výsledky hlasování: přílet

Doletěly jsme v pořádku! Ale...Nechme raději mluvit fotky...Do skoroj vstrječi, dorogoj Jekatěrinburg!

Fotoreportáž O tom jak už Rusalky nejsou Uralky (aneb smích přes slzy)

Transsibiřské putování na Bajkal

Milí čtenáři našeho blogu,
Nedávno jste se tu dočetli o mém odjezdu do sibiřských dálav směr vytoužený Bajkal...Nyní jsem zpět a po menší odmlce cítím potřebu vyjádřit zde „veřejně“ své nadšení z této cesty a podělit se s vámi o zážitky, a to především v podobě fotek, které mluví za vše.





Myslím, že nemá cenu, abych se tu rozplývala nad tím, jak nádherné je nejhlubší jezero světa, jak neskutečně čisté a průzračné jsou jeho vody, jak rozmanité druhy živočichů a rostlin tam můžete potkat, jak fascinující jsou zasněžené vrcholky hor kolem jezera, jak chutná na ohni pečená či uzená bajkalská rarita - ryba omul, jaký je to pocit, koupat se o půlnoci v ledové bajkalské vodě (max 10 stupňů), vydrápat se na jednu ze Sajanských hor, jaké to je, uvíznout na ostrově Olchon s pár rubly v kapse, žít u babušky ve voňavém srubu, ve vesnici, kde není jediná asfaltka a žije se v dokonalé symbióze s krávami, koňmi a psy...dalo by se ještě dlouho pokračovat...



Možná by vás zajímalo i pár faktických údajů... Z Jekatěrinburgu jsme se s kamarádkou Renatou vydaly magistrálou (jak jinak :)) směr Tjumeňská oblast, Omsk a Novosibirsk, kde jsme strávily jeden den (a N. je mimochodem moc pěkné město s nejhezčím nádražím, jaké jsem doposud v Rusku viděla). Odtam jsme pokračovaly krásnou sibiřskou krajinou dále na východ – přes Krasnojarský kraj do Irkutské oblasti a samotného Irkutska. Celkem asi 3000 km, 3 časová pásma a 54 hodin nezapomenutelné jízdy vlakem ve vagónu plném mladých smutných vojáků (V Rusku je povinná vojenská služba a specialitou jsou odvody vojáků co nejdál od domova, tihle sotva osmnáctiletí kluci jeli od Moskvy až do Ulan-Ude (hlavní město Burjatské republiky – v těsném sousedství východního břehu Bajkalu). Po cestě nás kluci naučili všechny ruské karetní hry (my jsme je na oplátku naučili „Prší“ a „Záchod“). Pohostily jsme je sušenkama a jablkama, zatímco oni nám darovali vojenské „KPZtky“ – znáte to - sirky, pepo, jehla, nit atd. Tehdy ve vlaku jsem netušila, že se nám jejich krabička záchrany bude hodit při rozdělávání ohně a kuchání omula (Renča, já ne! :)).





Z vymezených dvou týdnů jsme s Renat týden a něco strávily cestováním po jihu Bajkalu, tedy střídavě v Irkutské oblasti a Burjatské republice. Jelikož Renča miluje hory asi jako já moře, jedním z našich cílů se stalo pohoří Sajany na hranici Ruska a Mongolska. V praxi to znamenalo vzdálit se maršrutkou dalších 300km od Bajkalu na jih, po cestách, které jsou všelijaké, jen ne rovné a časté dopravní zácpy tu způsobují líně přežvykující krávy, které jsou všelijaké, jen ne ukázněné, pokud jde o silniční provoz. Aršan je v této oblasti poslední vesnice pod horami, a tím je vyhlášená. Když už se turisté odhodlají tuto cestu podstoupit, hory a celková atmosféra tohoto místa se jim náležitě odvděčí v podobě fantastických zasněžených Sajanů a skvělé atmosféry téměř čistě mongolské vesnice.


Plán na poslední 4 dny byl jasný – dostat se na největší a nejúžasnější z bajkalských ostrovů – Olchon. Tento ostrov, kde je prý dodnes soustředěna velká část burjatské šamanské energie, má od severu k jihu něco kolem 70km a ze západu na východ jsme jej přejely s Renat na kole, jak je úzký :) (bez legrace – v nejužším místě má asi 25km, takže zas tak jsme se nešetřily!). Cesta na ostrov proběhla kupodivu hladce. Z Irkutska je to přes několik vsí a kilometry stepi asi 4 hodiny rychlé jízdy autem (maršrutkou o dvě víc) a z nejposlednější vesnice na břehu jezera se jede trajektem. My, navyklé všude žádat lístky, jízdenky a papírky, jsme čekaly poslední záchvěch ruské byrokracie i tady, na konci světa, ale tentokrát marně. Otázala jsem se opodál stojící mongolské obsluhy převozu, jak se máme jako nalodit. Chlap se usmál a řekl, ať prostě naskočíme a jedem. Tak jsme naskočily a jely, až nám vlasy vlály...Bylo poměrně větrno, natož na lodi...ostatní pasažéři seděli převážně v autech a asi se na nás dívali s podivem – pro ně je to možná denní rutina – bydlet na Bajkalu a jet z práce trajektem na Olchon, ale my jsme v té euforii div nepřepadly přes palubu, když jsme sledovaly modromodrou vodu...
Následující dny na ostrově pro nás přestaly existovat pojmy jako datum či čas a vůbec všechny naše obvyklé civilizační návyky tu ztrácely smysl. U babušky ve srubu nebyla teplá voda (někdy žádná voda), takže Bajkal nám posloužil jako (půl)noční koupelna a samozřejmě jako zdroj pitné vody. Náplní našich dnů byly treky do okolí, při kterých nás vždy vyprovázel jeden a až několik místních úžasných „bezdomnych“ pejsků, kterým z krásných očí koukalo, jak moc by chtěli pána. Mně zase z očí koukalo, jak moc bych si je chtěla vzít všechny domů (můžu, tati? :). Z Renči po dvou dnech koukalo poprvé za celou cestu mírné nepochopení, když jsem většinu svého jídla dala našim čtyřnohým přátelům a tvrdila jí, že mi k nasycení stačí dobrej pocit :).





Bajkalská krajina je úžasná v tom, že si tu na své přijdou milovníci vody i hor, písečných dun, stepí i lesů. Milovníci koupání se sice musí pár dní na skok do maximálně desetistupňové vody připravovat, ale poté to stojí za to! Klima je tu totiž trochu matoucí – ve vnitrozemí ostrova jsme se potily ve třicetistupňovém horku, jakmile jsme se ale přiblížily k vodě, bylo to jako náraz do ledové stěny. Ohromná rozloha a předlouhé zimy nedovolí jezeru pořádně se ohřát. Jen na jednom místě u ostrova, zvaném „Malé moře“, je kilometrová písečná pláž, kde je příjemně mělko a sibiřští obyvatelé se sem jezdí koupat na přelomu července a srpna. Odhaduju, že je to ale pořád koupání možná tak pro Rusy, zvyklé na to, že „nula“ je jaro a „10“ je léto a potom pro bláznivce jako jsme my, po pár měsících zvyklé na ruská měřítka a ochotné onemocnět pro ten neopakovatelný pocit :).

Privjetik n.18: Horko a Kamensk-Uralskij

Jsem ráda, že vás (kteří vydrželi) v tomto článku mohu seznámit s dalším typem dopravy v Rusku – s „električkou“. Nenechte se zmást známým názvem. Nejedná se o tramvaj (šalinu) našich slovenských bratrů. Jde o meziměstký vlak, který (když opomineme Pendolino) nejblíže připomíná vozítka našich milovaných Českých drah. Až je mi líto, že na trase Praha-Cheb nejezdí taková električka. Cestování je v ní velmi veselé. Na kupé můžete zapomenout. Když přijdete o 40 minut dřív, můžete si sednout na lavici (nepolstrovanou, zato v pastelových barvách) pro šest lidí a nechat se během cesty bavit mnohými atrakcemi.

Po vagóně neustále procházejí prodavači zmrzliny, limonád a tiskovin (Nejvíc mě zaujal pán, který nabízel časopis s obnaženou slečnou na přední straně. Přičemž pán byl vehementní a myslím, že by ruský erotický magazín s křížovkou prodal i chlapečkovi vedle mě, kdyby chlapeček rozbil prasátko). Vrcholným bodem programu však byla přehlídka mladých vlakových zpěváků, která snad až příliš nápadně připomínala v Rusku tak populární Jevrovíděnije (Eurovision). Už jsem si zvykla na to, že na ulicích, v podchodech a v tramvajích nám často k poslechu vyhrávají pouliční zpěváci, ale tihle byli opravdoví profíci. Mojí soukromou soutěž vyhrála děvuška s kytarou, mikrofónem a zesilovačem (na fotce, když si ji příblížíte). Píseň jsem sice slyšela velmi nezřetelně, ale stejně jsem jí chtěla s naivitou Středoevropanky nakonec zatleskat. Dostalo se mi trochu spoceného KK od ostatních pasažérů, tak jsem toho nechala.



Po příjezdu jsme si s holkama „nařezaly okrošku“ – super letní studenou polévku. „Nařezaly“ proto, že při přípravě ruských jídel velmi záleží na tom, jak krájíte. Uvařené brambory, vajíčka, maso, cibule, okurky – všechno musí být nakrájeno na velmi drobné (nejlépe stejné!) kousky, aby to mohlo být zalito kvasem nebo kefírem. Jestli vám to zní divně, tak mně ne a je to strašně dobré! (a teď mám z toho hlad)

Olja mi od minulého týdne slibovala opalovačku na jezeře. Trochu jsem tomu nevěřila (nedůvěra k uralskému klimatu mě pořád nepustila), ale opravdu jsme se na jezeře Singul opalovaly a já dokonce i svým způsobem koupala. Češi jsou proslulí tím, že se koupou všude za každých okolností. Připadala jsem si jako opravdová Češka třeba u Baltu v Německu a byla jsem na sebe hrdá. Včera přijela Evča a trumfla mě cachtáním v sedmistupňovém Bajkalu, do kterého nevlezl ani největší otužilec v západních Čechách – náš děda.



Večer jsme s holkama horko zaháněly „vinnym sčikem“ – pro čtenáře bez fantazie „vinným střikem“, který chudáci Rusové vůbec neznají! Podobně neznají burčák, sklípek a výluku, A Olja tak prošla přípravným kurzem na pobyt v ČR.

Kamensk-Uralskij je starší než EKB. Za Severní války tam dal Petr I. odlévat děla. Město má asi 300tisíc obyvatel a z toho dvě třetiny žijí v lese. Nepřeháním. Několikrát jsem se během popojíždění po centru Kamensku ptala, jestli jsme ještě ve městě, a několikrát se mi proto posmívali. Pořád se mi vybavovala jihoslovenská Šaľa a Galanta - akorát megalomanské náměstí s mozaikou Lenina a pravoslavnou kapličkou mi do představy nezapadalo.

Kamenskem protékají dvě řeky – Iseť (teče do EKB) a Kamenka – rozdělují město na rajony a vytvářejí malebná zákoutí (sice s paneláky – jsme pořád na průmyslovém Urale – ale přesto malebná). Za městem na úseku řeky zvaném Revun (Křikloun) jsem pochopila, proč Kaťuša v písničce „vychodila na bereg krutoj“ (na strmý břeh).

Před zpáteční cestou jsme ještě stihli prohlídku kanceláře direkce pracovnic přepážky na nádraží. Abych ani na malou chvíli neodvykla od ruských registračních požadavků, je třeba mě neustále udržovat ve střehu. Sice už se umím s ruskými úřady docela obstojně dohadovat a věta: „to přece není můj problém, že vy neznáte mou studentskou průkazku“ zněla dost dobře (byla jsem na ní hodně pyšná), jenomže se ukázalo, že to samozřejmě nakonec je můj problém. Pokorně jsem tedy jízdné v plné výši uhradila. S neutuchajícím optimismem jsem k němu přistupovala jako k lístku na další vlakový koncert – avšak děvuška s mikrofónem a zesilovačem se už neobjevila. Bylo moc horko.

Privjetik n.17: O (ne)vyplněném očekávání, o anticyklonu a o kabátech

Když jsem se balila na semestr na Urale, vůbec jsem nemyslela na to, že tady taky někdy bude léto. Daleko víc mě děsily předpovědi typu „-20º C, ochlazování větrem na -36º C“. (Jekatěrinburg rozhodně není postaven jako severnější ruská města, kde každý dům chrání ty další od větru.) Do baťohu jsem si proto přibalila akorát jednu sukni (tu černou, kterou i vy už z fotek důvěrně znáte) a „topík“ na různé taneční příležitosti, které jsem velmi správně předpokládala (na základě známosti přes icq s Evčou, jsem geniálně vydedukovala, že s touhle brněnskou kočkou diskoška ve čtyři ráno nekončí).

Téměř do poslední chvíle jsem si se svou zimní výbavičkou vystačila. Komentáře našich květnových fotek z Kazaně typu: „no ne, už s rozepnutým kabátem“ jsem v posteli s kašlem a teplotou přecházela a to se širokým tatarským úsměvem. Po výletu do Tatarstánu jsem konečně pochopila frázi: „Menja produlo“ (Profouklo mě – doslovný a trochu blbý překlad). A taky už chápu nebohé Italy v centru Prahy, kteří se donedávna ještě v květnu houfovali v kavárně v Disku a v dlouhých péřových kabátech vestoje do sebe kopli espresso a pokračovali na Karlův most. (Ital nezná ten zázrak, a tak mu slábne tělo, Ital nezná ten zázrak, knedlo-vepřo-zelo…lálalá cantare cantare cantare!)

Ale zpátky k uralskému létu a nevyhovujícímu oblečení. Evče došla míra trpělivosti někdy v první polovině května, když prohlásila, že svůj kabát rituálně spálí. Já jsem na vážkách až teď, když do pátku oddaluji balení, protože už tak moje zavazadla překračují limit ČSA o deset kilo a vysvětlení, že těch 20 knížek je „čtení na dobu letu“, asi letové asistenty nebude uspokojovat. Původní plány odletět v kabátu, kalhotech, podvlíkačkách (prvních dámských – od Ježíška), roláku, dvou svetrech a zimní obuvi mi hatí současné tropické počasí.

Pojem „anticyklon“ jsem si přesto zamilovala. Někdy od 5.30 do zhruba 23.00 je slunce tak vysoko na nebi bez mráčku, že by to dostalo i zavilého příznivce zimy. Bílé noci se nás sice netýkají, ale i tak je to pro mě neobvyklé. A v tomhle počasí jsme se s Karinkou a Oljou asi 100km na jih do města Kamensk-Uralskij. (Jen tak mimochodem, Olja jede příští semestr do Brna, takže budou mít všichni čtenáři jedinečnou příležitost seznámit se s moc milou Uralkou, která do školy chodí v normálních botech – bez podpatků!) Jako marketingová ředitelka našeho blogu jsem rozhodla, že výlet do Kamensku si vyžaduje vlastní článek a prostor si zaslouží i fotky současného Jekatěrinburgu.

Privjetik n.16: Co všechno znamená, když na Ural přijde jaro (o ruských hřbitovech, legiích, pampeliškách, a tak podobně)

Na tento článek čekáte, vážení čtenáři, už dlouho. Jako hodná a poslušná dceruška už ho plánuji přesně od té doby, co mi maminka poslala tento dopis:

(Ještě mě tak napadlo… Možná si někteří budou po přečtení klepat na čelo a říkat si: „Kde je povinná otázka: Stravuješ se správně? Jíš dost?“ Ale mým přátelům (těm, kteří mě ještě v tomto pseudointelektuálním smyslu neodpískali) je určitě už dávno jasné, že otázky tohoto typu nejsou v naší rodině běžné. Dotazy směřující ke klimatickým projevům na Urale a počasí jsem všem svým příbuzným a známým ZAKÁZALA! Takže tím je okruh v normálních rodinách obvyklých dotazů vyčerpán, a proto – někteří mohou podotknout, že ze zoufalosti – si s maminkou vyměňujeme řádky jako jsou následující…)

„Ahoj Terezko,
tak jsem se konečně pročetla až ke Kolčakovi [tento bělogvardějský generál je teď v Rusku velmi populární především díky filmu Admirál-pozn.autorky]. Nakonec mu autor věnoval pouze jednu větu. Ve smyslu, že jeho vojska byla poražena. Ale Beneš s Masarykem boj se sověty nepodporovali, ne proto, že by snad byli skrytí komunisté, jak by jim někdo možná rád podsouval, ale proto, že legionáře potřebovali mít doma. Na nově stanovených československých hranicích to vřelo a největší potíže byli s Maďary (!). Ale také s Poláky. Boj proti sovětům žádaly USA, ale Anglie a Francie zastávali nejednoznačné stanovisko. O osudy legionářů jim sotva šlo. Zřejmě neměly po válce prostředky finanční ani politické.
Tobě je to jistě všechno známé, ale my jsme se o tom nikdy neučili a důležitost a váha československých legií ať už v Rusku nebo ve Francii mne překvapily. Bez nich by sotva nějaké Československo vzniklo. Od Beneše a Masaryka byla zřejmě organizace legií geniální ideou.
Tak až na Ural přijde opravdové jaro a bude čas na procházku, kup kytku (na moje náklady [toto je obzvláště zajímavá pasáž – pozn.autorky]) a k tomu památníku ji polož.
m.
PS nám tady sněží , na jaro si také ještě počkáme“

[zveřejněno s laskavým svolením autorky dopisu paní Jindry Jasanské – stejně si tam poznámku o počasí neodpustila]

A protože už jaro přišlo (o jeho opravdovosti nehodlám diskutovat!), vydaly jsme se s kamarádkou Julkou na Michajlovský hřbitov. Saša nejdřív vtipkoval – „Vy se teď scházíte na hřbitově?“, ale když jsem mu začala široce vysvětlovat význam čechoslovackogo korpusu v Rossii, zahuhlal něco o zkoušce a zmizel ve svém pokoji a velmi nahlas si pustil rádio (dokonce tak, že jsem zřetelně rozeznávala každé Sarkozyho slovo).

Ruské hřbitovy mohou nám Středoevropanům připadat veselé – zarostlé, zelené, skoro v lese (spousta klíšťat, kterých se Rusové k smrti bojí), plůtky, které ohraničují teritorium každého hrobu (teorii ruské expanzivity jsme už probrali ve vlaku, jak si jistě vzpomínáte), každou chvíli se mezi pravoslavnými kříži objeví rudá hvězdička – někdy i na špičce kříže – to je obzvláště malebné..:) A někdy se, tak jako na Michajlovskom, procházíte mezi hroby a šup, před vámi stojí památník a ještě s československoruskými nápisy! Rychle jsme slavnostní položení růže zdokumentovaly a hřbitov opustily – ruská místa posledního odpočinku jsou sice veselejší než ta středoevropská, ale zase až tak jsme se nesmály.


Julja pak večer vystavila fotky ze hřbitova v „ruském Facebooku“ (www.vkontakte.ru), kde je uviděl i Saša a hned se ptal, co je to za jazyk ten prostřední na desce památníku. Slovenština ho překvapila. Polštinu se mi naštěstí podsouvat nesnažil – několik našich bouřlivějších večerních debat skončilo právě na tom, že Polsko je lídr Střední Evropy! Rusové si nás vůbec velmi často pletou s Poláky. Má chabá obrana, že Polákům ani nerozumím, je nezajímá. Blízkost Čechů a Slováků je také vůbec neuspokojuje. I když si samozřejmě vzhledem ke svému původu uvědomuji, že Maďary boli prví, pro Rusy jsou na prvním místě Poláci.


S děvuškami iz Polši si nás jistě pletl i profesor Kamynin na přednáškách Ruské zahraniční politiky 1648-1991. Když došel k československým legiím také jim věnoval pouze jednu větu. Ve smyslu, že „Čechoslováci zradili Kolčaka a vydali ho bolševikům“ a vůbec mu nebylo blbé před námi ty Čechoslováky kritizovat (ještě že nikdy žádný takový národ neexistoval!)

Jediný, kdo si mě s jinými národy neplete, je můj vedoucí ročníkové práce Alexandr G. Něstěrov. Když na obhajobě začal s větou: „Ani nevíte, jak mě překvapila úroveň vaší ruštiny… to moji T U R E Č T Í studenti….“, vypnula jsem svou funkci ROZUMĚT a radši jsem myslela na jaro na Urale a kvetoucí pampelišky - klidně i na hřbitově.

Výsledky hlasování: První červnový sníh

Uvažaemyje čitatěli,


jsem velmi velmi velmi ráda, že Vám mohu sdělit, že celými 10 hlasy byla většina z vás úplně mimo! Od 15.května na Ural přišlo jaro, co jaro… LÉTO! Sníh už nebyl a NEBUDE! A o víkendu čekáme třicítky, které ještě prohloubí stupeň mého opálení. O Evičce nemluvím, ta už je určitě opálená jako Mongolka…:) Poslední zprávy o místě, kde se nachází, totiž hovoří o Burjatii! (takže hledejte v mapě jako já:)

Privetik n.15: Co se děje v Jekatěrinburgu

Protože Evička odfrčela vstříc dobrodružství na Bajkal, na mě zbývá zpravodajství z Uralu. A není toho málo, co se v životě jedné z rusalek za poslední týden událo.

Nevím, jestli jsem se už zmínila o naší diskosprše. V Sašově sprše, do které by se můj kamarád prý sám bál (a to chodí po Chebu po večerech s igelitkou), se dá zapnout rádio. V paměti jsou uloženy tři frekvence – kromě dvou rozhlasových stanic typu Evropa 2 ještě také Echo Moskvy. Je málo otázek, ve kterých se se Sašou shodneme, ale proč ještě Echo Moskvy ruské úřady nezakázaly, to nejde do hlavy ani jednomu z nás. Spolu s internetovým deníkem Nězavisimaja Gazeta dříve tato média vytvářela poslední necenzurovaný ostrůvek v ruském moři propagandy. V současnosti se prý i nezávislé noviny staly závislými a v moři ruských SMI už plave jenom Echo.

Na této rozhlasové stanici mě nejvíc baví pořad Razvorot, kam volají posluchači a vyjadřují své názory na dané téma. Tento týden mě velmi zaujala debata o mučení v Ruské federaci. Klasický spor: mučit-nemučit teroristu, rozštípl mladý muž z Nižního Tagilu, který do rádia zavolal a řekl, že celá debata je na nic, protože on byl ve vězení a v ruských věznicích je prý mučení každodenní praxí – vězni se mučí navzájem a často. (Tagil je proslulý vagony, tanky a četnými věznicemi a taky historkou o tom, jak jel můj tatínek do Sovětského svazu zachraňovat nebohé studenty chebské střední zemědělské školy).

Hned po Razvorotu následovaly zprávy, ve kterých mi zopakovali onen známý fakt, že v Jekatěrinburgu bude odkryt vůbec první památník Beatles v Rusku! Se spolužačkami Oljou a Karinkou už jsme se na tuto velkou událost dlouho těšily. Předchozí odstavce jsem proto záměrně věnovala důležitosti rádia Echo Moskvy, aby bylo jasné, že to není jen tak nějaký památník Beatles, ale opravdu jediný ruský!

Pátek jsme proto s holkama nazvaly „Děň Bítlz“ a zašly se podívat na výstavu, na památník a do pozdních hodin jsme si povídaly u filmu „E Chárd Dejs Najt“ (A Hard Days Night – no co, Rusové si taky všechno přepisujou do azbuky). Paradoxem zůstává, že když si chceme s ruskými kamarády-Slovany zazpívat (a taková příležitost je často) většinou to skončí právě u těch Anglosasů Beatles (stejně mi nejde do hlavy, proč si tento název Rusové nepřeložili do svého jazyka… „Žuki“ zní přece dost drsně!).


Ne že bychom kluky z Liverpoolu nezpívali rádi (Help! I need somebody…), ale naše generace už se sovětské písně neučila (Jenom naše třída na gymnáziu pod vedením předsedy Votroubka byla v tomhle směru doslova úchylná, když jsme paní profesorku na hodinách Hudební výchovy donutili zpívat Internacionálu.), a z ruských národních písní známe akorát Kaťušu (To čarokrásné slovo „tuman“ svého času dokonce oslovilo i přijímací komisi DAMU, a stálo tak u zrodu nové hvězdy českého divadla. – Klárko, zlomte vaz!) Aby to nevypadalo, že chyba je jenom na naší straně, tak Rusové z české hudby znají akorát Dvoržaka. (Mé zoufalé nadhození jména Karel Gott a ještě zoufalejší pokus srovnání jeho popularity s Allou Pugačevou skončilo neslavně.)

Módní spojení ruštiny a angličtiny mě zastihlo i v sobotu na literárním festivalu „Čitaj, Jekatěrinburg!“ Pod sochou Puškina (prý v nočním úboru) a pod heslem „Gogol Forever!“ vystupovali mladí básníci, poeti, psavci se svými básněmi a ve vlastním provedení. Jestli se vám teď vybavila soutěž typu Puškinský památník, tak bude lepší, když si vzpomenete na poslední ročník Eurovize (který mimochodem kdosi v časopise Time označil za „kulturní Černobyl“).

Srdce rusistky zaplesalo, když se na plácku pod památníkem namísto vítězů recitační soutěže ze základní školy, objevili dva kluci v kapucích a mikrofony a svoje básně recitovali v rytmu hip hopu a názorně se do té neurčité prozodie trefovali rapperskými pohupy. Srdce všech si dobyl i mladý muž s mastnou ofinou, který vtipnými verši o svém korejském svetru, thajských nudlích, čínském přehrávači a ruské mentalitě asi nechtěně, ale přesně vystihl, proč se bude nadcházející summit Organizace šanghajské smlouvy konat právě v Jekatěrinburgu – ve městě, kde se střetává Západ (s Ruskem a) s Východem.


Mimochodem, tuhle znáte?

"Flew in from Miami Beach BOAC
Didn't get to bed last night
On the way the paper bag was on my knee
Man I had a dreadful flight
I'm back in the U.S.S.R.
You don't know how lucky you are boy
Back in the U.S.S.R.
Been away so long I hardly knew the place
Gee it's good to be back home
Leave it till tomorrow to unpack my case
Honey disconnect the phone
I'm back in the U.S.S.R.
You don't know how lucky you are boy
Back in the U.S.
Back in the U.S.
Back in the U.S.S.R."

Část textu písně "Back in the U.S.S.R." - John Lennon/Paul McCartney


(příště reportáž z výletu do čínské čtvrti:)))))

Návštěva z ČR

Kabernet, Kalinka a Gábinka

Po téměř 4 měsících uralského života jsem měla možnost srovnat svůj nynější pocit z Ruska a Jeburgu s názorem Ruskem dosud netknuté kamarádky Gábiny, která mě sem přijela navštívít.
A že to teda byla legrace. Ze začátku jsem se ještě snažila Ruskou zemi a její (ne)pravidla hájit. Vždyť tu už nějakej ten měsíc spokojeně žiju a nebudu si přece hanit místo výběru své stáže! Po pár dnech jsem už pusu jen otvírala a zavírala a nějak nebylo co říct. Začala jsem vlastně přemýšlet nad tím, jak jsem tu proboha mohla doteď vydržet a že jsem ještě nezešílela, neumřela od smogu nebo od ruské ležérněvulgární arogance při jednání s těmi, kdo nám nejsou zrovna blízcí. Gabča mi zadávala nové a nové otázky, na něž jsem odpovědi nevěděla (nebo nejsou). Nevím, proč je tu v místní MHD ještě pořád ten šílenej systém kupování papírků (jízdenek) za drobný u konduktora, proč nejsou jízdní řády, proč v Den Vítězství (viz Terky příspěvek) nejezdí v pár směrech žádná doprava (slovo „náhradní“ na chvíli zapomeňte), proč máme do bytu troje bezpečnostní dveře a ještě dole vrátnou, proč se na ulicích víc neuklízí a co to mají ty Rusky na sobě?? Nutno říct, že v mnoha ohledech jsem s Gabčou samozřejmě souhlasila, jen jsem jaksi za tu dobu tady musela notně pozměnit svá meřítka toho, co je „čisté“, „luxusní“, „normální“ či „efektivní“. Je to asi přirozené, člověk si zvykne na všechno. Na druhou stranu mě hřálo u mého Ruskem postiženého srdce, když se Gábinka rozplývala nad kopulemi chrámů a jejich různorodými barvičkami, pravoslavnými ikonami, místním vozovým parkem lokomotiv, šalin, trolejáků a maršrutek (dle Gáby jednou provždy „maškrtek“), které jen tak někde neuvidíte anebo místními specialitkami typu kalamáry, ryby, kaviár na každém rohu a v tisíci druzích nálevů.
Na druhý den se konečně i doprava vzpamatovala z oslav vítězství a my jsme dojely na vytoužený Šartaš, na který jsem spoléhala jako oázu –jen obrovské jezero, les, toulaví psi a my dvě. Bohužel, po mohutných pařbách a vítězných šašlicích byl Šartaš poněkud znečištěn, takža jsem dojem z Ruska spravovala další 4 dny taháním Gabči po muzeích, koncertech, chrámech, baletu, obchodních centrech a taky nádraží, jelikož dle jejích slov bylo absolutně nutné, aby koupila malému synovci hypermegalízátko, jež prodávají jen a pouze na nádru a příteli bylo nutné vyfotit všechny typy ruských vlaků a mašinek (Gábi, fakt mně to nevadilo! :)).
Týden nám utekl strašně rychle, moje drahá česká návštěva odletěla, a já věřím, že jí zůstaly jen ty nejhezčí dojmy. Že mi odpustila to, že jsem jejíma sušenkama krmila všechny psy od Jeburgu po Čeljabinsk a že si kvůli mé přehnané starosti o její zdraví přivezla půlku kufru (možná míň) svetrů, teplých punčoch a rukavic a potom tu týden chodila v mým tričku s krátkým rukávem, aby se neupekla. A taky to, že druhá půlka kufru (možná víc) byla tam i zpět plná mýho oblečení a bot, za což jsem jí nesmírně vděčná, jelikož jinak bych byla odsouzena strávit další mesíc v tom samém, což by velice negativně ovlivnilo moji psychiku a možná, že už byste si, milí čtenáři, ode mě do konce pobytu nic nepřečetli :)

Šartaš s květnovým ledem

Čeljabinsk s Gabčou

Jelikož místní teploty šplhající se k třicítkám (pozn. výjimečně plus, nikoli minus) nám s Gábou nestačily, rozhodly jsme se , že se zajedem podívat trochu jižněji – do Čeljabinsku. Stálo nás to jen hodinu chození po nádru od jednoho k okna k druhýmu (třetímu, čtvrtýmu, osmýmu..), jelikož dámy prodavčky „biljetů“ byly v tom vedru ještě unylejší než obvykle a pořád nás ne a ne poslat na tu správnou stranu k „avtovokzalu“. Nakonec jsme lístky splašily, ráno se vybavily dávkou jídla a otrlosti vůči ruským silnicím. „Doroga“ v Čeljabinsk předčila moje očekávání. Nějakých pár tisíc kilometrů jsme tu už s Terkou najezdily, ovšem tato trasa je pravděpodobně jedna z nejbrutálnějších v naší už tak dost brutální Sverdlovské oblasti. A co teprve měla říkat Gába neznalá ruských silničních poměrů. Díra a výmol na každém druhém metru, hlavou jsme div nebily o strop a žaludek jsme měly na cucky. Když jsem jeden odstavec v knížce četla 15minut, rozhodla jsem se raději pro hudbu a kochání se lesy a věhlasnými jezery čeljabinské oblasti.
Za nejvýraznější dojmy celého výletu bych označila tyto:
Zaprvé, cesta tam i zpět nás stála naprosto stejný obnos peněz, přičemž úroveň autobusů byla diametrálně odlišná! Tam jsme se vezli naprosto luxusním vozem s klimatizací, videem, tmavými skly a řidičem v saku, zatímco na cestu zpět nás čekal prehistorický bus, který jistě pamatoval roky „Velikoj otěčestvennoj vojny“, špinavý byl jako chlív a podivně chrčel, řidič-pohodář v dírovaným tílku kouřil jednu od druhé a celou cestu pouštěl na plný pecky nejlepší sovětské hity. Pointa – cesta zpět utekla daleko rychleji, řidič to dokonce občas vytáhl na 80km/hod a výmoly byly o poznání slabší. A my jsme pochopily, proč asi do Č. jezdí busy nového typu (na odpruženém sedadle je vyšší šance na přežití děr a zákopů v silnicích) a zpátky už je to fuk.
Zadruhé, Čeljabinsk, ač město taktéž silně průmyslové, má krásné historické centrum a promenádu kolem řeky, továrny z těchto míst „téměř“ není vidět, na ulicích je o poznání čistěji než v našem drahém Jeburgu a celkově působila všudypřítomná zeleň a styl pavlačových domů krásně uklidňujícím dojmem, nemluvě o zpátečních panoramatech složených ze západu slunce, krvavě červeného nebe nad jezery a tmavnoucími lesy...které bohužel přes špinavé okno nešlo vyfotit :)

fotky z výletu na jih