Privjetik n.16: Co všechno znamená, když na Ural přijde jaro (o ruských hřbitovech, legiích, pampeliškách, a tak podobně)

Na tento článek čekáte, vážení čtenáři, už dlouho. Jako hodná a poslušná dceruška už ho plánuji přesně od té doby, co mi maminka poslala tento dopis:

(Ještě mě tak napadlo… Možná si někteří budou po přečtení klepat na čelo a říkat si: „Kde je povinná otázka: Stravuješ se správně? Jíš dost?“ Ale mým přátelům (těm, kteří mě ještě v tomto pseudointelektuálním smyslu neodpískali) je určitě už dávno jasné, že otázky tohoto typu nejsou v naší rodině běžné. Dotazy směřující ke klimatickým projevům na Urale a počasí jsem všem svým příbuzným a známým ZAKÁZALA! Takže tím je okruh v normálních rodinách obvyklých dotazů vyčerpán, a proto – někteří mohou podotknout, že ze zoufalosti – si s maminkou vyměňujeme řádky jako jsou následující…)

„Ahoj Terezko,
tak jsem se konečně pročetla až ke Kolčakovi [tento bělogvardějský generál je teď v Rusku velmi populární především díky filmu Admirál-pozn.autorky]. Nakonec mu autor věnoval pouze jednu větu. Ve smyslu, že jeho vojska byla poražena. Ale Beneš s Masarykem boj se sověty nepodporovali, ne proto, že by snad byli skrytí komunisté, jak by jim někdo možná rád podsouval, ale proto, že legionáře potřebovali mít doma. Na nově stanovených československých hranicích to vřelo a největší potíže byli s Maďary (!). Ale také s Poláky. Boj proti sovětům žádaly USA, ale Anglie a Francie zastávali nejednoznačné stanovisko. O osudy legionářů jim sotva šlo. Zřejmě neměly po válce prostředky finanční ani politické.
Tobě je to jistě všechno známé, ale my jsme se o tom nikdy neučili a důležitost a váha československých legií ať už v Rusku nebo ve Francii mne překvapily. Bez nich by sotva nějaké Československo vzniklo. Od Beneše a Masaryka byla zřejmě organizace legií geniální ideou.
Tak až na Ural přijde opravdové jaro a bude čas na procházku, kup kytku (na moje náklady [toto je obzvláště zajímavá pasáž – pozn.autorky]) a k tomu památníku ji polož.
m.
PS nám tady sněží , na jaro si také ještě počkáme“

[zveřejněno s laskavým svolením autorky dopisu paní Jindry Jasanské – stejně si tam poznámku o počasí neodpustila]

A protože už jaro přišlo (o jeho opravdovosti nehodlám diskutovat!), vydaly jsme se s kamarádkou Julkou na Michajlovský hřbitov. Saša nejdřív vtipkoval – „Vy se teď scházíte na hřbitově?“, ale když jsem mu začala široce vysvětlovat význam čechoslovackogo korpusu v Rossii, zahuhlal něco o zkoušce a zmizel ve svém pokoji a velmi nahlas si pustil rádio (dokonce tak, že jsem zřetelně rozeznávala každé Sarkozyho slovo).

Ruské hřbitovy mohou nám Středoevropanům připadat veselé – zarostlé, zelené, skoro v lese (spousta klíšťat, kterých se Rusové k smrti bojí), plůtky, které ohraničují teritorium každého hrobu (teorii ruské expanzivity jsme už probrali ve vlaku, jak si jistě vzpomínáte), každou chvíli se mezi pravoslavnými kříži objeví rudá hvězdička – někdy i na špičce kříže – to je obzvláště malebné..:) A někdy se, tak jako na Michajlovskom, procházíte mezi hroby a šup, před vámi stojí památník a ještě s československoruskými nápisy! Rychle jsme slavnostní položení růže zdokumentovaly a hřbitov opustily – ruská místa posledního odpočinku jsou sice veselejší než ta středoevropská, ale zase až tak jsme se nesmály.


Julja pak večer vystavila fotky ze hřbitova v „ruském Facebooku“ (www.vkontakte.ru), kde je uviděl i Saša a hned se ptal, co je to za jazyk ten prostřední na desce památníku. Slovenština ho překvapila. Polštinu se mi naštěstí podsouvat nesnažil – několik našich bouřlivějších večerních debat skončilo právě na tom, že Polsko je lídr Střední Evropy! Rusové si nás vůbec velmi často pletou s Poláky. Má chabá obrana, že Polákům ani nerozumím, je nezajímá. Blízkost Čechů a Slováků je také vůbec neuspokojuje. I když si samozřejmě vzhledem ke svému původu uvědomuji, že Maďary boli prví, pro Rusy jsou na prvním místě Poláci.


S děvuškami iz Polši si nás jistě pletl i profesor Kamynin na přednáškách Ruské zahraniční politiky 1648-1991. Když došel k československým legiím také jim věnoval pouze jednu větu. Ve smyslu, že „Čechoslováci zradili Kolčaka a vydali ho bolševikům“ a vůbec mu nebylo blbé před námi ty Čechoslováky kritizovat (ještě že nikdy žádný takový národ neexistoval!)

Jediný, kdo si mě s jinými národy neplete, je můj vedoucí ročníkové práce Alexandr G. Něstěrov. Když na obhajobě začal s větou: „Ani nevíte, jak mě překvapila úroveň vaší ruštiny… to moji T U R E Č T Í studenti….“, vypnula jsem svou funkci ROZUMĚT a radši jsem myslela na jaro na Urale a kvetoucí pampelišky - klidně i na hřbitově.