Privjetik n.17: O (ne)vyplněném očekávání, o anticyklonu a o kabátech

Když jsem se balila na semestr na Urale, vůbec jsem nemyslela na to, že tady taky někdy bude léto. Daleko víc mě děsily předpovědi typu „-20º C, ochlazování větrem na -36º C“. (Jekatěrinburg rozhodně není postaven jako severnější ruská města, kde každý dům chrání ty další od větru.) Do baťohu jsem si proto přibalila akorát jednu sukni (tu černou, kterou i vy už z fotek důvěrně znáte) a „topík“ na různé taneční příležitosti, které jsem velmi správně předpokládala (na základě známosti přes icq s Evčou, jsem geniálně vydedukovala, že s touhle brněnskou kočkou diskoška ve čtyři ráno nekončí).

Téměř do poslední chvíle jsem si se svou zimní výbavičkou vystačila. Komentáře našich květnových fotek z Kazaně typu: „no ne, už s rozepnutým kabátem“ jsem v posteli s kašlem a teplotou přecházela a to se širokým tatarským úsměvem. Po výletu do Tatarstánu jsem konečně pochopila frázi: „Menja produlo“ (Profouklo mě – doslovný a trochu blbý překlad). A taky už chápu nebohé Italy v centru Prahy, kteří se donedávna ještě v květnu houfovali v kavárně v Disku a v dlouhých péřových kabátech vestoje do sebe kopli espresso a pokračovali na Karlův most. (Ital nezná ten zázrak, a tak mu slábne tělo, Ital nezná ten zázrak, knedlo-vepřo-zelo…lálalá cantare cantare cantare!)

Ale zpátky k uralskému létu a nevyhovujícímu oblečení. Evče došla míra trpělivosti někdy v první polovině května, když prohlásila, že svůj kabát rituálně spálí. Já jsem na vážkách až teď, když do pátku oddaluji balení, protože už tak moje zavazadla překračují limit ČSA o deset kilo a vysvětlení, že těch 20 knížek je „čtení na dobu letu“, asi letové asistenty nebude uspokojovat. Původní plány odletět v kabátu, kalhotech, podvlíkačkách (prvních dámských – od Ježíška), roláku, dvou svetrech a zimní obuvi mi hatí současné tropické počasí.

Pojem „anticyklon“ jsem si přesto zamilovala. Někdy od 5.30 do zhruba 23.00 je slunce tak vysoko na nebi bez mráčku, že by to dostalo i zavilého příznivce zimy. Bílé noci se nás sice netýkají, ale i tak je to pro mě neobvyklé. A v tomhle počasí jsme se s Karinkou a Oljou asi 100km na jih do města Kamensk-Uralskij. (Jen tak mimochodem, Olja jede příští semestr do Brna, takže budou mít všichni čtenáři jedinečnou příležitost seznámit se s moc milou Uralkou, která do školy chodí v normálních botech – bez podpatků!) Jako marketingová ředitelka našeho blogu jsem rozhodla, že výlet do Kamensku si vyžaduje vlastní článek a prostor si zaslouží i fotky současného Jekatěrinburgu.