že na těch schodech byla dojatá víc!
Pokud jde o náš ostatní program, víceméně jsem měla pocit, že se tady klukům líbí, i když se nedalo přehlédnout jejich znechucení místní zimou a malými porcemi jídla. Námi naplánovanou rychloexkurzi po EKB však statečně vydrželi, navíc jim Terka nekompromisně nakázala vzít čepice (a mně strčila svou, hodná holka!), takže nikdo neumrzl. Vrátila se nám sem opět uralská zima v plné síle, tudíž venku jsme se moc nezdržovali – oběhli jsme nábřeží, my dvě jsme po cestě v poloklusu zmínily pár (ne)zajímavostí a dat o městě a společně jsme zapadli do Chrámu na Krvi, který nelze nikdy opomenout, a poté do naší oblíbené Paul Baker’s na kafe. Moc času stejně nebylo, ve 14h začínal v Komorním divadle slavnostní „prijom“ u příležitosti návštěvy českého (a nyní i evropského) ministra obchodu a průmyslu M. Římana a podnikatelské delegace, kde Gentlemen singers vystupovali. Po projevech konzulů, velvyslanců, ministrů a předsedů rad, komor a komůrek následoval raut, který se nám velmi zamlouval. My s Terkou jsme se po dlouhé době vrhly s povděkem na vynikající maso, které tady jinak docela sabotujeme (pokud nám ho neukuchtí náš Sasha v akci), kluci stihli v debatě o low-cost letech poškádlit ředitele ČSA a já jsem příliš nahlas komentovala ruštinu pana Římana, který stál pár metrů ode mě, ale naštěstí byl zcela zabrán do společenské konverzace s někým jiným. (Mimochodem opravdu oceňuji jeho snahu mluvit v Rusku rusky! Ale myslím, že s tlumočníkem by jeho projev vzhledem k velmi oficiální akci působil přeci jen seriózněji a na úrovni). Poté, co celá delegace odjela do Nižního Tagilu domlouvat milionové kontrakty, my jsme se s gentlemany a panem místokonzulem vypravili na hranici Evropy a Asie. Po čtvrt hodině prodírání se ruskou próbkou si hoši s úlekem uvědomili, že jim chybí jeden soprán alias Martin. Jeli jsme dvěma auty, takže osazenstvo našeho vanu předpokládalo, že Machtan je v druhém – konzulárním volvu. Tam si zase mysleli, že Martin je s námi. Kluci se to chvíli snažili svést na nás – narušili jsme jim s Terez obvyklé počty „má každý svého souseda?“, potom se dohodli, že to svedou na pana Táborského, který prý odmítl auto otočit. Ten se ale nařčení pochopitelně bránil. Já si říkala, že za to může asi únava z přehnaného nočního ochutnávání ruské vodky a českého bechera. Svědomí v nich hlodalo a kámoš jim chyběl, takže jsem byla pověřena dovolat se přes recepci do hotelového pokoje, což trvalo věčnost, jelikož nikdo z nás nevěděl, že když v Rusku voláme TEL, je to ve skutečnosti FAX a naopak (ruské vtípky a absurdity mě nepřestávají překvapovat!). Nakonec jsme se do pokoje dozvonili, ale Martin nám sdělil, že spí a ani mu příliš nechybíme, tak jsme jeli dál. Na hranici jsme po pár minutách všichni skoro modrali zimou, přesto kluci vyhověli našim žádostem a mráz nemráz zazpívali nám přímo píseň písní (hned po Písni písní) – Českou hymnu – jednou nohou v Evropě a druhou v Asii působilo komicky a slavnostně zárověň ptát se „Kde domov můj?“. Kdybychom neměly zmrzlý veškerý tělní tekutiny, brečely bychom možná s Terkou zase.
Večer jsme se rozloučili u kupodivu dobrého ruského piva ve Štab Baru, dostaly jsme darem podepsaný CDčka a začaly jsme se s Terkou připravovat na opětovný návrat do čistě ruského života poté, co nás tu v jednom týdnu navštívily český kamarádky a tahle super banda. Holt český humor je český humor a naše hrouda nám občas chybí.
Kluci děkujem! Za nezapomenutelné hudební zážitky a českou srandu, která nám bodla! Na shledanou v Evropě :)

Návštěva z Moskvy

V neděli jsme se se slzou v oku rozloučily s Leonou a Markétou, kamarádkama z brněnské fildy, které jsou na studijní stáži v Moskvě a zachtělo se jim čerstvějšího vzduchu, modrého nebe, jiného prostředí a asi i trochy českého humoru a „obščenija“. Holky mají na Puškinově institutu hodně nabitý studijní plán, takže mohly u nás v Jekatěrinburgu zůstat jen tři dny, přesto jsme si to bezvadně užily. Legrace začala záhy po příjezdu – nalezení hostelu, ve kterém měly holky zamluvené ubytování, se ukázalo býti velký oříškem, a to přesto, že jsme znaly přesnou adresu, onen dům jsme našly a na telefonu jsem měla Sergeje, který ještě všechno konzultoval s internetem. Hostel vůbec nebyl hostel, byl to normální bytový dům s bezejmennými zvonky a venkovní kamerou, před níž si zoufalá Markéta stoupla a mávala v domnění, že snad někdo vyleze. Nešlo se tam dozvonit, dovolat, dostat. Když už holky navrhovaly, že si ustelou na chodníku (dle jejich slov i ten chodník je vlastně pohodlnější než 26-ti hodinová jízda plackartou z Moskvy), z domu náhle vyšel mladý muž, který se na naši otázku „Gdě zděs nachoditsja chostel?“ tvářil stejně nechápavě jako dalších pět lidí, kterých jsme se ptaly, ale alespoň nás pustil do domu. Což nám taky moc platný nebylo, jelikož jména či jakékoliv ukazatele nebyly ani tam. Nakonec jsme se navzdory pozdní hodině odhodlaly u jedněch dvěří zazvonit. Můj do té doby zadržovaný výbuch smíchu propukl naplno, když nám otevřel nějakých rozespalý chlápek v trenkách, z našich dotazů asi pochopil, že chceme bydlet u něj a já jsem si fakt připadala jako ve filmu. Naštěstí nám poradil – hostel jsme minuly jen o jedny dvěře – takže hostel je byt s celkovou kapacitou asi 12 lidí, holky byly jedinými hosty a měly docela komfort v pěkném pokoji pro 6 lidí. Slibovaná snídaně v ceně se skládala z kafe a starýho chleba, zato jim mladý Uralec Anton každé ráno a noc vybrnkával romantické šlágry na kytaru. Pokud chtěl holky sbalit, tak se moc netrefil – snadněji by je dostal na pořádnou snídani a flák masa k večeři.
Nicméně holky v hostelu jen přespávaly, jelikož celé dny jsme trávily touláním po městě, návštěvou skvělého Muzea umění, Chrámu na Krvi, výletem na Šartaš a večírky u nás v bytě, kde se holkám (tak jako všem) náramně líbilo :) V nestřežených chvílích, kdy zrovna holky nebyly obklopeny našimi ruskými kamarády toužícími po seznámení s dalšíma Češkama, jsme mohly rozebrat všechna naše trápení a srovnat život v Moskvě a Jekatěrinburgu. Toto srovnání mě jen utvrdilo v tom, že jsem se nemohla dostat do lepšího města než je Ekb! Moskva je obrovská , přelidněná, hlučná, drahá, plná cizinců a celkově neruská. Poslední sčítání lidu se provádělo údajně v roce 97, teď to skoro není možné vzhledem k ohromnému počtu nelegálů. Dle odhadů v Moskvě nyní žije asi 15 milionů obyvatel. Dostat se na druhou stranu města v dopravní špičče trvá několik hodin, přičemž jízda metrem v této době je skoro o život. Život v Moskvě má určitě i svoje výhody – třeba navštívit světově proslulá divadla, galerie, chrámy, naloženého Lenina a jiné památkyrozhodně stojí za to, ale já osobně bych neměnila. V Jekatěrinburgu je všechno, co může moderní město kosmopolitnímu a společenskému člověku nabídnout, a jako bonus beru fakt, že když jsme neustálým cvrkotem centra města unavené, můžeme sednout na šalinu a během pár minut jsme v lesích, kde není živáčka. Díky holkám jsem si opět uvědomila, jak jsem ráda, že jsem právě v Jekatěrinburgu a poznávám tady to pravé Rusko.
V neděli odpoledne přišlo loučení a já jsem si nebyla jistá, jestli holky slzí dojetím a nechutí vracet se do Moskvy, nebo je spíš děsí vidina následujících šestadvaceti hodin strávených v otevřeném vagónu s dalšími 48 cestujícími, převážně Rusy, kteří jim po celou dobu budou strkat vodku, mastné pirožky, pečená kuřata („Čechíja, vozmitě kuricu!“), sušené ryby, čaj, kafe, a slunečnicový semínka a budou si chtít permanentně vykládat a „obščaťsja“, jak my tady říkáme. To je holt jízda plackartou – žádné soukromí a sakra málo místa, za to tam člověk nahlédne do tolika ruských duší, až mu jde hlava kolem. Aspoň teď s Terkou víme, co nás čeká, až se vydáme do Moskvy my.

fotogalerie Vostochnaya 30-47, Yekaterinburg, Russia

Privjetik n.10: Operace Kulový blesk aneb Jak jsme se přestěhovaly

Tady končí všechna legrace. Omlouváme se všem čtenářům, že jsme se na pár dlouhých dní odmlčely a nedostatečně je zásobily našimi zážitky, ale už je to tak…..

Už od nás nečekejte žádné veselé historky z kolejního života, o paní bezzubé Valentině, o kolejních dětech (zejména o chlapečkovi, který dodnes cítí mou dlaň na své tvářičce), o záchodovém prkýnku a o našem sofistikovaném okenním chladicím systému, ani o tom, jak jsme se při odhlašování z koleje nachomítly k její evakuaci – o které zřejmě věděla jenom ředitelka korpusu 6 (velmi, velmi pozdní stádium KK). Nenapíšeme vám už ani veselý příběh o tom, jak jsme nikdy neviděly přítele naší sousedky Ksjuši, zato jsme ho pokaždé velmi dobře slyšely. A dokonce vás ošidíme o příspěvěk „Velké prádlo“, kdy jsme konečně zastihly kolejní pradlenu Rímu a vypraly jsme celý pokoj, až jsme neměly v čem jít na ulici!

Odteď budou následovat příspěvky o tom, jak se nám bydlí ve 12. patře nově postaveného ruského mnogoetažnogo zdanija u našeho odnokursnika Saši Prilukova. V bytečku s obrovskou lednicí a záchodovým prkýnkem evropského typu (jsem si vědoma toho, že obzvláště tato věta potěší spoustu milých čtenářů, včetně mojí maminky a babičky a dědečka a mého brášky Ing. Marečka – stav naší sanitární techniky nechával klidným snad jenom mého tatínka, který je ovšem řádně vycvičený cestovatelskými výstřelky mé sestřičky Adélky, a taky na Urale už byl. Tímto zdravím svojí rodinu z Uralu!)

Už dlouho se chystám napsat příspěvěk o tom, jak skvělé lidi jsem tady potkala. Teď je ta pravá přiležitost, protože bez našich ruských přátel bychom ještě hnily spolu s mléčnými produkty na koleji. Sergej Radiševskij nás vyzvedl na letišti a pomáhal nám všechno zařídit v prvních dnech po příletu. Žeňu Korjakinu a Aljošu, kteří se moc snaží, aby se nám v Jekatěrinburgu líbilo, znáte z fotek na hranice Evropy a Asie. Často se vidíme také s Karin, Oljou a Pašou Lobanovem, skvělým fotografem, který nás překvapuje kolekcí fotografií Prahy ze 70.let, odznáčky Národního parku Šumava a sovětskými pohledy „Vodku net!“ Julja Rybina mi zařídila výuku češtiny a Žeňa Bondarenko je naše kamarádka, která se zase učí česky u Renaty.

Když se téměř všichni jmenovaní naskládali k nám do pokojíčku na koleji, kam jsme je pozvaly na „čajepiťje“, asi si řekli, že to je teda síla… (to se netýká mého velkolepého štrůdlu, který jsem doslova slepila a upekla s pomocí všech svatých štrůdlovatých) Hromadná exkurze do naší sprchy předčila snad popularitu návštěvy Leninova mauzolea na Rudém náměstí a záchod je porazil úplně. Od té doby si všichni lámali hlavu, jak ty nebohé Češky z té „obšági“ dostat. Vlastně si ji ani tak moc nelámali a Saša nás strategicky pozval na večeři k němu do bytu. Když jsem pak Evče vyprávěla o lednici, balkónku a pokojíčku, který nám nabízí k pronájmu, musely jsme dojet teplající vodku za oknem! Ani Saša asi nečekal, že na otázku „Kdy se chcete přestěhovat?“ odpovím, že už jsem si sbalila „čemodan“ (opět pozdrav mojí milé rodině) a zítra ať čeká českou invazi.

Operace Kulový blesk proběhla nadmíru hladce (v ruských podmínkách). Vrátný sice nevěřil vlastním uším, když jsem ho prosila, aby nám nachvilku pohlídal náš skromný ruský majeteček včetně megapeřin a purpurových záclonek. Evidentně nechápal, jak se duševně zdravý člověk může vzdát luxusu bezpečnostních opatření a la pasťák.

Pak už nás jenom trochu rozrušený Aljoša, kterého jsem ještě večer ubezpečovala, že toho nemáme moc, naložil a převezl na severovýchod Ekb. Evča byla z bytečku tak paf, že se rozhodla dva dny nevycházet. (Se slovy, „že se teda obětuje“, zůstávala doma, aby mi otevřela troje masivní železné dveře, od kterých jsme ještě neměly klíč.)

Do školy to máme 15minut po čistém širokém prospektu připomínajícím Pařížskou ulici (samozřejmě uralského typu). Navíc na dorazilo jaro (uralského typu – včera sněžilo), takže už nenosíme termoponožky a televizní záběry pražských policistů v krátkých rukávech na summitu „ES-SŠA“ (ruské zkratky EU-USA) nás nevyvádí z míry.

A protože se naši přátelé všichni učí česky, ale témata učebnice Step by Step in Czech jim nedovolí celkově porozumět našim příspěvkům, od srdce jim ještě jednou poděkuji!

Zhenja, Lesha, Sasha, Serezha, Pasha! Děkujeme!

výsledky hlasování: Seženou rusalky ledničku?

Myslím, že teď už je třeba všem oznámit, že (i když včera zase napadl sníh a naše kolejní lednička by zase na 100% pracovala) už ledničku máme! Obrovskou a s mrazákem a spoustou jídla v ní. A jak jsme ji sehnali? Netrpěliví čtenáři se všechno dozvědí v následujícím příspěvku!