Nedávno jste se tu dočetli o mém odjezdu do sibiřských dálav směr vytoužený Bajkal...Nyní jsem zpět a po menší odmlce cítím potřebu vyjádřit zde „veřejně“ své nadšení z této cesty a podělit se s vámi o zážitky, a to především v podobě fotek, které mluví za vše.
Myslím, že nemá cenu, abych se tu rozplývala nad tím, jak nádherné je nejhlubší jezero světa, jak neskutečně čisté a průzračné jsou jeho vody, jak rozmanité druhy živočichů a rostlin tam můžete potkat, jak fascinující jsou zasněžené vrcholky hor kolem jezera, jak chutná na ohni pečená či uzená bajkalská rarita - ryba omul, jaký je to pocit, koupat se o půlnoci v ledové bajkalské vodě (max 10 stupňů), vydrápat se na jednu ze Sajanských hor, jaké to je, uvíznout na ostrově Olchon s pár rubly v kapse, žít u babušky ve voňavém srubu, ve vesnici, kde není jediná asfaltka a žije se v dokonalé symbióze s krávami, koňmi a psy...dalo by se ještě dlouho pokračovat...
Možná by vás zajímalo i pár faktických údajů... Z Jekatěrinburgu jsme se s kamarádkou Renatou vydaly magistrálou (jak jinak :)) směr Tjumeňská oblast, Omsk a Novosibirsk, kde jsme strávily jeden den (a N. je mimochodem moc pěkné město s nejhezčím nádražím, jaké jsem doposud v Rusku viděla). Odtam jsme pokračovaly krásnou sibiřskou krajinou dále na východ – přes Krasnojarský kraj do Irkutské oblasti a samotného Irkutska. Celkem asi 3000 km, 3 časová pásma a 54 hodin nezapomenutelné jízdy vlakem ve vagónu plném mladých smutných vojáků (V Rusku je povinná vojenská služba a specialitou jsou odvody vojáků co nejdál od domova, tihle sotva osmnáctiletí kluci jeli od Moskvy až do Ulan-Ude (hlavní město Burjatské republiky – v těsném sousedství východního břehu Bajkalu). Po cestě nás kluci naučili všechny ruské karetní hry (my jsme je na oplátku naučili „Prší“ a „Záchod“). Pohostily jsme je sušenkama a jablkama, zatímco oni nám darovali vojenské „KPZtky“ – znáte to - sirky, pepo, jehla, nit atd. Tehdy ve vlaku jsem netušila, že se nám jejich krabička záchrany bude hodit při rozdělávání ohně a kuchání omula (Renča, já ne! :)).
Z vymezených dvou týdnů jsme s Renat týden a něco strávily cestováním po jihu Bajkalu, tedy střídavě v Irkutské oblasti a Burjatské republice. Jelikož Renča miluje hory asi jako já moře, jedním z našich cílů se stalo pohoří Sajany na hranici Ruska a Mongolska. V praxi to znamenalo vzdálit se maršrutkou dalších 300km od Bajkalu na jih, po cestách, které jsou všelijaké, jen ne rovné a časté dopravní zácpy tu způsobují líně přežvykující krávy, které jsou všelijaké, jen ne ukázněné, pokud jde o silniční provoz. Aršan je v této oblasti poslední vesnice pod horami, a tím je vyhlášená. Když už se turisté odhodlají tuto cestu podstoupit, hory a celková atmosféra tohoto místa se jim náležitě odvděčí v podobě fantastických zasněžených Sajanů a skvělé atmosféry téměř čistě mongolské vesnice.
Plán na poslední 4 dny byl jasný – dostat se na největší a nejúžasnější z bajkalských ostrovů – Olchon. Tento ostrov, kde je prý dodnes soustředěna velká část burjatské šamanské energie, má od severu k jihu něco kolem 70km a ze západu na východ jsme jej přejely s Renat na kole, jak je úzký :) (bez legrace – v nejužším místě má asi 25km, takže zas tak jsme se nešetřily!). Cesta na ostrov proběhla kupodivu hladce. Z Irkutska je to přes několik vsí a kilometry stepi asi 4 hodiny rychlé jízdy autem (maršrutkou o dvě víc) a z nejposlednější vesnice na břehu jezera se jede trajektem. My, navyklé všude žádat lístky, jízdenky a papírky, jsme čekaly poslední záchvěch ruské byrokracie i tady, na konci světa, ale tentokrát marně. Otázala jsem se opodál stojící mongolské obsluhy převozu, jak se máme jako nalodit. Chlap se usmál a řekl, ať prostě naskočíme a jedem. Tak jsme naskočily a jely, až nám vlasy vlály...Bylo poměrně větrno, natož na lodi...ostatní pasažéři seděli převážně v autech a asi se na nás dívali s podivem – pro ně je to možná denní rutina – bydlet na Bajkalu a jet z práce trajektem na Olchon, ale my jsme v té euforii div nepřepadly přes palubu, když jsme sledovaly modromodrou vodu...
Následující dny na ostrově pro nás přestaly existovat pojmy jako datum či čas a vůbec všechny naše obvyklé civilizační návyky tu ztrácely smysl. U babušky ve srubu nebyla teplá voda (někdy žádná voda), takže Bajkal nám posloužil jako (půl)noční koupelna a samozřejmě jako zdroj pitné vody. Náplní našich dnů byly treky do okolí, při kterých nás vždy vyprovázel jeden a až několik místních úžasných „bezdomnych“ pejsků, kterým z krásných očí koukalo, jak moc by chtěli pána. Mně zase z očí koukalo, jak moc bych si je chtěla vzít všechny domů (můžu, tati? :). Z Renči po dvou dnech koukalo poprvé za celou cestu mírné nepochopení, když jsem většinu svého jídla dala našim čtyřnohým přátelům a tvrdila jí, že mi k nasycení stačí dobrej pocit :).
Bajkalská krajina je úžasná v tom, že si tu na své přijdou milovníci vody i hor, písečných dun, stepí i lesů. Milovníci koupání se sice musí pár dní na skok do maximálně desetistupňové vody připravovat, ale poté to stojí za to! Klima je tu totiž trochu matoucí – ve vnitrozemí ostrova jsme se potily ve třicetistupňovém horku, jakmile jsme se ale přiblížily k vodě, bylo to jako náraz do ledové stěny. Ohromná rozloha a předlouhé zimy nedovolí jezeru pořádně se ohřát. Jen na jednom místě u ostrova, zvaném „Malé moře“, je kilometrová písečná pláž, kde je příjemně mělko a sibiřští obyvatelé se sem jezdí koupat na přelomu července a srpna. Odhaduju, že je to ale pořád koupání možná tak pro Rusy, zvyklé na to, že „nula“ je jaro a „10“ je léto a potom pro bláznivce jako jsme my, po pár měsících zvyklé na ruská měřítka a ochotné onemocnět pro ten neopakovatelný pocit :).
beautiful pictures, congrats
OdpovědětVymazat