Srdečné pozdravy z Ruska

výsledky hlasování: přílet

2009-06-20T01:51:00.001+06:00

Doletěly jsme v pořádku! Ale...Nechme raději mluvit fotky...Do skoroj vstrječi, dorogoj Jekatěrinburg!

Fotoreportáž O tom jak už Rusalky nejsou Uralky (aneb smích přes slzy)

2009-06-20T01:42:00.007+06:00

Transsibiřské putování na Bajkal

2009-06-11T11:27:00.010+06:00

Milí čtenáři našeho blogu,
Nedávno jste se tu dočetli o mém odjezdu do sibiřských dálav směr vytoužený Bajkal...Nyní jsem zpět a po menší odmlce cítím potřebu vyjádřit zde „veřejně“ své nadšení z této cesty a podělit se s vámi o zážitky, a to především v podobě fotek, které mluví za vše.

Myslím, že nemá cenu, abych se tu rozplývala nad tím, jak nádherné je nejhlubší jezero světa, jak neskutečně čisté a průzračné jsou jeho vody, jak rozmanité druhy živočichů a rostlin tam můžete potkat, jak fascinující jsou zasněžené vrcholky hor kolem jezera, jak chutná na ohni pečená či uzená bajkalská rarita - ryba omul, jaký je to pocit, koupat se o půlnoci v ledové bajkalské vodě (max 10 stupňů), vydrápat se na jednu ze Sajanských hor, jaké to je, uvíznout na ostrově Olchon s pár rubly v kapse, žít u babušky ve voňavém srubu, ve vesnici, kde není jediná asfaltka a žije se v dokonalé symbióze s krávami, koňmi a psy...dalo by se ještě dlouho pokračovat...

Možná by vás zajímalo i pár faktických údajů... Z Jekatěrinburgu jsme se s kamarádkou Renatou vydaly magistrálou (jak jinak :)) směr Tjumeňská oblast, Omsk a Novosibirsk, kde jsme strávily jeden den (a N. je mimochodem moc pěkné město s nejhezčím nádražím, jaké jsem doposud v Rusku viděla). Odtam jsme pokračovaly krásnou sibiřskou krajinou dále na východ – přes Krasnojarský kraj do Irkutské oblasti a samotného Irkutska. Celkem asi 3000 km, 3 časová pásma a 54 hodin nezapomenutelné jízdy vlakem ve vagónu plném mladých smutných vojáků (V Rusku je povinná vojenská služba a specialitou jsou odvody vojáků co nejdál od domova, tihle sotva osmnáctiletí kluci jeli od Moskvy až do Ulan-Ude (hlavní město Burjatské republiky – v těsném sousedství východního břehu Bajkalu). Po cestě nás kluci naučili všechny ruské karetní hry (my jsme je na oplátku naučili „Prší“ a „Záchod“). Pohostily jsme je sušenkama a jablkama, zatímco oni nám darovali vojenské „KPZtky“ – znáte to - sirky, pepo, jehla, nit atd. Tehdy ve vlaku jsem netušila, že se nám jejich krabička záchrany bude hodit při rozdělávání ohně a kuchání omula (Renča, já ne! :)).

Z vymezených dvou týdnů jsme s Renat týden a něco strávily cestováním po jihu Bajkalu, tedy střídavě v Irkutské oblasti a Burjatské republice. Jelikož Renča miluje hory asi jako já moře, jedním z našich cílů se stalo pohoří Sajany na hranici Ruska a Mongolska. V praxi to znamenalo vzdálit se maršrutkou dalších 300km od Bajkalu na jih, po cestách, které jsou všelijaké, jen ne rovné a časté dopravní zácpy tu způsobují líně přežvykující krávy, které jsou všelijaké, jen ne ukázněné, pokud jde o silniční provoz. Aršan je v této oblasti poslední vesnice pod horami, a tím je vyhlášená. Když už se turisté odhodlají tuto cestu podstoupit, hory a celková atmosféra tohoto místa se jim náležitě odvděčí v podobě fantastických zasněžených Sajanů a skvělé atmosféry téměř čistě mongolské vesnice.

Plán na poslední 4 dny byl jasný – dostat se na největší a nejúžasnější z bajkalských ostrovů – Olchon. Tento ostrov, kde je prý dodnes soustředěna velká část burjatské šamanské energie, má od severu k jihu něco kolem 70km a ze západu na východ jsme jej přejely s Renat na kole, jak je úzký :) (bez legrace – v nejužším místě má asi 25km, takže zas tak jsme se nešetřily!). Cesta na ostrov proběhla kupodivu hladce. Z Irkutska je to přes několik vsí a kilometry stepi asi 4 hodiny rychlé jízdy autem (maršrutkou o dvě víc) a z nejposlednější vesnice na břehu jezera se jede trajektem. My, navyklé všude žádat lístky, jízdenky a papírky, jsme čekaly poslední záchvěch ruské byrokracie i tady, na konci světa, ale tentokrát marně. Otázala jsem se opodál stojící mongolské obsluhy převozu, jak se máme jako nalodit. Chlap se usmál a řekl, ať prostě naskočíme a jedem. Tak jsme naskočily a jely, až nám vlasy vlály...Bylo poměrně větrno, natož na lodi...ostatní pasažéři seděli převážně v autech a asi se na nás dívali s podivem – pro ně je to možná denní rutina – bydlet na Bajkalu a jet z práce trajektem na Olchon, ale my jsme v té euforii div nepřepadly přes palubu, když jsme sledovaly modromodrou vodu...
Následující dny na ostrově pro nás přestaly existovat pojmy jako datum či čas a vůbec všechny naše obvyklé civilizační návyky tu ztrácely smysl. U babušky ve srubu nebyla teplá voda (někdy žádná voda), takže Bajkal nám posloužil jako (půl)noční koupelna a samozřejmě jako zdroj pitné vody. Náplní našich dnů byly treky do okolí, při kterých nás vždy vyprovázel jeden a až několik místních úžasných „bezdomnych“ pejsků, kterým z krásných očí koukalo, jak moc by chtěli pána. Mně zase z očí koukalo, jak moc bych si je chtěla vzít všechny domů (můžu, tati? :). Z Renči po dvou dnech koukalo poprvé za celou cestu mírné nepochopení, když jsem většinu svého jídla dala našim čtyřnohým přátelům a tvrdila jí, že mi k nasycení stačí dobrej pocit :).

Bajkalská krajina je úžasná v tom, že si tu na své přijdou milovníci vody i hor, písečných dun, stepí i lesů. Milovníci koupání se sice musí pár dní na skok do maximálně desetistupňové vody připravovat, ale poté to stojí za to! Klima je tu totiž trochu matoucí – ve vnitrozemí ostrova jsme se potily ve třicetistupňovém horku, jakmile jsme se ale přiblížily k vodě, bylo to jako náraz do ledové stěny. Ohromná rozloha a předlouhé zimy nedovolí jezeru pořádně se ohřát. Jen na jednom místě u ostrova, zvaném „Malé moře“, je kilometrová písečná pláž, kde je příjemně mělko a sibiřští obyvatelé se sem jezdí koupat na přelomu července a srpna. Odhaduju, že je to ale pořád koupání možná tak pro Rusy, zvyklé na to, že „nula“ je jaro a „10“ je léto a potom pro bláznivce jako jsme my, po pár měsících zvyklé na ruská měřítka a ochotné onemocnět pro ten neopakovatelný pocit :).

Privjetik n.18: Horko a Kamensk-Uralskij

2009-06-08T15:51:00.004+06:00

Jsem ráda, že vás (kteří vydrželi) v tomto článku mohu seznámit s dalším typem dopravy v Rusku – s „električkou“. Nenechte se zmást známým názvem. Nejedná se o tramvaj (šalinu) našich slovenských bratrů. Jde o meziměstký vlak, který (když opomineme Pendolino) nejblíže připomíná vozítka našich milovaných Českých drah. Až je mi líto, že na trase Praha-Cheb nejezdí taková električka. Cestování je v ní velmi veselé. Na kupé můžete zapomenout. Když přijdete o 40 minut dřív, můžete si sednout na lavici (nepolstrovanou, zato v pastelových barvách) pro šest lidí a nechat se během cesty bavit mnohými atrakcemi.

Po vagóně neustále procházejí prodavači zmrzliny, limonád a tiskovin (Nejvíc mě zaujal pán, který nabízel časopis s obnaženou slečnou na přední straně. Přičemž pán byl vehementní a myslím, že by ruský erotický magazín s křížovkou prodal i chlapečkovi vedle mě, kdyby chlapeček rozbil prasátko). Vrcholným bodem programu však byla přehlídka mladých vlakových zpěváků, která snad až příliš nápadně připomínala v Rusku tak populární Jevrovíděnije (Eurovision). Už jsem si zvykla na to, že na ulicích, v podchodech a v tramvajích nám často k poslechu vyhrávají pouliční zpěváci, ale tihle byli opravdoví profíci. Mojí soukromou soutěž vyhrála děvuška s kytarou, mikrofónem a zesilovačem (na fotce, když si ji příblížíte). Píseň jsem sice slyšela velmi nezřetelně, ale stejně jsem jí chtěla s naivitou Středoevropanky nakonec zatleskat. Dostalo se mi trochu spoceného KK od ostatních pasažérů, tak jsem toho nechala.

Po příjezdu jsme si s holkama „nařezaly okrošku“ – super letní studenou polévku. „Nařezaly“ proto, že při přípravě ruských jídel velmi záleží na tom, jak krájíte. Uvařené brambory, vajíčka, maso, cibule, okurky – všechno musí být nakrájeno na velmi drobné (nejlépe stejné!) kousky, aby to mohlo být zalito kvasem nebo kefírem. Jestli vám to zní divně, tak mně ne a je to strašně dobré! (a teď mám z toho hlad)

Olja mi od minulého týdne slibovala opalovačku na jezeře. Trochu jsem tomu nevěřila (nedůvěra k uralskému klimatu mě pořád nepustila), ale opravdu jsme se na jezeře Singul opalovaly a já dokonce i svým způsobem koupala. Češi jsou proslulí tím, že se koupou všude za každých okolností. Připadala jsem si jako opravdová Češka třeba u Baltu v Německu a byla jsem na sebe hrdá. Včera přijela Evča a trumfla mě cachtáním v sedmistupňovém Bajkalu, do kterého nevlezl ani největší otužilec v západních Čechách – náš děda.

Večer jsme s holkama horko zaháněly „vinnym sčikem“ – pro čtenáře bez fantazie „vinným střikem“, který chudáci Rusové vůbec neznají! Podobně neznají burčák, sklípek a výluku, A Olja tak prošla přípravným kurzem na pobyt v ČR.

Kamensk-Uralskij je starší než EKB. Za Severní války tam dal Petr I. odlévat děla. Město má asi 300tisíc obyvatel a z toho dvě třetiny žijí v lese. Nepřeháním. Několikrát jsem se během popojíždění po centru Kamensku ptala, jestli jsme ještě ve městě, a několikrát se mi proto posmívali. Pořád se mi vybavovala jihoslovenská Šaľa a Galanta - akorát megalomanské náměstí s mozaikou Lenina a pravoslavnou kapličkou mi do představy nezapadalo.

Kamenskem protékají dvě řeky – Iseť (teče do EKB) a Kamenka – rozdělují město na rajony a vytvářejí malebná zákoutí (sice s paneláky – jsme pořád na průmyslovém Urale – ale přesto malebná). Za městem na úseku řeky zvaném Revun (Křikloun) jsem pochopila, proč Kaťuša v písničce „vychodila na bereg krutoj“ (na strmý břeh).

Před zpáteční cestou jsme ještě stihli prohlídku kanceláře direkce pracovnic přepážky na nádraží. Abych ani na malou chvíli neodvykla od ruských registračních požadavků, je třeba mě neustále udržovat ve střehu. Sice už se umím s ruskými úřady docela obstojně dohadovat a věta: „to přece není můj problém, že vy neznáte mou studentskou průkazku“ zněla dost dobře (byla jsem na ní hodně pyšná), jenomže se ukázalo, že to samozřejmě nakonec je můj problém. Pokorně jsem tedy jízdné v plné výši uhradila. S neutuchajícím optimismem jsem k němu přistupovala jako k lístku na další vlakový koncert – avšak děvuška s mikrofónem a zesilovačem se už neobjevila. Bylo moc horko.

Privjetik n.17: O (ne)vyplněném očekávání, o anticyklonu a o kabátech

2009-06-08T15:42:00.005+06:00

Když jsem se balila na semestr na Urale, vůbec jsem nemyslela na to, že tady taky někdy bude léto. Daleko víc mě děsily předpovědi typu „-20º C, ochlazování větrem na -36º C“. (Jekatěrinburg rozhodně není postaven jako severnější ruská města, kde každý dům chrání ty další od větru.) Do baťohu jsem si proto přibalila akorát jednu sukni (tu černou, kterou i vy už z fotek důvěrně znáte) a „topík“ na různé taneční příležitosti, které jsem velmi správně předpokládala (na základě známosti přes icq s Evčou, jsem geniálně vydedukovala, že s touhle brněnskou kočkou diskoška ve čtyři ráno nekončí).

Téměř do poslední chvíle jsem si se svou zimní výbavičkou vystačila. Komentáře našich květnových fotek z Kazaně typu: „no ne, už s rozepnutým kabátem“ jsem v posteli s kašlem a teplotou přecházela a to se širokým tatarským úsměvem. Po výletu do Tatarstánu jsem konečně pochopila frázi: „Menja produlo“ (Profouklo mě – doslovný a trochu blbý překlad). A taky už chápu nebohé Italy v centru Prahy, kteří se donedávna ještě v květnu houfovali v kavárně v Disku a v dlouhých péřových kabátech vestoje do sebe kopli espresso a pokračovali na Karlův most. (Ital nezná ten zázrak, a tak mu slábne tělo, Ital nezná ten zázrak, knedlo-vepřo-zelo…lálalá cantare cantare cantare!)

Ale zpátky k uralskému létu a nevyhovujícímu oblečení. Evče došla míra trpělivosti někdy v první polovině května, když prohlásila, že svůj kabát rituálně spálí. Já jsem na vážkách až teď, když do pátku oddaluji balení, protože už tak moje zavazadla překračují limit ČSA o deset kilo a vysvětlení, že těch 20 knížek je „čtení na dobu letu“, asi letové asistenty nebude uspokojovat. Původní plány odletět v kabátu, kalhotech, podvlíkačkách (prvních dámských – od Ježíška), roláku, dvou svetrech a zimní obuvi mi hatí současné tropické počasí.

Pojem „anticyklon“ jsem si přesto zamilovala. Někdy od 5.30 do zhruba 23.00 je slunce tak vysoko na nebi bez mráčku, že by to dostalo i zavilého příznivce zimy. Bílé noci se nás sice netýkají, ale i tak je to pro mě neobvyklé. A v tomhle počasí jsme se s Karinkou a Oljou asi 100km na jih do města Kamensk-Uralskij. (Jen tak mimochodem, Olja jede příští semestr do Brna, takže budou mít všichni čtenáři jedinečnou příležitost seznámit se s moc milou Uralkou, která do školy chodí v normálních botech – bez podpatků!) Jako marketingová ředitelka našeho blogu jsem rozhodla, že výlet do Kamensku si vyžaduje vlastní článek a prostor si zaslouží i fotky současného Jekatěrinburgu.

Privjetik n.16: Co všechno znamená, když na Ural přijde jaro (o ruských hřbitovech, legiích, pampeliškách, a tak podobně)

2009-06-02T20:47:00.003+06:00

Na tento článek čekáte, vážení čtenáři, už dlouho. Jako hodná a poslušná dceruška už ho plánuji přesně od té doby, co mi maminka poslala tento dopis:

(Ještě mě tak napadlo… Možná si někteří budou po přečtení klepat na čelo a říkat si: „Kde je povinná otázka: Stravuješ se správně? Jíš dost?“ Ale mým přátelům (těm, kteří mě ještě v tomto pseudointelektuálním smyslu neodpískali) je určitě už dávno jasné, že otázky tohoto typu nejsou v naší rodině běžné. Dotazy směřující ke klimatickým projevům na Urale a počasí jsem všem svým příbuzným a známým ZAKÁZALA! Takže tím je okruh v normálních rodinách obvyklých dotazů vyčerpán, a proto – někteří mohou podotknout, že ze zoufalosti – si s maminkou vyměňujeme řádky jako jsou následující…)

„Ahoj Terezko,
tak jsem se konečně pročetla až ke Kolčakovi [tento bělogvardějský generál je teď v Rusku velmi populární především díky filmu Admirál-pozn.autorky]. Nakonec mu autor věnoval pouze jednu větu. Ve smyslu, že jeho vojska byla poražena. Ale Beneš s Masarykem boj se sověty nepodporovali, ne proto, že by snad byli skrytí komunisté, jak by jim někdo možná rád podsouval, ale proto, že legionáře potřebovali mít doma. Na nově stanovených československých hranicích to vřelo a největší potíže byli s Maďary (!). Ale také s Poláky. Boj proti sovětům žádaly USA, ale Anglie a Francie zastávali nejednoznačné stanovisko. O osudy legionářů jim sotva šlo. Zřejmě neměly po válce prostředky finanční ani politické.
Tobě je to jistě všechno známé, ale my jsme se o tom nikdy neučili a důležitost a váha československých legií ať už v Rusku nebo ve Francii mne překvapily. Bez nich by sotva nějaké Československo vzniklo. Od Beneše a Masaryka byla zřejmě organizace legií geniální ideou.
Tak až na Ural přijde opravdové jaro a bude čas na procházku, kup kytku (na moje náklady [toto je obzvláště zajímavá pasáž – pozn.autorky]) a k tomu památníku ji polož.
m.
PS nám tady sněží , na jaro si také ještě počkáme“

[zveřejněno s laskavým svolením autorky dopisu paní Jindry Jasanské – stejně si tam poznámku o počasí neodpustila]

A protože už jaro přišlo (o jeho opravdovosti nehodlám diskutovat!), vydaly jsme se s kamarádkou Julkou na Michajlovský hřbitov. Saša nejdřív vtipkoval – „Vy se teď scházíte na hřbitově?“, ale když jsem mu začala široce vysvětlovat význam čechoslovackogo korpusu v Rossii, zahuhlal něco o zkoušce a zmizel ve svém pokoji a velmi nahlas si pustil rádio (dokonce tak, že jsem zřetelně rozeznávala každé Sarkozyho slovo).

Ruské hřbitovy mohou nám Středoevropanům připadat veselé – zarostlé, zelené, skoro v lese (spousta klíšťat, kterých se Rusové k smrti bojí), plůtky, které ohraničují teritorium každého hrobu (teorii ruské expanzivity jsme už probrali ve vlaku, jak si jistě vzpomínáte), každou chvíli se mezi pravoslavnými kříži objeví rudá hvězdička – někdy i na špičce kříže – to je obzvláště malebné..:) A někdy se, tak jako na Michajlovskom, procházíte mezi hroby a šup, před vámi stojí památník a ještě s československoruskými nápisy! Rychle jsme slavnostní položení růže zdokumentovaly a hřbitov opustily – ruská místa posledního odpočinku jsou sice veselejší než ta středoevropská, ale zase až tak jsme se nesmály.

Julja pak večer vystavila fotky ze hřbitova v „ruském Facebooku“ (www.vkontakte.ru), kde je uviděl i Saša a hned se ptal, co je to za jazyk ten prostřední na desce památníku. Slovenština ho překvapila. Polštinu se mi naštěstí podsouvat nesnažil – několik našich bouřlivějších večerních debat skončilo právě na tom, že Polsko je lídr Střední Evropy! Rusové si nás vůbec velmi často pletou s Poláky. Má chabá obrana, že Polákům ani nerozumím, je nezajímá. Blízkost Čechů a Slováků je také vůbec neuspokojuje. I když si samozřejmě vzhledem ke svému původu uvědomuji, že Maďary boli prví, pro Rusy jsou na prvním místě Poláci.

S děvuškami iz Polši si nás jistě pletl i profesor Kamynin na přednáškách Ruské zahraniční politiky 1648-1991. Když došel k československým legiím také jim věnoval pouze jednu větu. Ve smyslu, že „Čechoslováci zradili Kolčaka a vydali ho bolševikům“ a vůbec mu nebylo blbé před námi ty Čechoslováky kritizovat (ještě že nikdy žádný takový národ neexistoval!)

Jediný, kdo si mě s jinými národy neplete, je můj vedoucí ročníkové práce Alexandr G. Něstěrov. Když na obhajobě začal s větou: „Ani nevíte, jak mě překvapila úroveň vaší ruštiny… to moji T U R E Č T Í studenti….“, vypnula jsem svou funkci ROZUMĚT a radši jsem myslela na jaro na Urale a kvetoucí pampelišky - klidně i na hřbitově.

Výsledky hlasování: První červnový sníh

2009-06-02T20:39:00.003+06:00

Uvažaemyje čitatěli,

jsem velmi velmi velmi ráda, že Vám mohu sdělit, že celými 10 hlasy byla většina z vás úplně mimo! Od 15.května na Ural přišlo jaro, co jaro… LÉTO! Sníh už nebyl a NEBUDE! A o víkendu čekáme třicítky, které ještě prohloubí stupeň mého opálení. O Evičce nemluvím, ta už je určitě opálená jako Mongolka…:) Poslední zprávy o místě, kde se nachází, totiž hovoří o Burjatii! (takže hledejte v mapě jako já:)

Privetik n.15: Co se děje v Jekatěrinburgu

2009-05-24T19:42:00.004+06:00

Protože Evička odfrčela vstříc dobrodružství na Bajkal, na mě zbývá zpravodajství z Uralu. A není toho málo, co se v životě jedné z rusalek za poslední týden událo.

Nevím, jestli jsem se už zmínila o naší diskosprše. V Sašově sprše, do které by se můj kamarád prý sám bál (a to chodí po Chebu po večerech s igelitkou), se dá zapnout rádio. V paměti jsou uloženy tři frekvence – kromě dvou rozhlasových stanic typu Evropa 2 ještě také Echo Moskvy. Je málo otázek, ve kterých se se Sašou shodneme, ale proč ještě Echo Moskvy ruské úřady nezakázaly, to nejde do hlavy ani jednomu z nás. Spolu s internetovým deníkem Nězavisimaja Gazeta dříve tato média vytvářela poslední necenzurovaný ostrůvek v ruském moři propagandy. V současnosti se prý i nezávislé noviny staly závislými a v moři ruských SMI už plave jenom Echo.

Na této rozhlasové stanici mě nejvíc baví pořad Razvorot, kam volají posluchači a vyjadřují své názory na dané téma. Tento týden mě velmi zaujala debata o mučení v Ruské federaci. Klasický spor: mučit-nemučit teroristu, rozštípl mladý muž z Nižního Tagilu, který do rádia zavolal a řekl, že celá debata je na nic, protože on byl ve vězení a v ruských věznicích je prý mučení každodenní praxí – vězni se mučí navzájem a často. (Tagil je proslulý vagony, tanky a četnými věznicemi a taky historkou o tom, jak jel můj tatínek do Sovětského svazu zachraňovat nebohé studenty chebské střední zemědělské školy).

Hned po Razvorotu následovaly zprávy, ve kterých mi zopakovali onen známý fakt, že v Jekatěrinburgu bude odkryt vůbec první památník Beatles v Rusku! Se spolužačkami Oljou a Karinkou už jsme se na tuto velkou událost dlouho těšily. Předchozí odstavce jsem proto záměrně věnovala důležitosti rádia Echo Moskvy, aby bylo jasné, že to není jen tak nějaký památník Beatles, ale opravdu jediný ruský!

Pátek jsme proto s holkama nazvaly „Děň Bítlz“ a zašly se podívat na výstavu, na památník a do pozdních hodin jsme si povídaly u filmu „E Chárd Dejs Najt“ (A Hard Days Night – no co, Rusové si taky všechno přepisujou do azbuky). Paradoxem zůstává, že když si chceme s ruskými kamarády-Slovany zazpívat (a taková příležitost je často) většinou to skončí právě u těch Anglosasů Beatles (stejně mi nejde do hlavy, proč si tento název Rusové nepřeložili do svého jazyka… „Žuki“ zní přece dost drsně!).

Ne že bychom kluky z Liverpoolu nezpívali rádi (Help! I need somebody…), ale naše generace už se sovětské písně neučila (Jenom naše třída na gymnáziu pod vedením předsedy Votroubka byla v tomhle směru doslova úchylná, když jsme paní profesorku na hodinách Hudební výchovy donutili zpívat Internacionálu.), a z ruských národních písní známe akorát Kaťušu (To čarokrásné slovo „tuman“ svého času dokonce oslovilo i přijímací komisi DAMU, a stálo tak u zrodu nové hvězdy českého divadla. – Klárko, zlomte vaz!) Aby to nevypadalo, že chyba je jenom na naší straně, tak Rusové z české hudby znají akorát Dvoržaka. (Mé zoufalé nadhození jména Karel Gott a ještě zoufalejší pokus srovnání jeho popularity s Allou Pugačevou skončilo neslavně.)

Módní spojení ruštiny a angličtiny mě zastihlo i v sobotu na literárním festivalu „Čitaj, Jekatěrinburg!“ Pod sochou Puškina (prý v nočním úboru) a pod heslem „Gogol Forever!“ vystupovali mladí básníci, poeti, psavci se svými básněmi a ve vlastním provedení. Jestli se vám teď vybavila soutěž typu Puškinský památník, tak bude lepší, když si vzpomenete na poslední ročník Eurovize (který mimochodem kdosi v časopise Time označil za „kulturní Černobyl“).

Srdce rusistky zaplesalo, když se na plácku pod památníkem namísto vítězů recitační soutěže ze základní školy, objevili dva kluci v kapucích a mikrofony a svoje básně recitovali v rytmu hip hopu a názorně se do té neurčité prozodie trefovali rapperskými pohupy. Srdce všech si dobyl i mladý muž s mastnou ofinou, který vtipnými verši o svém korejském svetru, thajských nudlích, čínském přehrávači a ruské mentalitě asi nechtěně, ale přesně vystihl, proč se bude nadcházející summit Organizace šanghajské smlouvy konat právě v Jekatěrinburgu – ve městě, kde se střetává Západ (s Ruskem a) s Východem.

Mimochodem, tuhle znáte?

"Flew in from Miami Beach BOAC
Didn't get to bed last night
On the way the paper bag was on my knee
Man I had a dreadful flight
I'm back in the U.S.S.R.
You don't know how lucky you are boy
Back in the U.S.S.R.
Been away so long I hardly knew the place
Gee it's good to be back home
Leave it till tomorrow to unpack my case
Honey disconnect the phone
I'm back in the U.S.S.R.
You don't know how lucky you are boy
Back in the U.S.
Back in the U.S.
Back in the U.S.S.R."

Část textu písně "Back in the U.S.S.R." - John Lennon/Paul McCartney

(příště reportáž z výletu do čínské čtvrti:)))))

Návštěva z ČR

2009-05-15T15:07:00.003+06:00

Kabernet, Kalinka a Gábinka

Po téměř 4 měsících uralského života jsem měla možnost srovnat svůj nynější pocit z Ruska a Jeburgu s názorem Ruskem dosud netknuté kamarádky Gábiny, která mě sem přijela navštívít.
A že to teda byla legrace. Ze začátku jsem se ještě snažila Ruskou zemi a její (ne)pravidla hájit. Vždyť tu už nějakej ten měsíc spokojeně žiju a nebudu si přece hanit místo výběru své stáže! Po pár dnech jsem už pusu jen otvírala a zavírala a nějak nebylo co říct. Začala jsem vlastně přemýšlet nad tím, jak jsem tu proboha mohla doteď vydržet a že jsem ještě nezešílela, neumřela od smogu nebo od ruské ležérněvulgární arogance při jednání s těmi, kdo nám nejsou zrovna blízcí. Gabča mi zadávala nové a nové otázky, na něž jsem odpovědi nevěděla (nebo nejsou). Nevím, proč je tu v místní MHD ještě pořád ten šílenej systém kupování papírků (jízdenek) za drobný u konduktora, proč nejsou jízdní řády, proč v Den Vítězství (viz Terky příspěvek) nejezdí v pár směrech žádná doprava (slovo „náhradní“ na chvíli zapomeňte), proč máme do bytu troje bezpečnostní dveře a ještě dole vrátnou, proč se na ulicích víc neuklízí a co to mají ty Rusky na sobě?? Nutno říct, že v mnoha ohledech jsem s Gabčou samozřejmě souhlasila, jen jsem jaksi za tu dobu tady musela notně pozměnit svá meřítka toho, co je „čisté“, „luxusní“, „normální“ či „efektivní“. Je to asi přirozené, člověk si zvykne na všechno. Na druhou stranu mě hřálo u mého Ruskem postiženého srdce, když se Gábinka rozplývala nad kopulemi chrámů a jejich různorodými barvičkami, pravoslavnými ikonami, místním vozovým parkem lokomotiv, šalin, trolejáků a maršrutek (dle Gáby jednou provždy „maškrtek“), které jen tak někde neuvidíte anebo místními specialitkami typu kalamáry, ryby, kaviár na každém rohu a v tisíci druzích nálevů.
Na druhý den se konečně i doprava vzpamatovala z oslav vítězství a my jsme dojely na vytoužený Šartaš, na který jsem spoléhala jako oázu –jen obrovské jezero, les, toulaví psi a my dvě. Bohužel, po mohutných pařbách a vítězných šašlicích byl Šartaš poněkud znečištěn, takža jsem dojem z Ruska spravovala další 4 dny taháním Gabči po muzeích, koncertech, chrámech, baletu, obchodních centrech a taky nádraží, jelikož dle jejích slov bylo absolutně nutné, aby koupila malému synovci hypermegalízátko, jež prodávají jen a pouze na nádru a příteli bylo nutné vyfotit všechny typy ruských vlaků a mašinek (Gábi, fakt mně to nevadilo! :)).
Týden nám utekl strašně rychle, moje drahá česká návštěva odletěla, a já věřím, že jí zůstaly jen ty nejhezčí dojmy. Že mi odpustila to, že jsem jejíma sušenkama krmila všechny psy od Jeburgu po Čeljabinsk a že si kvůli mé přehnané starosti o její zdraví přivezla půlku kufru (možná míň) svetrů, teplých punčoch a rukavic a potom tu týden chodila v mým tričku s krátkým rukávem, aby se neupekla. A taky to, že druhá půlka kufru (možná víc) byla tam i zpět plná mýho oblečení a bot, za což jsem jí nesmírně vděčná, jelikož jinak bych byla odsouzena strávit další mesíc v tom samém, což by velice negativně ovlivnilo moji psychiku a možná, že už byste si, milí čtenáři, ode mě do konce pobytu nic nepřečetli :)

Šartaš s květnovým ledem

Čeljabinsk s Gabčou

2009-05-15T14:48:00.004+06:00

Jelikož místní teploty šplhající se k třicítkám (pozn. výjimečně plus, nikoli minus) nám s Gábou nestačily, rozhodly jsme se , že se zajedem podívat trochu jižněji – do Čeljabinsku. Stálo nás to jen hodinu chození po nádru od jednoho k okna k druhýmu (třetímu, čtvrtýmu, osmýmu..), jelikož dámy prodavčky „biljetů“ byly v tom vedru ještě unylejší než obvykle a pořád nás ne a ne poslat na tu správnou stranu k „avtovokzalu“. Nakonec jsme lístky splašily, ráno se vybavily dávkou jídla a otrlosti vůči ruským silnicím. „Doroga“ v Čeljabinsk předčila moje očekávání. Nějakých pár tisíc kilometrů jsme tu už s Terkou najezdily, ovšem tato trasa je pravděpodobně jedna z nejbrutálnějších v naší už tak dost brutální Sverdlovské oblasti. A co teprve měla říkat Gába neznalá ruských silničních poměrů. Díra a výmol na každém druhém metru, hlavou jsme div nebily o strop a žaludek jsme měly na cucky. Když jsem jeden odstavec v knížce četla 15minut, rozhodla jsem se raději pro hudbu a kochání se lesy a věhlasnými jezery čeljabinské oblasti.
Za nejvýraznější dojmy celého výletu bych označila tyto:
Zaprvé, cesta tam i zpět nás stála naprosto stejný obnos peněz, přičemž úroveň autobusů byla diametrálně odlišná! Tam jsme se vezli naprosto luxusním vozem s klimatizací, videem, tmavými skly a řidičem v saku, zatímco na cestu zpět nás čekal prehistorický bus, který jistě pamatoval roky „Velikoj otěčestvennoj vojny“, špinavý byl jako chlív a podivně chrčel, řidič-pohodář v dírovaným tílku kouřil jednu od druhé a celou cestu pouštěl na plný pecky nejlepší sovětské hity. Pointa – cesta zpět utekla daleko rychleji, řidič to dokonce občas vytáhl na 80km/hod a výmoly byly o poznání slabší. A my jsme pochopily, proč asi do Č. jezdí busy nového typu (na odpruženém sedadle je vyšší šance na přežití děr a zákopů v silnicích) a zpátky už je to fuk.
Zadruhé, Čeljabinsk, ač město taktéž silně průmyslové, má krásné historické centrum a promenádu kolem řeky, továrny z těchto míst „téměř“ není vidět, na ulicích je o poznání čistěji než v našem drahém Jeburgu a celkově působila všudypřítomná zeleň a styl pavlačových domů krásně uklidňujícím dojmem, nemluvě o zpátečních panoramatech složených ze západu slunce, krvavě červeného nebe nad jezery a tmavnoucími lesy...které bohužel přes špinavé okno nešlo vyfotit :)

fotky z výletu na jih

2009-05-14T00:33:00.004+06:00

Privjetik n. 14: Výlet na Jug aneb Jak jsem jela za jarem

2009-05-13T21:23:00.001+06:00

Už samy názvy měst, o kterých mi spolužačka Žěněčka Bondarenko vyprávěla, zněla tajuplně – téměř mysticky: Orenburg, Mědnogorsk, Orsk – jako by si je ve svých pohádkách o elfech vybájil J.R.R. Tolkiena a sovětští kartografové je pod dojmem z četby Vlastělína kolcov (Pána prstenů) zanesli do map jižního Uralu, 900 km na jih od Jekatěrinburgu, skoro na hranici Ruska a Kazachstánu. Naštěstí tato města skutečně existují a já jsem toho očitý svědek.

Po nočním veselí (Děň Pobědy) nás s Žeňkou čekalo 18hodin vlakem z neděle na pondělí. No těšila jsem se moc. A to jsem ještě nevěděla, že jet v kupé je ještě lepší než na plackartě. Ve srovnání se zábavou s milými potetovanými trestanci je 2.třída trošku nuda, ale zase vlastní zrcadlo a lampička nad lehátkem…Jela bych tak až do Kazachstánu! Náladu jsme si nenechaly zkazit ani podstakannikem s čajem sypaného typu. Terezočka omylem koupila namísto pohodlného čaje v pytlíku... (když on měl takovou hezkou krabičku!:))

Ráno mě vzbudil výhled na zelené kopečky a oranžové skály, pod kterými náš vlak frčel do městečka Mědnogorsk. Že nejsem na Novém Zélandu jsem poznala jenom podle obvyklé přítomnosti skládky v 5 metrech od posledního plotu každé ruské vesnice.

Když jsme z Jekatěrinburgu vyjížděly, říkala jsem si, že se nám blýská na časy, že jaro už brzo přijde na Ural. To jsem ale nevěděla, že ta mrcha jaro už na Urale dávno je, jenom si pěkně zůstalo na jihu! Všude kvetly stromy, zelenala se tráva, po dvorečku mezi paneláky se proháněla housata, koťata a psi-bezdomovci! (ruská verze safari?!)

Podmínkou uralského pojetí malebné přírody je samozřejmě industriální prvek, o který se postaral závod na zpracovávání mědi a plynu. Navzdory krizi a současným poznatkům o ekologii komín čoudil celou dobu, za to však závod živí celé město, a tak pomalu otravuje každý přítomný organismus. (a jak říká reklama: „Gazprom. A sny se splní…“ - otázkou však zůstává Komu?)

Po tomto výletu mám pocit, že si budu muset zabookovat ještě jedno sedadlo v letadle – nakrmit nás prostě musely všechny babičky. Ochutnala všechny východní dobroty – buločki i „syrniki s sguščonkoj“ (buchtičky a tvarohové placky se sladkým kondenzovaným mlékem), „vareniki s kartoškoj i gribami“ (knedlíčky plněné bramborami a houbami) a „bešbarmak“ (hovězí maso, nudle, cosi z cibule - to už byl úplný Kazachstán – Kazaši prý beranní variantu tohoto jídla jedí v sedě rukama. Žeňčina babička žila 30 let v Kazachstánu. Po rozpadu Sovětského svazu už tam pro Rusy nebyly úplně nejlepší podmínky, a tak se před pár lety musela vrátit do Ruska).

Naštěstí jsme nakonec všechno vysportovaly přelézáním kopečků a pobíháním v jarním deštíku (ekologický dopad těch milých srážek na můj organismus jsem si nepřipouštěla). Nejoblíbenější sloveso ruského jazyka v ČR je, jak mi starší generace potvrdí „guljáť“ (pro ty mladší – „procházet se“). A je to dobře. My jsme „guljáli“ po Sovětské, nejhonosnější vyasfaltované ulici ve městě. Já, jediná děvčonka, jsem mezi procházející se mládeží opět byla bez podpatků, což u místních vzbuzovalo zájem a vyptávali se, jestli v Čechiji máme taky žigulíky a kolik u nás stojí pivo a jestli všichni bydlíme ve vlastních domech…(otázky, na které už s Evčou máme vybudovaný reflex automatické odpovědi).

Ten večer si budu pamatovat celý život. Okolo desáté jsme vyjeli na jeden z kopečků, kde mě odpoledne nutili zazvonit na zvon za padlé ve válce v Afghánistánu a v Čečně) a pozorovali západ slunce. A když slunce zapadlo za ty zelené hory, pili jsme pivo (Zlatý Bažant!), jedli soleného lososa a dlouho do noci povídali o tom, jak se žije lidem ve Střední Evropě a jak lidem na jižním Urale.

Děň Pobědy

2009-05-13T21:22:00.000+06:00

Na vyžádání věnuji malý odstaveček (nebo dva) Dňu Pobědy (Den Vítězství – každoročně 9. května). V televizi neukazovali nic jiného než „parad“ (vojenskou přehlídku – rozuměj: vojáci na Rudém náměstí, premiér Putin, tanky, prezident Medvěděv, rakety, zase Putin, a zase tanky, zase Putin) v každém městě od Chabarovsku až do Moskvy a válečné filmy (V boj idut odni „stariki“, V ijuně 41, ).

V ulicích Jekb bychom se sice Putina a Medvěděva nedočkaly, ale tanky a rakety a vojáky bychom uviděly – kdybychom chtěly. Jenomže my jsme nechtěly, protože jsme pacifistky a i ten malý náznak militaristických choutek (Evčo,) byl lehce potlačen ohromným opileckými davy veselících se Rusů, Rusek a Rusáčat v centru města. Až odpoledne jsem se odvážila vyjít na procházku okolo Městského rybníka (Gorodskoj prud snad zní lépe) a za zvuků válečné písně Smugljanka Moldavanka jsem nechala první nesmělé jaroletní paprsky opalovat mou středoevropskou kůži. (Uralské opálení prý vydrží všechno!)

Večer jsme všichni houfně (u nás na balkóně) očekávali „saljut“ (ohňostroj) – Saša pozval celou fakultu na „večerinku“. Dokonce i Yvonne a Michaela – německé lektory, kteří si s sebou radši přivedli ještě dva statné ochránce Tobiase (Rakušana – to si teda pomohli) a Tiaga (Portugalce, který už rok cestuje na trase Portugalsko-Vladivostok-Portugalsko).

Nakonec samozřejmě vůbec nebylo jasné, kdo je vítěz a kdo poražený – všechny národnosti za všech historických okolností milují české pivo.

Privjetik n. 13: Vlakovýlet do Tatarstánu

2009-05-03T23:09:00.002+06:00

Historky o ruských vlacích jsem slýchávala odmalička. Vypravěči se ve svých soudech dost lišili. Jedni (většinou sami Rusové) tvrdili, že horší zážitek než jet na „plackartě“ (nejnižší vlaková třída), nemůže být. Druzí (převážně otrlí cizinci a cestovatelé-dobrodruzi) si na ruský „poezd“ nestěžovali. Přísloví „na každém šprochu, pravdy trochu“ mi nikdy extra neimponovalo, takže i v ohledu cestování po ruské železnici jsem se raději spolehla na frázi „nevěř tomu, co sám nezažiješ“ a dobře jsem udělala.

Jekatěrinburg má pro milovníky „rossijskoj želejnoj dorogi“ skvělou výhodu. Je to jeden z nejdůležitějších železničních uzlů v Ruské federaci. Prochází tudy slavný Transsib a spousta jiných tras do všech směrů. Na oslavu šťastného shledání s našimi pasy jsme se rozhodly opustit Ural ze západní hranice Sverdlovské oblasti. Slovo „Tatarstán“ jako by nás uhranulo od prvního momentu, kdy jsme se podívaly do mapy, kam vlastně můžeme jet. Do Kazaně je to odsud 16 hodin jízdy – na ruské poměry nic moc, ale pro nás cestovatelky-začátečnice docela dobrý.

Hledání v jízdním řádu na internetu jsem po zhruba po třetím neúspěšném pokusu vzdala. Saša se mi posmíval a s úšklebkem na tváři mi sdělil, že „Ruská železnice není TGV.“ S naivní představou, kdy asi chceme odjet a kdy se vrátit, a papírkem v ruce jsme s Evčou vyrazily na nádraží. Vystály jsme frontu ke kase, aby nám paní v okénku přeorganizovala celý výlet. Čtyřdenní cestování nám zkrouhla na tři dny, pobyt v Kazani na 12 hodin a místa na plackartě rozdala tak, jak jí přišly pod ruku. Ruské vlaky se řídí bezpodmínečně moskevským časem, a tak jsme zjistily, že z Jekatěrinburgu odjíždíme o půl jedné v noci ze čtvrtka na pátek.

Paní v okénku si ještě vyžádala naše pasy, opsala si jejich čísla a ty luxusní jízdenky vystavila na naše jména. Považovala jsem to za narušení mých občanských svobod, ale doma mi bylo Sašou vysvětleno, že tato bezpečnostní opatření jsou především pro mou osobní bezpečnost, že kdybych se „ztratila“, hned mě najdou. Představa, že mě zachrání pracovníci ruské železnice, mě tedy zrovna neuklidnila. Ale už jsme se se Sašou ráno pohádali na téma jaderná energetika, takže jsem svoje další lidskoprávní argumenty spolkla a pro jistotu mu na stole nechala telefon na Juru – velitele věznic v Nižním Tagilu, kterým mě vybavili přátelé z Františkových Lázní (zdravím Janu a Ivana!)

Když jsem pak ve vlaku poprvé viděla své spoluspící, byla jsem pyšná na své prozíravé jednání. Tři hromotluci ve středním věku vypadali, že jsou s Jurou z Tagilu dobří známí. Všichni měli na prstech maličká tetování (okamžitě mi problesklo hlavou, jak nám Serjoža několikrát kladl na srdce, abychom se s takovými lidmi nebavily, protože tato roztomilá tetováníčka jsou znaky příslušnosti k vězeňské komunitě.) K mému překvapení se mi ten největší hromotluk vestoje představil jako Alexandr, políbil mi ruku (takže jsem si ty nepatrné ikoustové tečky na palci mohla dokonale prohlédnout) a poručil dvěma ostatním hromotlukům, aby mi povlékli postel na vrchním lehátku. Oba se mi nejdřív také rychle představili (Vasilij a Denis), a pak jeho příkaz vzorně vyplnili (tak příkladně bych si prostěradlo sama rozhodně neustlala - předvedla jsem to na cestě zpátky, kdy už mi nikdo nepomáhal.) Já jsem se během jejich práce neodvažovala odporovat výzvě: „Terezočko, solnyško, sedni si, odpočívej“ a automaticky jsem odpovídala na všechny Alexandrovy zvídavé dotazy. I to číslo pasu bych mu snad nadiktovala, ponětí o občanských svobodách ustoupilo pudu sebezáchovy.

Na cestě ruskými vlaky je nejdůležitější „obščenije“ – povídaní, rozhovor, vzájemné odkrývání duše a životních peripetií. Chlapci Alexandr, Vasilij a Denis byli „vachtoviki“, což jsou muži, kteří cestují za prací i několik dní většinou na sever směrem na Novyj Urengoj nebo na východ na Irkutsk. Třeba měsíc pracují v drsných podmínkách, vydělají peníze a pak se vrací domů – ti šťastnější ke svým ženám a dětem. Cesta je dlouhá a tak je nutné si ji zkrátit nějakým tím rozptýlením. Denis mi jen tak mimo řečí, kouskem rajčete a stakanem vodky sdělil, že dnes už je to jeho devátá lahev a já jsem si radši vylezla na svoje lehátko a po několikerém odmítnutí vodečky, vajíčka, sýra, salámu a „spokojnoj noči, Terezočka naša“ jsem usnula tvrdým spánkem cestovatelky. Jediné, co si z té noci pamatuji, je to, že ve vlaku se usíná rychle a spí tvrdě, zvlášť když vás hlídají tři hromotluci.

Ráno jsem se připojila ke snídající Evče a Renče. Holky už usrkávaly čaj ze stříbrných podstakanniků, které jim s úsměvem vydala naše „provodíca“ Zoja Andrejevna. Také jsem si o jeden řekla a nalila si do něj horkou vodu, která se v ruském vlaku za každých okolností vaří ve velkém bojleru, aby se cestující mohli celou cestu nalévat i něčím jiným než vodkou. Pila jsem čaj, koukala se z okna na měnící se krajinu a myslela na nekonečné ruské dálavy.

To ráno mi už přestalo být divné, že moji spolužáci nemají představu o tom, kde Rusko končí a jak daleko je to na hranice. Obrovské vzdálenosti se promítají do mentality tohoto národa, do vztahu mezi Moskvou a regiony. Člověk z Dalného východu o cestě do západnějších částí federace řekne: „Jel jsem do Ruska“. Sílu federálních zákonů lidé v oblastech vnímají svérázně. Geografie země má vliv na vnitřní politický režim i na charakter zahraniční politiky. V ČR v současnosti populární slovní spojení „ruská agresivita a expanzivní projevy“ je třeba chápat s ohledem na historický vývoj země. Rusko bylo tak obrovské, že nebylo vždycky jasné, kde leží jeho hranice. Muselo se tedy rozpínat a zvětšovat své území, protože kdyby to nedělalo, automaticky by to znamenalo, že jakýsi soused začne z teritoria země ukrajovat.

Tyto úvahy, povídání s dalšími cestujícími, několik čajů, ruská příroda, dřevěné vesnice, vlakoví prodejci pirožků, nápojů, bižuterie a šátků a rozmrzelé výkřiky pána z vedlejší čtyřky lehátek, kterého sortiment evidentně neuspokojoval („Vodočki ne tu?!“). To všechno natolik zaměstnávalo naše vnímání, že něco jako „nuda“ nás na cestě do metropole Tatarstánu rozhodně netrápilo.

Fotoreportáž o nádherné Kazani napsala Evička, takže já se jenom rychle omluvím za tak dlouhý článek a rychle skončím s tím, že zpáteční cestu jsem skoro celou prospala zimním spánkem, protože v Jekatěrinburgu napadl první májový sníh. A když teď večer usínám, myslím na to, jak náš vlak pádí po uralské tajze, mezi břízkami a borovicemi, občas s sebou trhne, občas skřípne a pak už zase nevím o světě…

Rusalky Tatarky v Kazani

2009-05-03T16:55:00.007+06:00

Dlouho jsem dumala o tom, co o expedici do Tatarstánu napíšu na náš blog. Nakonec jsem se rozhodla pro fotoreportáž, jelikož čtenáře nechci nudit sáhodlouhým popisováním našeho nekončícího jásání a údivu nad krásou Kazaně. Milionové hlavní město autonomní republiky Tatarstán nás doslova porazilo svoji asijsko-islámsko-pravoslavno-jarní atmosférou a čistotou, jakou jsme zatím v ruském městě neviděly. Ze svěží zelené trávy jsme byly tak nadšené, že jsme měly chuť válet sudy od hradeb kremlu až na břeh majestátní řeky Volhy, kde jsou pláže s jemným písečkem a při západu slunce si připadáte jako někde v přímořském letovisku.

Do Kazaně naše osmičlenná dámská výprava dorazila na „prazdnik“ prvního máje, takže po historickém centru Kazaně a kolem kremlu jsme neustále potkávaly skupiny turistů. Zato v noci, během našich nočních toulek a čekání na ranní vlak, jsme měly spíše pocit, jakoby bylo město evakuováno, jen nám o tom neřekli (jak vtipně poznamenala Sarah). Když nás však naše intuice (naše nová dovednost – orientujeme se po městech bez mapy) zavedla do samého centra, kde hlasitá hudba hrála nejen v klubech, ale i na ulici, užili jsme si i noční tepání tohoto města a kochaly se evropsko-asijskou architekturou chrámů a mešit s českým pivem v ruce.

Za zmínku ještě stojí dva letopočty . Roku 2000 byl kazaňský kreml zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a v roce 2005 se konaly mohutné oslavy tisíciletého výročí založení města. No a roku 2009 jej navštívily RusalkyUralky a málem se z nich staly RusalkyTatarky, protože tohle město se jim dostalo pod kůži! Však posuďte sami...

výsledky hlasování: Vrátí rusalkám pasy?

2009-05-03T14:56:00.002+06:00

S velkou radostí ve svém uralském srdci musím všem hlasujícím sdělit, že pasy nám vrátili přesně tak, jak slibovali.

Složka dokumentů nutných pro život a pohyb v Ruské federaci se sice opět rozrostla (pas, kopie pasu, vízum, kopie víza, migrační karta, kopie migrační karty, propustka na univerzitu, propustka do knihovny), nicméně vízum máme prodloužené, takže nás snad jen tak nevyhostí!

Na oslavu šťastného shledání s našimi pasy jsme se rozhodly opustit Sverdlovskou oblast. Kam a jak jsme jeli se dočtete v následujících příspěvcích!

Nejlíp se opaluje na Sibiři

2009-04-26T20:05:00.003+06:00

Už když jsme dnes opouštěli budovu hotelu „Istočnik“, tedy „Pramen“, tvrdila jsem, že se tento článek bude psát sám. Nebyl to totiž kdovíjaký pramen. Byla to oáza relaxace a ráchání se v horké a vysoce koncentrované vodě uprostřed sibiřské přírody. Kdybych měla popsat den, kdy jsem si tady v Rusku opravdu nejvíc odpočinula, byl by to dnešek. Asi proto, že po dlouhé době jsem cítila opravdu TEPLO, voda díky soli připomínala moře a plážička u jezera připomínala opravdovou pláž :) Hotel s vyhlášenými léčivými prameny se nachází na samém okraji města Tjumeň, které bylo založeno v 16. století za účelem expanze Ruska na Sibiř. Dnes jeho obyvatelstvo dosahuje více než 590 tisíc lidí. Místní atrakcí je „most zamilovaných“. Páry sem totiž přichází na důkaz své lásky připevnit zámek na železné zábradlí a klíč hodit do řeky Tury. Když jsem se tak v tom pochmurném počasí rozhlížela z mostu po dřevěných chajdách na blátě, kde žije podle mě asi tak pět set tisíc z celkového počtu obyvatel, a po rozoraných březích hnědé řeky, měla jsem nutkání sama do té řeky skočit...
Obraťme list! Jistě tušíte, že cesta byla daleká, jako vždy. Ovšem tentokrát jsme si s holkama jely jako carevny, jelikož bus byl poloprázdný! Průvodkyně sama po nástupu do busu utrousila něco v tom smyslu, že ne všichni jsou takoví extremálové, aby se táhli nočním přejezdem do Tjumeně, namočili se ve slané vodě a jeli 6 hodin zpět. A že je moc ráda, že my ostatní jsme se nezalekli. Jak bychom se mohli zaleknout my, jež jsme přežili extremální ruský tábor plus několik dalších podobných busovýletů? Každá jsme měly k dispozici dvě až pět sedadel, takže si nebylo na co stěžovat. Jediná moje školácká chyba bylo vystoupení z busu ve tři ráno během wc pauzy. Nevěděla jsem, že v Rusku to chodí tak, že kdo jednou vystoupí, zůstane „zavřenej“ venku. Řidič si odskočil kamsi na 45min na kafčo, zamknul bus, lidi vevnitř spali a nás pár nešťastných zůstalo venku. Ne že bych byla nějaká fajnovka, ale na sibiřské planině bylo tou dobou docela frišno a vyprávění jednoho mužčiny o tom, kterak ho takhle na zájezdě poslali pěšky, že je to "nědaleko", a on bloudil mezi vlkama a medvědama 30km, mně taky nedodalo. Šli jsme tedy hromadně do budovy motorestu, rozložili se na sedačky a začali svorně usínat. Je to takovej ten spánek, kdy se vzbudíte asi tak každých 30 sekund s hrůzou, že ostatní ujeli a nechali vás tam.
Samozřejmě všechno dobře dopadlo – žádné lidské ztráty se nekonaly a za pár hodin už jsme všichni byli naložení v kouřící vodě a lapali jsme skrz páru sluneční paprsky jako o život. Čtyřhodinové ráchání jsme prokládali saunou a pobýváním v baru. Předpokládám, že všichni, kdo to čtete, jste někde v teplých krajích (např. v ČR) a moje radost z opálení Vám bude připadat trapně dětinská...ALE copak to není super – opálit se v kraji, kde lišky dávají dobrou noc, vlci dobré ráno a vy se v plavkách kocháte přírodou, zatímco normální venkovní teplota vám nedovolí svlíknout ani zimní bundu? Pro nás, zmrzlé rusalky, to byl prostě zážitek :)

opožděně Privjetik n. 12: Něvjanskaja naklonnaja bašňa

2009-04-24T09:43:00.000+06:00

Tuto „pojezdku“ jsme s přáteli podnikli bez Evičky, protože ta zrovna v lágru zápasila s medvědem. (Ale na její počest jsme se v cílové destinaci krmili čokoládovými „konfjetkami“ (bonbóny), které ze zřejmě bezedné kapsy tahala Ženěčka Bondarenko a „ugašála“ nás. Rusové vůbec milují všechny typy těchto čokoládiček – o Aljonce už jsem psala, ale existuje i Metěl, Orešok, Babočka,… Dají se koupit ve velkých pytlících a téměř žádný nákup se bez nich neobejde. Akorát náš Saša si v rámci opovrhování Ruskem kupuje kilová balení s fialovou krávou Milkou a nedostatek francouzských příměsí vynahrazuje zásobováním naší společné megalednice výhradně jogurty Danone.)

Když jsme plánovali výlet na půlku dubna, nikdy by mě nenapadlo, že ještě bude sníh. Je vidět, že jsem se pořád ještě z uralského počasí nepoučila. Byl sníh, ale taky sluníčko a azurové nebe. V sestavě Aljoša, dvakrát Žeňka (Korjakina a Bondarenko – Jevgenija je holt na Urale velmi populární jméno a když si zrovna nemůžete nějaké ženské jméno vybavit většinou neuděláte chybu, když použijete Káťu, Julju nebo právě Žeňu) a Terezočka jsme se vydali asi 80km na sever směrem na Nižní Tagil.

Něvjansk je městečko s 30tisíci obyvateli. V dávné historii (tento pojem na Urale vystihuje periodu 17. století) byl Něvjansk centrem mocného imperia Děmidových, průmyslnického rodu, který byl bohatší než sama impertatríca Jekatěrina, tiskl vlastní mince a ovládal celý Ural. Aktuálním jazykem by Děmidovi byli označeni za oligarchy a kdyby se vrhali do politiky, skončili by jako páni Chodorkovskij a Lebeď. Jenomže oni se do politiky nevrhali a hlavně byli od Petěrburgu daleko. A tak existuje mnoho legend o tom, jaké byly vztahy mezi carskou rodinou a rodinou Děmidových. Já jsem je naštěstí už všechny zapomněla.

Když jsem použila termín „městečko“, měla jsem na mysli „městečko uralského typu“. Nízké dřevěné domečky za vysokými rozviklanými ploty. Jediná vyasfaltovaná ulice samozřejmě nese jméno Lenina. Saša mi s posměchem ukazoval něco, co připomínalo rozbahněnou polní cestu, a nazýval to „opravdová ruská silnice“. Jeho vztah k Ruské federaci a současnému světovému uspořádání (Sarkozy je Bůh) už jsem snad vysvětlila. Chtěl mi toho asi ukázat ještě víc, ale zavřela jsem mu pusu „opravdovou ruskou konfetkou“. A jak mu jela:)

Průvodcovat na něvjanské nakloněné věži musí být snem každého „exkurzovoda“. Věž postavili – nikdo neví kdy. Věž je šikmá – nikdo neví proč. Věž musela mít nějakou funkci – nikdo neví jakou. Jediné, co je jisté, je fakt, že šikmou ji už postavili. Odchylka od vertikály tvoří skoro 2m. Nejlíp je to cítit v posledním patře věže, kde jdete po podlaze do kopce. Mě z tolika informací nejvíc zaujal výhled z oken – konečně jsem viděla ten slavný Ural. Jestli má ještě někdo z našich pravidelných čtenářů pocit, že se nám za okny rýsují masivní štíty hor typu Štrbské pleso, tak ho musím ujistit, že nerýsují. I Chebíček leží ve vyšší nadmořské výšce než Jekatěrinburg.

Po informačně náročné prohlídce nás Žeňka B. zatáhla na kolotoče. Rusové mají pocit, že od 1. března je jaro a zimní projevy počasí ignorují. Na lavičkách v parcích a na ulicích popíjejí pifka, k tomu zakusují zmrzlinu a nejradši ze všeho si nechávají přimrznou zadky k sedačkám různých pouťových atrakcí. Jako správná rusalka jsem tedy nemohla odmítnout a spolu s oběma Žeňkami jsem vlezla na něvjanskou horskou dráhu (Rusové sice nerozumí názvu „ruské kolo“, ale zato mají „amerikánskuju gorku“). No byla to jízda. Hlavně když nějakou náhodou chyběly bezpečnostní pásy. Zvýšenou hladinu adrenalinu jsme zajedli pirožkami a zapili černým slazeným čajem. Na zpáteční cestě jsme se Sašou vedli pojednání o českém vnímání událostí roku 1938 (o angažmá Francouzů v Mnichově nějak Saša nechtěl moc mluvit a když jsem vyslovila jméno Daladier, dělal, že mi nerozumí) a všichni nás útrpně poslouchali, protože objem Ženčiny čokoládkové kapsy se přece jen ukázal jako omezený. A nebylo nám čím zacpat pusu.

PS1: Saša mi kladl na srdce, abych sem napsala, že miluje ruský černý chleba.
PS2: Fotky z horské dráhy dodám, až je vydoluju u Žeňky K.

Malá fotoreportáž Velikonoce v Rusku

2009-04-20T10:41:00.003+06:00

Milí čtenáři, zde jsou střípky z našich ruských Velikonoc. A že byly bohaté na zážitky! Já jsem si prožila katolické i protestantské mše, Terka dělala "výpomoc" v pravoslavném chrámu, obě jsme nahlédly pod pokličku ruských velikonočních tradic a s radostí se vyhnuly té české, čímž jsme si nejspíš zajistily brzké zestárnutí, opadnutí naší krásy a možná ještě něco víc :)

Všechny asi už přestalo bavit moje smutnění po Blackovi, tak jsem dostala aspoň plyšovýho psa - Pugovicu :)

Renčin nový krásný samovar a na talířku je "kulič" - ruský mazanec

Terka a její velikonoční koš plný překvapení

Privjetik n.11: Chram na krovi

2009-04-13T21:15:00.002+06:00

Privjetik n. 11: Chram na krovi

Když jsem doma oznámila, že se chystám do Jekatěrinburgu, nenásledoval maminčin srdceryvný pláč a tatínkovo zvolání: „kde mám řemen!“ Naopak, naši konstruktivně vzali mapu a zalovili v paměti. Došli ke stejnému závěru jako já: Je to na Urale a rozstříleli tam poslední Romanovce.

A rozstříleli je v domě Ipaťjevových, který byl zbořen až v 70. letech. Na jeho místě v roce 2003 postavili (prý mafiáni za mafiánské peníze) chrám, který nese pro strašpytly středoevropany přímo hororové jméno: Chrám na krvi.

(Strašpytlové Středoevropani ještě netuší, že rozstřílenou carskou rodinu naházeli bolševici do jámy za městem, která je teď svatá a říká se jí Ganina Jama. A carská rodina je teď celá taky svatá. Svůj vlezlý dotaz „proč?“ jsem napůl spolkla a můj průvodce, svjašennik Kiril, mi začal vysvětlovat, že jsou považováni za mučedníky a za vzor pravoslavné rodiny a… pak na mě mrknul a taky napůl spolknul, že „v tom bylo taky trochu politiky.“)

Když už jsem v závorkovém odstavci zmínila Kirila, musím dodat, že je to kamarád mé spolužačky Julji, který v Chramu na krovi slouží, a pozval Češku Terezočku na soukromou exkurzi, protože se kdysi dávno učil česky. Jestli vám teď vznikla v hlavě představa vousatého svatého muže, tak ji na chvíli odložte. Kiril je 23letý mlaďoch, který musí do 25ti počkat, až se bude moct stát popem a pošlou ho do Turecka (dříve Osmanské, ještě dříve Byzantské říše – kolébky pravoslaví). Na to Turecko se Kiril pěkně ksichtil, nejdřív jsem nechápala proč, ale když do kuchyňky vedle „krestílky“ (křestnice), která se nachází přímo ve spodním chrámu, přišel baťuška Alexandr (teď se představa vousatého muže hodí) a dal si s námi čaj a pirožki, nějak jsem tu averzi vůči všemu neruskému začala chápat.

Jakmila baťuška zjistil, že jsem meždunarodnice a ještě k tomu z Čechoslovakiji (Čechiju jsme po třetím pokusu vzdala) automaticky jsem zodpovídala za vztahy ČR, EU a USA s Ruskou federací. No šanci jsem neměla a s melancholickým povzdechnutím: „Rusko zase zůstalo samotné.“, by se baťuška s tou Čechoslovačkou rozloučil, kdyby mu Kiril ještě nepřipomenul, že ČR je nejméně věřící země na světě. S katolicismem na Moravě jsem neuspěla a baťuška se zvedl, nad Juljou a Kirilem ve vzduchu načrtl kříž (samozřejmě pravoslavný) a nade mnou mávl rukou.

Pak jsme se vydali na prohlídku všech koutů svatostánku a nakonec vylezli až na zvonici (takovou černou dírou po požárním žebříčku… no maminka by mě nepochválila). Tam za zvuků kolokolu (Kiril hrál na zvony tak, že jsem se bála, že nebozí věřící budou vybíhat ze svých světských prací snad i „bez šapki“!) jsem se rozhlížela po prosluněném JKB. Kdybych nevyčerpala svůj týdenní limit pláče na schodech chórového lycea, kde pěli Gentlemen Singers, plakala bych znovu (a to ne z představy, že se budu muset tou černou dírou vracet zpátky!)

Obtěžkaná svatými dárečky jsem slíbila, že v sobotu večer přijdu znovu na „vjerbnoje voskresenje“ (český překlad „kočičí neděle“ se všem velmi líbil). Nalákali mě na jakési zelené „oblečenije“ (Devil Wears Prada jsem viděla аsi 5krát). Až na „službě“ mi došlo, že je to jenom tríček církevně-slovanského jazyka, a že to sice znamená „ošacení“, ale jenom kněžské. Baťuška Alexandr v zeleném rozhodně přišel. Asi to byl pocit, že musím odčinit tu nevděčnou Evropu, jala jsem se spolu se spolužačkou a průvodkyní Juljou rozdávat posvěcené kočičky lidem, kteří se od baťušky nechali postříkat svěcenou vodou. Přitom svatý muž se s tím nepáral, několikrát mokrou štětkou přetáhl i svého ministranta a pár náruživých věřících.

Po službě se ještě přišel seznámit kněz Igor, který kdysi sloužil v Čechoslovakiji v roce 1989. Bylo mi to divné, proto jsem se ptala, kde sloužil. Oznámil mi, že v „armiji“ (armádě) a že byl „okupant“. Na tajné základně v Turnově, prý střežil rakety, ale pak je všechny odvezli do Sojuzu a teď slouží znova, ale pro jiného velitele.

V neděli 12. dubna jsme oslavili Den kosmonautiky, a proto připojuji odkaz na ruskou populární písničku, která mě oslovila už v únoru. Zpívá se tam „Gagarin, ja Vas ljubila, oj! Lalalalaj…“ A je to o Jurkovi, který jako první viděl, jak to tam nahoře opravdu je! (Lajka se nepočítá).

Jak jsem si sáhla na dno aneb ruský Extreme camp

2009-04-13T18:20:00.001+06:00

Když jsem se na tenhle jednodenní „ekstrim láger“ přihlásila, ve srandě jsem Terce říkala, že jedu do „lágru“. „Láger“ česky znamená tábor, ale ono je to v Rusku snad to stejný...Rada vám všem – nikdy nejezděte s Rusama na tábor, oni vydrží všechno! A ještě vás svým nadšením nakazí a vy pak taky děláte všechno, co byste jindy (dle vašeho mínění) nezvládli. Já jsem si před odjezdem naivně koupila nový chrániče na volejbal v domnění, že budeme hrát celou noc a den. Netušila jsem, že volejbal bude jako oáza v poušti, relax mezi ostatní dřinou! Sotva jsme vystoupili z busu, ani jsme si nestihli sundat batohy a už nás hnali na hřiště na fotbal. Netřeba ani dodávat, že hřistě bylo pokrytý ledem a silnou vrstvou sněhu a hrála se ruská verze „fotbal na tři brány“ a kdo nehodí držku do sněhu není Čech! (Rus, Američan, Korejec). Řádně zpocení jsme byli poté nuceni běhat po lesu mezi jednotlivými stanovišti „lesních her“. Lezení po lanech a lanových bludištích mně přišlo jako dobrý intermezzo. Říkala jsem si, jak se nám to dobře vyvíjí, já nebohá netušíc, že to byla jen rozcvička pro děcka.
Po večeři mně sklaplo. Byli jsme rozděleni do tří družstev a Jurův ortel zněl jasně – championship ve štafetě (běh normal, běh pozadu, běh ala pavouk, běh bokem, běh trakař, běh s balonem na hlavě, běh s přemetem, běh ala ožrala, poté championship v basketbalu (ještěže mě můj bratr-extraligová naděje neviděl!), fotbalu, frisbee, volejbalu - v tomto pořadí. Po prvním pavoučím běhu jsem začala Jurově ženě závidět, že je těhotná a jenom zapisuje body. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet, když vyšel „trakař“ na mě a Boba. Bob je american guy asi o dvě hlavy menší než já, zato dvakrát tak široký. Představte si dlouhýho Pata jak před sebou tlačí malýho kulatýho Mata...Nebo naopak? No to je fuk,prostě sranda k popukání.
Nutno dodat, že kromě účasti naprosto ve všem, byl každý člověk-žena povinen splnit od těch 8 večer do následujícího oběda 400krát sed-leh, 400krát klik a 400krát squat (člověk-muž 500krát), a to v mezičasech mezi lítáním za balónem. Ruští vtipálci Jura a Saša chtěli prostě zkusit, co takoví Amíci, Korejci a jedna Češka vydrží za extrémy. Jednoduše – než jsme se o půlnoci dostali k volejbalu, neměla jsem skoro sílu si ty chrániče navlíct, natož se po hřišti hýbat po dvoustovce squatů a 4 hodinách námahy! Přesto jsme jakýmsi zázrakem vyhráli (asi se česká síla ten den naposledy probudila z deliria) a padli jsme na žíněnky. Lídr nám chtěl ještě cosi povykládat o sportovním duchu, ale lidi začali vmžiku usínat aj na parketách. Pak už si jen pamatuju, že jsem nějak trefila do postele a bylo půl 3 ráno.
5:45 budíček. Saša mně s hlasitým „agóóóój češskaja síla!“ lije na hlavu vodu. Startuju z postele a beru ho po hlavě sněhulema. On utíká, já utíkám za ním, obouvám se, oblíkám a běžím ven a vidím, že běží všichni. Zjišťuju, že se běží ranní hromadná rozcvička – kiláček po sněhu a v mrazu kamsi k čertu a kiláček zpět. Po rozcvičce nějak nemůžu dýchat a nejsu sama – vidím, že normálně dýchají jen Rusové a jeden Amík, kterej běhá 5krát týdně. V 7 už jsme v hale a hrajem fotbal a frisbee. Ani nevím jak, upadám občas do kómatu. Dělám další stovky těch hnusných cviků, přichází druhá míza a uvědomuju si, že si je počítám v ruštině. Po třech hodinách vysvobození – snídaně. Jíme všechno, co tam je, jako bezední. A přichází bezkonkurenční hřeb dne – „pryžok s děreva“ čili skok ze stromu – malý bungee-jumping. Nějací kamarádi mých kamarádů jsou milovníci extrémních sportů a byli tak hodní, že pro nás 9 hodin (!!!) chystali tuhle elegantní lano-zabíjačku pro spidermany. Razantně odmítám vylézt těch deset metrů po lanech a vrhat se dolů. Sleduju ostatní odvážlivce a pomalu taju (jen vnitřně, zvnějšku mrznu). Ruská síla mě táhne s sebou, a taky vlastní vnitřní hlas, který mně říká, že tohle třeba už nikdy nebude. Nechávám si navlíct postroj a za mohutného „Davááááj Eeeeeva“ lezu po lanech nahoru. Nahoře mám trochu obtíže srovnat se s tím, že po 300 klicích nemám už absolutně sílu v rukách, lana jsou svině klouzavý, nemůžu se přitáhnout a prkna nahoře jsou sakra úzký! Nakonec stojím. Kdesi dole malí lidičci křicí „davááááj moloděc“ a klučina-extremista mě kývnutím ujišťuje, že mě na laně jistí. Zavírám oči a s děsným řevem se vrhám do ničeho...do stavu beztíže...
Byl to úžasný nepopsatelný pocit! Něco mezi nirvánou a nutkáním zvracet, ale víc nirvána :)
Nemůžu teď sice skrz namožený svaly chodit, vylézt z vany či zvednout krigl s vodkou, zato mám zánovní chrániče podepsaný všema extreme účastníkama, kteří mě vždycky všude podpořili a dokázali ve mně probudit síly, o kterých jsem neměla ani tušení. Sportu zdar!

Hoši, děkujem :)

2009-04-10T17:42:00.001+06:00

Když jsme se s Terez na konzulátu dozvěděly, že v rámci podnikatelské mise v čele s ministrem Římanem přijede také český mužský vokální soubor Gentlemen singers, ani jsme netušily, jaký poklad nám to sem z Hradce (a Brna!) přiletí. Naší soukromou misí dle pana konzula bylo „starat se“ o kluky ve volných chvílích. Záhy po vtipném seznámení (kluci během zkoušky na jevišti, my v hledišti a pokřikujeme na sebe) jsme zjistily, že jsou veselá kopa a že se nudit určitě nebudeme. První věc, kterou nás dostali, byl jejich večerní koncert v krásném sále místního lycea chlapeckého sborového zpěvu. Malá neplacená reklama – repertoár Gentlemen singers zahrnuje například gregoriánské chorály, romantické skladby, vokální tvorbu 19. a 20. století, lidové písně z Čech, Moravy a Slovenska ,národní písně z celého světa zpívané v původních jazycích či americké spirituály. Gentlemen singers jsou unikátem na české sborové scéně, svými koncerty již potěšili posluchače v mnoha zemích světa a nyní si do seznamu „dobytých“ území mohou zapsat také Ruskou Federaci.
Po oficiálním koncertě jsme byly s Terez pozvány do zákulisí na neoficiální „obščenije“ českých a ruských vokalistů, kde vodka tekla proudem, jazyková bariéra padla dřív než první „berjozka“ a večírek byl zakončen opravdu famózním společným vystoupením na rozlehlém schodišti ve středu budovy, kde si ruští a čeští zpěváci bez jakékoliv předešlé přípravy střihli Ave Maria s takovým nasazením, že se nám s Terkou párkrát zastavilo srdce a mně poprvé za celý můj ruský pobyt tekly slzy. Takže, milí čtenáři, teprve pod tíhou spousty dojmů z poznávání ruské duše a života na Uralu ve spojení s krásnými mužskými hlasy se rozezněly nejniternější struny mé duše. Terka prý plakala podruhé, ale já jsem jako správný pozorovatel po naší dvouměsíční symbióze vycítila, že na těch schodech byla dojatá víc!
Pokud jde o náš ostatní program, víceméně jsem měla pocit, že se tady klukům líbí, i když se nedalo přehlédnout jejich znechucení místní zimou a malými porcemi jídla. Námi naplánovanou rychloexkurzi po EKB však statečně vydrželi, navíc jim Terka nekompromisně nakázala vzít čepice (a mně strčila svou, hodná holka!), takže nikdo neumrzl. Vrátila se nám sem opět uralská zima v plné síle, tudíž venku jsme se moc nezdržovali – oběhli jsme nábřeží, my dvě jsme po cestě v poloklusu zmínily pár (ne)zajímavostí a dat o městě a společně jsme zapadli do Chrámu na Krvi, který nelze nikdy opomenout, a poté do naší oblíbené Paul Baker’s na kafe. Moc času stejně nebylo, ve 14h začínal v Komorním divadle slavnostní „prijom“ u příležitosti návštěvy českého (a nyní i evropského) ministra obchodu a průmyslu M. Římana a podnikatelské delegace, kde Gentlemen singers vystupovali. Po projevech konzulů, velvyslanců, ministrů a předsedů rad, komor a komůrek následoval raut, který se nám velmi zamlouval. My s Terkou jsme se po dlouhé době vrhly s povděkem na vynikající maso, které tady jinak docela sabotujeme (pokud nám ho neukuchtí náš Sasha v akci), kluci stihli v debatě o low-cost letech poškádlit ředitele ČSA a já jsem příliš nahlas komentovala ruštinu pana Římana, který stál pár metrů ode mě, ale naštěstí byl zcela zabrán do společenské konverzace s někým jiným. (Mimochodem opravdu oceňuji jeho snahu mluvit v Rusku rusky! Ale myslím, že s tlumočníkem by jeho projev vzhledem k velmi oficiální akci působil přeci jen seriózněji a na úrovni). Poté, co celá delegace odjela do Nižního Tagilu domlouvat milionové kontrakty, my jsme se s gentlemany a panem místokonzulem vypravili na hranici Evropy a Asie. Po čtvrt hodině prodírání se ruskou próbkou si hoši s úlekem uvědomili, že jim chybí jeden soprán alias Martin. Jeli jsme dvěma auty, takže osazenstvo našeho vanu předpokládalo, že Machtan je v druhém – konzulárním volvu. Tam si zase mysleli, že Martin je s námi. Kluci se to chvíli snažili svést na nás – narušili jsme jim s Terez obvyklé počty „má každý svého souseda?“, potom se dohodli, že to svedou na pana Táborského, který prý odmítl auto otočit. Ten se ale nařčení pochopitelně bránil. Já si říkala, že za to může asi únava z přehnaného nočního ochutnávání ruské vodky a českého bechera. Svědomí v nich hlodalo a kámoš jim chyběl, takže jsem byla pověřena dovolat se přes recepci do hotelového pokoje, což trvalo věčnost, jelikož nikdo z nás nevěděl, že když v Rusku voláme TEL, je to ve skutečnosti FAX a naopak (ruské vtípky a absurdity mě nepřestávají překvapovat!). Nakonec jsme se do pokoje dozvonili, ale Martin nám sdělil, že spí a ani mu příliš nechybíme, tak jsme jeli dál. Na hranici jsme po pár minutách všichni skoro modrali zimou, přesto kluci vyhověli našim žádostem a mráz nemráz zazpívali nám přímo píseň písní (hned po Písni písní) – Českou hymnu – jednou nohou v Evropě a druhou v Asii působilo komicky a slavnostně zárověň ptát se „Kde domov můj?“. Kdybychom neměly zmrzlý veškerý tělní tekutiny, brečely bychom možná s Terkou zase.
Večer jsme se rozloučili u kupodivu dobrého ruského piva ve Štab Baru, dostaly jsme darem podepsaný CDčka a začaly jsme se s Terkou připravovat na opětovný návrat do čistě ruského života poté, co nás tu v jednom týdnu navštívily český kamarádky a tahle super banda. Holt český humor je český humor a naše hrouda nám občas chybí.
Kluci děkujem! Za nezapomenutelné hudební zážitky a českou srandu, která nám bodla! Na shledanou v Evropě :)

Návštěva z Moskvy

2009-04-10T17:35:00.002+06:00

V neděli jsme se se slzou v oku rozloučily s Leonou a Markétou, kamarádkama z brněnské fildy, které jsou na studijní stáži v Moskvě a zachtělo se jim čerstvějšího vzduchu, modrého nebe, jiného prostředí a asi i trochy českého humoru a „obščenija“. Holky mají na Puškinově institutu hodně nabitý studijní plán, takže mohly u nás v Jekatěrinburgu zůstat jen tři dny, přesto jsme si to bezvadně užily. Legrace začala záhy po příjezdu – nalezení hostelu, ve kterém měly holky zamluvené ubytování, se ukázalo býti velký oříškem, a to přesto, že jsme znaly přesnou adresu, onen dům jsme našly a na telefonu jsem měla Sergeje, který ještě všechno konzultoval s internetem. Hostel vůbec nebyl hostel, byl to normální bytový dům s bezejmennými zvonky a venkovní kamerou, před níž si zoufalá Markéta stoupla a mávala v domnění, že snad někdo vyleze. Nešlo se tam dozvonit, dovolat, dostat. Když už holky navrhovaly, že si ustelou na chodníku (dle jejich slov i ten chodník je vlastně pohodlnější než 26-ti hodinová jízda plackartou z Moskvy), z domu náhle vyšel mladý muž, který se na naši otázku „Gdě zděs nachoditsja chostel?“ tvářil stejně nechápavě jako dalších pět lidí, kterých jsme se ptaly, ale alespoň nás pustil do domu. Což nám taky moc platný nebylo, jelikož jména či jakékoliv ukazatele nebyly ani tam. Nakonec jsme se navzdory pozdní hodině odhodlaly u jedněch dvěří zazvonit. Můj do té doby zadržovaný výbuch smíchu propukl naplno, když nám otevřel nějakých rozespalý chlápek v trenkách, z našich dotazů asi pochopil, že chceme bydlet u něj a já jsem si fakt připadala jako ve filmu. Naštěstí nám poradil – hostel jsme minuly jen o jedny dvěře – takže hostel je byt s celkovou kapacitou asi 12 lidí, holky byly jedinými hosty a měly docela komfort v pěkném pokoji pro 6 lidí. Slibovaná snídaně v ceně se skládala z kafe a starýho chleba, zato jim mladý Uralec Anton každé ráno a noc vybrnkával romantické šlágry na kytaru. Pokud chtěl holky sbalit, tak se moc netrefil – snadněji by je dostal na pořádnou snídani a flák masa k večeři.
Nicméně holky v hostelu jen přespávaly, jelikož celé dny jsme trávily touláním po městě, návštěvou skvělého Muzea umění, Chrámu na Krvi, výletem na Šartaš a večírky u nás v bytě, kde se holkám (tak jako všem) náramně líbilo :) V nestřežených chvílích, kdy zrovna holky nebyly obklopeny našimi ruskými kamarády toužícími po seznámení s dalšíma Češkama, jsme mohly rozebrat všechna naše trápení a srovnat život v Moskvě a Jekatěrinburgu. Toto srovnání mě jen utvrdilo v tom, že jsem se nemohla dostat do lepšího města než je Ekb! Moskva je obrovská , přelidněná, hlučná, drahá, plná cizinců a celkově neruská. Poslední sčítání lidu se provádělo údajně v roce 97, teď to skoro není možné vzhledem k ohromnému počtu nelegálů. Dle odhadů v Moskvě nyní žije asi 15 milionů obyvatel. Dostat se na druhou stranu města v dopravní špičče trvá několik hodin, přičemž jízda metrem v této době je skoro o život. Život v Moskvě má určitě i svoje výhody – třeba navštívit světově proslulá divadla, galerie, chrámy, naloženého Lenina a jiné památkyrozhodně stojí za to, ale já osobně bych neměnila. V Jekatěrinburgu je všechno, co může moderní město kosmopolitnímu a společenskému člověku nabídnout, a jako bonus beru fakt, že když jsme neustálým cvrkotem centra města unavené, můžeme sednout na šalinu a během pár minut jsme v lesích, kde není živáčka. Díky holkám jsem si opět uvědomila, jak jsem ráda, že jsem právě v Jekatěrinburgu a poznávám tady to pravé Rusko.
V neděli odpoledne přišlo loučení a já jsem si nebyla jistá, jestli holky slzí dojetím a nechutí vracet se do Moskvy, nebo je spíš děsí vidina následujících šestadvaceti hodin strávených v otevřeném vagónu s dalšími 48 cestujícími, převážně Rusy, kteří jim po celou dobu budou strkat vodku, mastné pirožky, pečená kuřata („Čechíja, vozmitě kuricu!“), sušené ryby, čaj, kafe, a slunečnicový semínka a budou si chtít permanentně vykládat a „obščaťsja“, jak my tady říkáme. To je holt jízda plackartou – žádné soukromí a sakra málo místa, za to tam člověk nahlédne do tolika ruských duší, až mu jde hlava kolem. Aspoň teď s Terkou víme, co nás čeká, až se vydáme do Moskvy my.

fotogalerie Vostochnaya 30-47, Yekaterinburg, Russia

2009-04-08T14:05:00.004+06:00

Privjetik n.10: Operace Kulový blesk aneb Jak jsme se přestěhovaly

2009-04-08T13:47:00.000+06:00

Tady končí všechna legrace. Omlouváme se všem čtenářům, že jsme se na pár dlouhých dní odmlčely a nedostatečně je zásobily našimi zážitky, ale už je to tak…..

Už od nás nečekejte žádné veselé historky z kolejního života, o paní bezzubé Valentině, o kolejních dětech (zejména o chlapečkovi, který dodnes cítí mou dlaň na své tvářičce), o záchodovém prkýnku a o našem sofistikovaném okenním chladicím systému, ani o tom, jak jsme se při odhlašování z koleje nachomítly k její evakuaci – o které zřejmě věděla jenom ředitelka korpusu 6 (velmi, velmi pozdní stádium KK). Nenapíšeme vám už ani veselý příběh o tom, jak jsme nikdy neviděly přítele naší sousedky Ksjuši, zato jsme ho pokaždé velmi dobře slyšely. A dokonce vás ošidíme o příspěvěk „Velké prádlo“, kdy jsme konečně zastihly kolejní pradlenu Rímu a vypraly jsme celý pokoj, až jsme neměly v čem jít na ulici!

Odteď budou následovat příspěvky o tom, jak se nám bydlí ve 12. patře nově postaveného ruského mnogoetažnogo zdanija u našeho odnokursnika Saši Prilukova. V bytečku s obrovskou lednicí a záchodovým prkýnkem evropského typu (jsem si vědoma toho, že obzvláště tato věta potěší spoustu milých čtenářů, včetně mojí maminky a babičky a dědečka a mého brášky Ing. Marečka – stav naší sanitární techniky nechával klidným snad jenom mého tatínka, který je ovšem řádně vycvičený cestovatelskými výstřelky mé sestřičky Adélky, a taky na Urale už byl. Tímto zdravím svojí rodinu z Uralu!)

Už dlouho se chystám napsat příspěvěk o tom, jak skvělé lidi jsem tady potkala. Teď je ta pravá přiležitost, protože bez našich ruských přátel bychom ještě hnily spolu s mléčnými produkty na koleji. Sergej Radiševskij nás vyzvedl na letišti a pomáhal nám všechno zařídit v prvních dnech po příletu. Žeňu Korjakinu a Aljošu, kteří se moc snaží, aby se nám v Jekatěrinburgu líbilo, znáte z fotek na hranice Evropy a Asie. Často se vidíme také s Karin, Oljou a Pašou Lobanovem, skvělým fotografem, který nás překvapuje kolekcí fotografií Prahy ze 70.let, odznáčky Národního parku Šumava a sovětskými pohledy „Vodku net!“ Julja Rybina mi zařídila výuku češtiny a Žeňa Bondarenko je naše kamarádka, která se zase učí česky u Renaty.

Když se téměř všichni jmenovaní naskládali k nám do pokojíčku na koleji, kam jsme je pozvaly na „čajepiťje“, asi si řekli, že to je teda síla… (to se netýká mého velkolepého štrůdlu, který jsem doslova slepila a upekla s pomocí všech svatých štrůdlovatých) Hromadná exkurze do naší sprchy předčila snad popularitu návštěvy Leninova mauzolea na Rudém náměstí a záchod je porazil úplně. Od té doby si všichni lámali hlavu, jak ty nebohé Češky z té „obšági“ dostat. Vlastně si ji ani tak moc nelámali a Saša nás strategicky pozval na večeři k němu do bytu. Když jsem pak Evče vyprávěla o lednici, balkónku a pokojíčku, který nám nabízí k pronájmu, musely jsme dojet teplající vodku za oknem! Ani Saša asi nečekal, že na otázku „Kdy se chcete přestěhovat?“ odpovím, že už jsem si sbalila „čemodan“ (opět pozdrav mojí milé rodině) a zítra ať čeká českou invazi.

Operace Kulový blesk proběhla nadmíru hladce (v ruských podmínkách). Vrátný sice nevěřil vlastním uším, když jsem ho prosila, aby nám nachvilku pohlídal náš skromný ruský majeteček včetně megapeřin a purpurových záclonek. Evidentně nechápal, jak se duševně zdravý člověk může vzdát luxusu bezpečnostních opatření a la pasťák.

Pak už nás jenom trochu rozrušený Aljoša, kterého jsem ještě večer ubezpečovala, že toho nemáme moc, naložil a převezl na severovýchod Ekb. Evča byla z bytečku tak paf, že se rozhodla dva dny nevycházet. (Se slovy, „že se teda obětuje“, zůstávala doma, aby mi otevřela troje masivní železné dveře, od kterých jsme ještě neměly klíč.)

Do školy to máme 15minut po čistém širokém prospektu připomínajícím Pařížskou ulici (samozřejmě uralského typu). Navíc na dorazilo jaro (uralského typu – včera sněžilo), takže už nenosíme termoponožky a televizní záběry pražských policistů v krátkých rukávech na summitu „ES-SŠA“ (ruské zkratky EU-USA) nás nevyvádí z míry.

A protože se naši přátelé všichni učí česky, ale témata učebnice Step by Step in Czech jim nedovolí celkově porozumět našim příspěvkům, od srdce jim ještě jednou poděkuji!

Zhenja, Lesha, Sasha, Serezha, Pasha! Děkujeme!

výsledky hlasování: Seženou rusalky ledničku?

2009-04-08T13:43:00.002+06:00

Myslím, že teď už je třeba všem oznámit, že (i když včera zase napadl sníh a naše kolejní lednička by zase na 100% pracovala) už ledničku máme! Obrovskou a s mrazákem a spoustou jídla v ní. A jak jsme ji sehnali? Netrpěliví čtenáři se všechno dozvědí v následujícím příspěvku!

Večeře ala Uzbekistán

2009-03-29T00:17:00.005+05:00

Dneska večer jsme s Terez nechaly naši „oknovou“ ledničku odpočívat a šly jsme na večeři do jedné z místních uzbeckých restaurací. Setkaly jsme se tam kromě Renči také s pracovníky konzulátu, tedy lépe řečeno pracovnicemi – jediný přítomný muž byl pán se jménem na 3 písmena (jméno jsme zapomněly, říkejme mu třeba Ráb), jenž je v Jekatěrinburgu na 3 roky a rozvíjí zde vztahy české větve plynárenského gigantu Lindegas s Ruskou federací. Nechci vám tu popisovat, co všechno jsme měli k jídlu a rozplývat se nad rozmanitostí a hlavně vydatností tradičních uzbeckých jídel....hmm mňam mňam, jen teda řeknu, že kdyby se vám naskytla možnost ochutnat masovo-rýžový „plov“ nebo výborný ořechovo-medový zákusek „pachlava“, tak neváhejte :). Pro zájemce recept na plov - skolíte berana, beraní maso se usmaží, pustí šťávu, přidá se rýže, mrkev, kmín a všechno se to vaří a vaří, olejem, potažmo tukem se nešetří, jelikož pro tyto středoasijské národy je především olej jídlo, to ostatní je jen nějaká okrasa. Poznámka – já jsem to nejedla, jelikož nejím berany, ovšem můj kuřecí kebab mě zcela uspokojil (snad je „kurica“ ještě pořád kuře, a ne převlečenej beran). Všechno se to dá uvařit v jednom hrnci, což nás s Terkou obzvláště zaujalo vzhledem k počtu našich funkčních hrnců (1). Byly dva - do té doby, než Terka vztekem mrskla pokličkou toho druhýho o zeď (byla naštvaná, že došla vodka). Ano, a uzbecké polévky jsou taky „husté“. Myslely jsme, že hustější než ruský a ukrajinský už nejsou, ale tohle překonalo naše představy. Např. Renča z té své vylovila snad půlku kuřete a nevěděla, chudák, jak s tím naložit a neporušit přitom žádné z pravidel správného stolování.
Nicméně cílem mého výlevu je spíš ukázat, jak odlišné problémy každý ze zúčastněných řešil, jelikož to mě na tom nejvíc bavilo. Paní po mé pravici mě rychle zchladila, když jsem jí v záchvatu kamarádství nabídla, ať chodí s náma do sauny, když ji má ráda. Odvětila, že ona osobně teda chodí jen do pravé ruské „baně“, kde to není pro žádný fiflenky, tak ať s tím počítáme (to bylo předtím, než jsme s Terkou barvitě vylíčily naši kolej, pak už paní mlčela a nekamarádila se). Nejvtipnější byl ovšem pan Ráb, který nám velmi vážně a dlouze vysvětloval své dosavadní útrpné žití v samém centru Jekatěrinburgu v asi 20-ti patrovém skoromrakodrapu, jehož měsíční nájem je zhruba ve výši dvou ročních platů běžného ruského občana a platí jej samozřejmě firma. Stěžoval si, že ať reguluje svoje regulovatelné (!) topení jakkoli, pořád je mu vedro a jeho (francouzská) okna jsou moc velká. Zkušenější kolegyně ho ještě poškádlily faktem, že v červnu je tu extrémně dlouhý den a světlo je klidně až do 23h večer, takže si ve svém bytečku užije asi probdělé noci. Jediné, co ho vážně nadchlo, je výhled na celý Jekatěrinburg. Pravděpodobně dohlédne až na Čapajeva, kde žijeme my a okno nemáme francouzské, nýbrž okno ala eskymo, tedy speciálně upravené na skladování potravin, a topení (když jede) regulujem tak, že do něj mlátíme pokličkama, nebo se Terka vetře až na mou půlku číňanské postele, když je jí vedro (vlastně i když je jí zima). Druhá paní konzulární má pro změnu problém s tím, že její fungl nový byt je nedobytná pevnost – aby se dostala domů, potřebuje tři čipy. To jsme naopak byly rády, že my musíme ukazovat při vstupu na kolej „jenom“ propusk a námi vymyšlený systém zabezpečení naší ikea-made in china-komnatky dosáhl toho stupně, že klíč si s Terkou necháváme v botě na chodbě. Vrcholem večera bylo, když jsme se všichni u stolu shodli, že jsou tady opravdu strašné dopravní zácpy a systém dopravy. Pravdou zůstává, že pan podnikatel Ráb jel místní šalinou jednou (a dodnes se z toho nevzpamatoval), zatímco my jezdíme denně. Budiž mu k dobru, že nás pozval na výlet do hor svým offroadem. Což bysme (ano, bychom) měly přijmout už jen proto, abysme mu, fiflenovi, ukázaly, že nás jen tak nějaký podmínky nezaskočí!

V centru uralského pravoslaví - Verchoturje a Merkušino

2009-03-23T01:32:00.002+05:00

Právě jsem si uvědomila, že tuto exkurzi jsme s holkama absolvovaly v první jarní den – 21.3. – a že příchodu jara nic, ale vůbec nic nenasvědčovalo :) Pravoslavé centrum Uralu je od Jekatěrinburgu vzdáleno celých 300km, takže jsme se pravděpodobně nacházeli už kdesi na západosibiřské rovnině a podle toho to taky vypadalo! Mrzlo až praštělo a chvilkama jsem si říkala, že by nebylo špatné vůbec nevystupovat a klenoty ruského pravoslaví si prohlédnout přes okýnko busu. Nakonec jsme teda všude vystupovali, ale aspoň jednoho jsme byli ušetřeni – za pěkného počasí (rozuměj: tepleji než minus 20) se chodí část cesty pěšky, tak jako putovali kdysi poutníci. Nicméně i tak jsme byly okouzleny atmosférou těch míst! Verchoturje je nejstarší město celé Sverdlovské oblasti a kdysi se zde nacházelo 15 pravoslavných chrámů. Dnes jsou „díky“ komunistickému režimu tři, ne ještě kompletně zrekonstruované...Po cestě z Verchoturje do vsi Merkušino jsou k vidění kapličky na místech, kde se při své pouti zastavoval patron uralského pravoslaví Simeon Verchoturskij. Naprosto kouzelné je poslední zastavení, kde stojí doslova uprostřed ničeho dřevěný kostelík – vevnitř to krásně voní dřevem a je tam tak útulno, že jsem měla chuť pár dní na té sibiřské pláni zůstat (kdyby mi někdo zaručil, že pro mě jednou ten autobus přijede :)
Kromě chrámů byla fascinujicí i cesta busem. Zaprvé proto, že na naše česká měřítka to byl jaksi netradiční jednodenní výlet – jet pět hodin tam a pět zpátky. Snažila jsem se nemyslet na to, že za těch 10h bych z Brna byla už někde v Itálii...Zadruhé – za těch pět hodin cesty tam jsme nemíjeli snad ani jedno auto, všude jen nekonečné hluboké lesy, sníh a tajga. A nakonec, opět jsme měli štěstí na skvělou průvodkyni. Tato sice nelezla po stromech, za to byla neuvěřitelně výřečná. Svůj monolog začala v 7 ráno a skončila v 6 večer. Dozvěděli jsme se všechno nejen o Jekatěrinburgu, Sverdlovské oblasti, Uralu, pravoslaví, Bibli, ale i ruských carech, Stalinovi, literatuře, půdorysech chrámů, moskevském baroku, ikonách, zvonu, který Kateřina II. poslala do vyhnanství, o všech ostatních zvonech v Rusku... a mnoho a mnoho dalších lahůdek...Obdivovala jsem výdrž té dámy, obzvlášť když musela vidět, že po pár hodinách její řeči drtivá většina účastníků zájezdu spala...Budiž veleben ten, kdo to probdil celé! :)

Privjetik n.9: Koljada Těatr

2009-03-23T01:29:00.005+05:00

To bych snad ani nebyla já, kdybych nenapsala něco o divadle! (opera a balet se nepočítá!) Nezakrývám, že jsem před odesláním přihlášky do konkurzu dřív než stránky Urgu zkoukla divadelní sajty Jekb (a info o klimatu). (Do Brna jsem přece šla taky kvůli Hadivadlu, Provázku, Martě, občas Redutě a sluníčku!:)). Z internetu na mě tehdy vyskočilo asi 25 divadel! A jak to tak bývá (nebo ne?!), já jsem se na první pohled zamilovala do jednoho!

O panu Koljadovi mi poprvé řekl Mistr Liška a nutně mi nabalil do těžce zvažovaného obsahu zavazadla vysoce praktický prográmek představení Kurica, které se hraje ve Švandově divadle pod názvem Slepice. To jsem ještě netušila, že se se samotným titulním ředitelem (sym-paťákem) potkám hned při prvním vstupu do divadélka. To se navíc nachází asi 50metrů od naší fakulty na ulici Turgeněva.

Je to maličký dřevěný domeček, zapadlý v závějích sněhu, barevných fáborků a světýlek. Hned při vstupu v minifoyé se ocitnete v ošoupaném panoptiku čínských plyšáků, na skládce zašlé slávy, která z posledních sil právě dodýchala, a v bytě megalomanského sběratele – milovníka bizarních zátiší (Lenin a slunečnice, glóbus, který chtěli zjevně vyrobit v měřítku životní velikosti, kolovrátek vedle umělého vánočního stromku na starém radiopřijímači).

Na jednom ze stolečků majestátně stojí velký samovar, ze kterého o přestávce teče teplá voda do stakančiků s černým čajem a kostkou cukru. A když zrovna nekomunikují prostřednictvím mobilních služeb (Rusové=národ telefonující a ostatní návštěvníky světlem mobilniku oslňující), hltají diváci lačně chladnoucí kipjatok přes čajové sušenky, které jsou se v Rusku tvrdé, aby se daly namáčet a rozpustily se až na jazyku. Láska (k divadlu) i tady prochází žaludkem. (Slyšela jsem teda něco o čokoládě a koňaku v divadelních bufetech za minulého režimu, ale evidentně byli Rusové v některých ohledech eliminace sovětských tradicí velmi důslední…)

Poprvé jsme se vypravily na autorskou hru Bukjet. Ten, kdo patří na facebooku do skupiny Emir Kusturica (já), by si přišel na své. Cikánský, ukřičený, blikající barevný spektákl se zpěvy, tanci a chrastěním náramky, skleničkami, talíři, talířkami, miskami, mističkami,…(chyběl už jen tančící medvěd na řetěze).

V pátek jsme viděly inscenaci Gogolovy Ženitby. A rusokrasojízda pokračovala. Národní píseň „Svjetit mesjac, svjetit jasno, svjetit polnaja luna…“ mi ještě dnes nedá spát (nebo je to tím, že Evča zakoupila okenu, umyla okno-9měsíců nemyté a teď nás v noci přímo oslňuje uralský měsíc!?). V tom představení bylo všechno.

Komedie, tragedie, opera, téměř balet, samovary, balalajka, láptě, barevné šátky, červená nastěnkovská líca, kaftany a chaláty, rubášky…o blinách, matrjoškách a o vodce se aspoň mluvilo.

Byly tam i slzy s hořkou chutí silného černého čaje a radost, která se dá jenom se smíchem vyskákat v nejhlubších sněhových závějích a chutná jako sladké bliny s povidly. A jak je známo, smích a slzy chodí v Rusku všude spolu. Jestli Léblovi vyčítali příliš mnoho nápadů a ujetost, když Na Zábradlí inscenoval Čechova, tak co by čeští kritici-milovníci skromných režijních poměrů řekli na Koljadu?

A zase jsme šly domů a všude kolem nás bylo tolik rozporu a přece to pořád bylo a je milé.

No co, že tramvaj obvykle staví mimo ostrůvek chodníku a je trochu nebezpečné dostat se z prostředka tříproudovky na chodník?! No co, že nám po dlouhodobém požívání místní vody vypadají zuby?! No co, že v knihovně…(ale škoda psát)?! „Nam molodym, (i poka) krasívym, vsjo po fig!“

Fotky z expedice do centra pravoslaví

2009-03-23T00:14:00.009+05:00

Privjetik n.8: Aby to nevypadalo, že tady jezdíme jenom na výlety!

2009-03-16T00:14:00.003+05:00

Při čtení Evčiných (neredigovaných) příspěvků jsem se rozhodla, že musím věci uvést na pravou míru. Bohužel, historku "O šašliku a vodce" a "O alkočaji na kopci" popřít nemůžu. A vlastně ani nechci.

Ale aby to nevypadalo, že si jenom jezdíme po všech ruských čertech (rozuměj: Šartaších, Uktusech, přírodních parcích, falešných i opravdových hranicích, industriálních polisech – Ekb, industriálních městech ve stylu stalinského empíru – Revda, industriálních městečkách s hromadami mědiplné hlíny – Děgťjarsk a pravoslavných centrech Uralu – Verchoturje – snad příští sobotu!), musím všem čtenářům napsat, čím se tady v Jekb zabýváme.

Tak za prvé, chodíme do školy na přednášky o ruské politice ze všech možných domácích i mezinárodních úhlů a píšeme semestrální práci (někdo u medvěda, někdo u milouše, někdo o antiterorismu, někdo o migraci a někdo víc a někdo míň…:)) V knihovně zvedáme knihovnice ze židlí a otravně je nutíme tisknout a skenovat jakési Learning Agreementy – některé z nás i několikrát, že Evi?:)

Za druhé, jsme se staly stážistkami na Generálním konzulátě ČR a čekáme na Římana a podnikatelskou misi.

Za třetí, já učím dvakrát týdně češtinu, což Evča komentovala slovy: „Teri, ale nechceš se nejdřív naučit česky?“ – prý neumím skloňovat přivlastňovací přídavná jména! Pche, tátovo, mámino i bráchovo čeština je úplně stejná jako moje a taky jim všichni rozumí. Jo a na hodiny zásadně nechodím dýl, protože Káťa a Uljana se chtěj naučit česky dobře, aby mohly u nás studovat na vejšce! A taky docela ráda používám všude mimo Brno slovo „tramvaj“ a vůbec jsem jsem na českej jazyk expert!

Za čtvrté, hrajeme každou sobotu volejbal a basket s Rusy, Američany, Severními-Jižními Korejci/Thajci/Japonci? (ještě to nějak neumím rozeznat). A je to velká legrace. Volejbal ještě jde, to je mi jasné, že spoluhráči stojí na stejné straně hřiště a ne za sítí (i když moje strategické přihrávky to ne vždy dokazují). Ale interkontinentální-internacionální zápas v košíkové mate i bývalou basketbalovou hvězdu Lokomotivy Karlovy Vary. Bez dresů si obličeje asijských spoluhráčů prostě splete i Kubajz!:) A myslím, že ani Eviččiny češtinářské vlohy by nestačily na pátý pád (pro ty co jsou ze školy už dlouho: Oslovujeme, voláme) jména Ajš-ccc!

Za páté, taháme z obchodu pětilitrové lahve s vodou, aktivně sháníme ledničku, píšeme do žurnálu kolejním opravářům, že se nám zase „slomal tualjet“, přiděláváme si klíče (50% úspěšnost – jeden klíč pasuje, druhý ne) a kupujeme gumáky, které nikde nemají, zato bláta, louží a bahna je všude dost.

Za šesté, plánujeme (s pomocí googlovské aplikace Kurzy.cz): každou volnou chvíli, soboty, neděle, výlety, cestu do Moskvy Transsíbem a velkou expedici do Mongolska (spíš jenom do Irkutsku a na Bajkal, ale zato zase Transsíbem)

A konečně za sedmé, plány realizujeme, abychom Vám o nich mohli napsat na blog!

fotky z expedice Jekb-Hranice Evropy a Asie 2x-Revda-Děgťjarsk-Jekb

2009-03-15T23:22:00.003+05:00

Hranice mezi Evropou a Asií

2009-03-15T23:10:00.003+05:00

Dnes jsme s Terez a Renatou po dlouhé době opustily asijskou část Ruska a na skok jsme se ocitly v Evropě. Tato dlouho plánovaná exkurze proběhla pod vedením Anatolije Vladislavoviče Stěpanova, vedoucího magistratury na na mezinárodních vztazích. Nepostradatelnými články naší výpravy však byli především Sergej a Aljoša coby řidiči. Anatolij zajišťoval funkci organizátora, průvoce-vypravěče a strážce alkoholu (o tom později). Skvělá Ženja – kuchařka - napekla pro tuto příležitost celou krabici masových pirožků. No a my Češky jsme se jen vezly jako princezny a nechaly se obskakovat. Aby bylo jasno – hranice jsou dvě, aby to nebylo tak snadné (jako všechno v Rusku). Jedna je opravdu coby kamenem dohodil od Jekatěrinburgu – pouhých 20km a není pravá. Je to jen taková léčka na líné turisty, kterým se nechce jet dalších 20km k opravdové nefalšované euroasijské hranici. První hranice sice má svůj obelisk, dělící čáru, základní kameny i suvenýry a tváří se jako pravá, ovšem my se nenechali zmást a jeli jsme ještě dál, až do mesta Pjervouralsk, v jehož těsné blízkosti se nachází zvětšenina předchozí atrakce – ohromný obelisk, tlustější dělící čára, nápisy EVROPA a ASIE jsou vyrobeny ze slavných uralskách šutrů, je tam osvětlení a žádné suvenýry. Po krátkém Stěpanově výkladu jsme se vydali do blízkého městečka Revda poté do a Děgťjarsku. Všechno jsou to průmyslová města, poslední z nich proslavené těžbou mědi a tím, že tam byl kdysi na návštěvě R. Nixon. V Děgťjansku už nám krásně svítilo slunce a kručelo v břiše, takže jsme se jali šplhat na místní nejvyšší kopeček, abychom se před piknikem trochu porozhlédli po tajze, lesích, opravdové ruské vesničce pod námi, a taky abychom si ještě užili závěje sněhu! (Ano, je nám jasný, že tady bude padat ještě v květnu). Vydrápali jsme se na vršek a tam teprve začala legrace. Gospodin Stěpanov měl pocit, že nás musí jaksepatří vnitřně zahřát, takže nám všem (kromě řidičů samozřejmě) nalil do horkého čaje notnou dávku koňaku z pulčáku, který vytáhl z kufříku. Celou cestu jsem přemýšlela, co s sebou asi táhne, ovšem nic kromě mapy a koňaku nám neukázal. Renata, zcela nezvyklá na jakýkoliv alkohol mimo vína, se začala motat jen si k čaji přičichla. My s Terkou již zocelené pravidelnými vodkovými dýchanky jsme se statečně držely ještě dalších pár minut. Pak jsme se motaly taky. Terka po prvním hrnku raději odešla na zdravotní procházku do lesa, ovšem Stěpanov neváhal a za její nepřítomnosti jí namixoval další alkočaj. Já jsem jen otočila hlavu, abych se pokochala dřevěnýma roubenkama a pohádkovou vesničkou a dopadla jsem stejně. Renata se bránila docela vehementně, dokonce na znamení odporu odběhla s hrnkem kus do lesa. Naznala jsem, že bude pravděpodobně nutné po pikniku z oné hory slézt i dolů a šla jsem se raději projít, abych se nadýchala čerstvého uralského vzduchu. Všude bylo božské ticho, jen semtam se ozvalo z koruny stromu štěbetání blíže nespecifikovaných euroasisjkých ptic. Ve spojení se skvělým výhledem a přirozeným solárkem to byl balzám na tělo i duši!

výsledky hlasování: JELEN

2009-03-11T02:45:00.003+05:00

Tak zase nic. Ani tentokrát se většina hlasujících netrefila! To už snad budu muset z rukávu vytáhnout ty největší esa - otázky typu: "Kdy přijde do Jekb jaro?" nebo "Kdy už milou Terezočku zatknou?" nebo "Kdy se tu Evičku nějaký ten milý uralský psík kousne?"

Nezoufejte! Inspirace se tady prodává v obchodě pod názvem "Vodka". Já už brzo zase na nějakou anketku přijdu!

Trek na Jelení potůčky

2009-03-08T23:15:00.003+05:00

Mezinárodní den žen jsme s Terez a Renatou oslavily přímo velkolepě – v přírodní rezervaci Оленьи ручьи aneb Jelení potůčky. Předem říkám, že jeleny jsme nepotkaly, ale jinak jsme viděly a zažily vše, co se na správném ruském treku vidět a zažít dá. Jediné malinkaté mínus bylo na náš vkus příliš brzké vstávání – poprvé již v 7 ráno, ovšem naše KK se stačily rozplynout dřív, než jsme dorazily na místo srazu. Čekal nás autobus z většiny zaplněný veselými ženštinami, které si náležitě užívaly „svůj den“ (v Rusku se tento svátek náležitě slaví, všechny květiny jsou ten den vyprodány, všechny naše dnešní přípitky byly na zdraví žen a vlastně i průvodkyně nás v busu uvítala desetiminutovým monologem na téma žena – vládkyně všeho tvorstva :)). Rezervace je vzdálena od Jekatěrinburgu pouhých 120km, takže dvouhodinová cesta uběhla jako nic, hlavně díky scenériím za oknem – všude lesy, měnící se z čistě březových na jehličnaté a posléze tajgu a taky díky super povídání naší průvodkyně např. o tom, jak vznikl název Ural. Jedna z báchorek hovoří o dvou bratrech, kteří spolu vycházeli báječně do té doby, než se oba zamilovali do téže ženy, což samozřejmě nemůže dopadnout dobře – bili se tak dlouho, až se ubili k smrti. Jmenovali se Ur a Al. Jako kdyby se nemohli nějak rozumně domluvit! Samotný trek neměl chybu, počasí bylo na naší straně – po sérii zamračených dnů bylo opět nádherně slunečno, i když docela mrazivo. Parkem jsme procházeli plné tři hodiny, přičemž terén byl místy až extrémní na to, že jsme ve skupince měli nemálo důchodců – po houpajících se lávkách se řetězy, kolem skal v podstatě na ledu či po kluzkých schůdcích mezi „líbajícími se skalami“ (vážne se tak jmenují) až na břeh řeky Sergy a do jeskyně. Tam jsem se snažila nepodlehnout panice, když se do opravdu malého prostoru namačkalo asi 20 lidí. Ovšem Rusové, ať mladí či staří, jsou očividně zvyklí na kdejaký terén, šli docela suverénně, i když se jako vždy našlo pár dam, které by podpatky nesundaly, ani kdyby lezly na Mount Everest. Párkrát sice málem zahučely ze skály, ale jako správné ladies na sobě nedaly šok znát, upravily minisukně a šly dál. Naše průvodkyně byla asi geoložka, bioložka a zooložka v jednom plus neváhala kvůli názorné ukázce veverky vylézt až na strom. Příroda byla až panensky čistá a krásná, navíc jsme měli možnost pozorovat měnící se porost od jehličnatých přes listnaté lesy až po opravdovou tajgu. Na jedné z mnohých zastávek jsme si všichni povinně sáhli na sošku anděla, kterou vyhotovily postižené děti ze Švédska. Stejných andělů je na světě jen 7 – v Austrálii, Kanadě, Peru, Mali, na Havaji, Vanuatu a zde na Uralu. Dle autorky tohoto nápadu, švédské umělkyně Leny Edvall, mají andělé střežit mír a klid na zemi. Celkem je v plánu 49 těchto sošek po celém světě. Doufám, že s jejich vzrůstajícím počtem pocítíme i zavládnuvší klid a mír.
Ke konci trasy už byl připraven dlouho očekávaný piknik-šašlik, na kteří se někteří nejmenovaní účastníci zájezdu tešili od výstupu z busu (že Teri? :)). Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením...No dobře, na žádném pokraji jsme nebyli, přesto jsme se všichni jako jeden muž vrhli na tu hostinu! Vůně masa nás vítala už zdálky, jelikož jakýsi šikovný pan hippík už nás čekal u ohně, naše druhá průvodkyně se změnila kuchařku a číšnici a pobízela nás ke stolu – vynikající šašlik, pečené brambory, domácí okurky, čaj, víno, samozřejmě vodka :). Vše uprostřed sněhové nádhery, ve které jsme se musely vyválet, aby to bylo dokonalý. Zahřáti alkoholem jsme se vraceli k našemu kočáru, tentokrát upadla několikrát jen Terka (ach ta vodka) a já jsem trochu pozdržela bus kvůli místnímu psíčkovi, od kterýho jsem se nechtěla ani hnout :)

fotky z expedice na Jelení potůčky/Olenji Ručji

2009-03-08T21:14:00.011+05:00

Tančící kameny

2009-03-05T01:49:00.002+05:00

Pravidelní čtenáři našeho blogu vědí, že jsme byly minulý týden Fakultou mezinárodních vztahů Urgu pozvány na představení do Operního divadla. Docela jsem si lámala hlavu, jak moc reprezentativně se předvedeme, když přišla ta jejich slavná uralská „vesna“ (jaro) a na chodnících je všude hnusná blátivá břečka, kterou si místní otrlí Uralci z bot ani neodstraňují (hadr, štětky, škrabky, špachtle… všechno marný). Bláhově jsem si myslela, že hadřík v kabelce něco zmůže. Evča to odpískala už po cestě do školy. Od bláta měla i kalhoty. Kolegiálně jsem se na to vykašlala taky. Když jsem se pak koukala po hledišti, tak v něm seděla spousta dalších blátivých kolegů a kolegyň. Specifikum života na Urale.

Název Kamennyj cvetok nám kromě jména Sergej Prokofjev nic neříkal. Chvíli jsme si dokonce myslely, že jdeme na operu! Z omylu nás vyvedl až program představení ve dvojím vyhotovení – paní neměla „sdáču“ a vypadala, že „besplatno“ nám dá akorát do… Z míry nás ještě vyvedla babička šatnářka, když nám nabízela „binókl“ – kukátko a my jí nerozuměly – když jsme se konečně dovtípily „v čem dělo“ a poděkovaly, suverénně opáčila, že to mohla říct i anglicky, ale že jsme vypadaly, jako že budeme rozumět!

Lístky od Lidiji Jakovlevny byly VIP. Na rozdíl od studentů všech možných asijských národností, kteří z neznámého důvodu zabrali celý první balkón, jsme byly my dvě Evropanky usazeny jako carevny. Evča seděla hned za masivní hlavou rektora, takže představení strávila nalípnutá na sousedku. Nejdřív jsem si myslela, že rektor dříve vystupoval v estrádním pořadu ruské státní televize, pak mi došlo, že byl principálem v cirkusu. S americkou rukou v kapse a rozepnutým sakem uvedl velkou oklikou (univerzita, místní doprava, jaro, prémie k výplatě v roce 2009 – jakási vzdálená logika v tom byla) premiéru představení, které si naše univerzita objednala u příležitosti Mezinárodního dne žen, a pak se uvelebil na ono místo před nebohou Evičku. Tím skončila série malých překvapení a přišlo to největší – balet.

Byla to nádhera. Hudba, barvy, tanec. Všechno velkolepě působilo na naše rusalčí srdce. Napoprvé jsme nemohly vidět lepší představení. Prokofjev složil Kamennyj cvetok na motivy pohádky uralského spisovatele Bažova (a my bydlíme na zastávce Muzeum Bažova!). Tanečníci vyprávějí příběh Danily, který netouží po ničem jiném, než nalézt kvítek z drahých uralských kamenů. Opouští svou milovanou novomanželku Katěrinu a vydává se na Medovou horu, kde podlehne kouzlu krásné Vládkyně Medové hory (asi něco jako Král diamantového údolí v pohádce O Sindibádovi v Západočeském divadle v Chebu:)). Jako vždycky v Rusku – mužik je nejslabší článek pohádky (nebo je to tak i v ČR?) a je jen na ruské ženě, aby vidlema vyhnala otravného amanta à la Joe Tribianni a vlastními silami zachránila muže ze spárů krásné Vládkyně. Bylo tam prostě všechno, co k Rusku a konkrétně k Uralu patří: drahé kameny, surovost klimatu a radost ze života, barvy, folklór a láska (která uralské hory přenáší)!

Po cestě domů nám bylo zase úplně jedno, že sněží a ráno bude na chodnících zase ta břečka, nebo že nám ve sprše teče pro změnu jenom horká voda. Nebo že každá láska se přes hory nepřenese.

S prazdnikom, russkije i češskije ženščiny!

výsledky hlasování: teploměr

2009-03-02T01:14:00.002+05:00

S hlubokou lítostí v srdci musím zklamat všechny pozitivně naladěné hlasující, kteří do nás vkládali tolik důvěry a zaškrtli odpověď A. Bohužel se objevily důležitější problémy než venkovní teplota. Lednička (kterou nemáme), pračka (kterou nemůžeme sehnat), pár bezesných nocí (a v Rusku jsou noci dlouhé),...

Teploměr prostě nemáme a mít nebudeme. Protože dneska byla Maslenica a začalo jaro!

Uralské velehory a bublik

2009-03-01T01:13:00.003+05:00

Jsme tu už skoro měsíc, takže bylo načase, abychom s Terez omrkly místní velehory. Nechtěly jsme to pro začátek moc hrotit, takže jsme vzaly zavděk místními kopečky – Uktusskie gory s nejvyšší horou Tatiščeva – 385m.n.m. Bylo opět nádherně, lyžařské středisko doslovalo pulzovalo a upravená sjezdovka byla plná lyžařů a snowbordistů. Nás ovšem nejvíc nadchla jiná atrakce – „bublik“, čili jízda na nafukovacím kruhu z megaprudkýho kopce. A byl to teda sešup! Půlku dráhy jsme jely pozadu, jelikož bublik je zcela neovladatelný a sám se v určité části kopce otočil. Jediný, z čeho jsme měly fakt strach, bylo to, že to na bubliku napálíme do malé budky dole anebo do jejího strážce, což byl sličný mladík, který přeživší vyhledávače adrenalinu připoutal k minilanovce a poslal je opět nahoru. Když jsme však viděly, že na bubliku jezdí i slečinky v kablukách, nebály jsme se už ničeho. Po této srandě jsme dostaly žízeň, takže jsme zašly do místního pubu na jednoho heinekena (na víc bysme možná ani neměly, jelikož vysokohorská přirážka byla vyšší než samy hory). Po chvilce zábavy ve dvou si k nám přisedla dáma neodhadnutelného věku a udržovaného zjevu a začala se s námi živě vybavovat. Jejích pár prvních vět jsme příliš nepobraly (mohlo za to asi pivo plus uralská rychlomluva), ovšem byly to zrovna věty, jež nám měly objasnit důvod toho, proč nemůže sedět sama. Nějak jsme si domyslely, že buď čeká na přítele a nudí se sama u stolu, anebo čeká na milence a má strach, že ji uvidí přítel, a tak dělá, že vlastně sedí s kámoškama nebo nevím. Každopádně byla to Valentýna, líbilo se jí, jak hezky mluvíme „po-russki“, chtěla se s náma bavit o mužích a my jí s Terez zaboha nemohly vysvětlit, že ti osmnáctiletí kluci u vedlějšího stolu jsou pro nás opravdu příliš „molodyje“. Potom jí zazvonil telefon, stihla nám ještě poradit místní cool diskotéku a byla pryč. My jsme se taky zvedly na cestu zpět. Terku jsem musela trochu popohánět, jelikož byla v euforii z každýho kusu linolea, co ležel u cesty a na němž chtěla nejspíš dojet až domů. To starý lino z naší komnaty jsme asi neměly vyhazovat! Já jsem se kochala sluníčkem a šikovnými snowborďáky, kterým Terinka vytrvale říkala skejťáci. Byly jsme nadšený a příjemně unavený. Do nálady nám docela sedl večerní film Unaveni sluncem Nikity Michalkova, který plyne dvě hodiny jako pohádka a konec vás zcela rozdrtí. Naštěstí jsme měly povznesenou náladu díky červenému vínu Duše mnicha a výborné vlastnoručně připravené „seljodce pod šuboj“, což je v podstatě „sleď v županu“ . Na příští týden máme od Sergeje slíbený sáňky, takže už nemůžem dospat, jak se těšíme na další jízdu! :)

Privjetik n.6: Jak jsem konečně zapadla

2009-02-27T01:26:00.001+05:00

Nebyly to ani odpadky na zemi, ani podpatky na našich nohou! Pro splynutí s davem v Jekatěrinburgu zaručeně působí KK!

V životě každé studentky-rusalky v Jekb nastanou situace, kdy jí není do smíchu. A to ne z nějakých sanitárně-prkýnkovských důvodů, jak by si mohl lecjaký pochybovač myslet. Nohavica sice zpívá „mému žalu na světě není rovno“ a „nad sklenkou vodky hraju si s revolverem“ – ale to svědčí jenom o tom, že tady moc nepobyl. Trošku si v Rusku pobrečet neuškodí. Naopak! Mělo to blahodárné účinky. Asi jsem se vypadala fakt bídně, protože v úterý se na mě všichni usmívali, sluníčko svítilo a hřálo, až jsem z toho na přednášce Lidiji Jakovlevny o událostech „91“ měla rudé (jak jinak v této zemi – i Kolja veděl, že „naš krasnyj“) uši.

Gospoža Baranova vede předmět Současné politické procesy v Ruské federaci výborně. Každou chvíli prohodí, že Jelcinovi psala řeči její spolužačka z univerzity, s každým místním politikem se zná osobně – a Sverdlovská oblasť byla při rozpadu SSSR velmi aktivní, takže regionální politici měli velmi silný vliv na vznik Ruské federace. A taky říká, že na její rodné Sibiři je rozhodně drsnější klima než na Urale (ráda jí to věřím) a že s Evčou máme štěstí, protože letos vlastně vůbec žádná zima nebyla (asi jsem naivní a důvěřivá, ale tohle je snad výsměch:)). Neustále obchází třídu se sborníkem fotografií ze SSSR 90. let. Teda já jsem musela vypadat, když u mě stála vždycky nejdéle a strkala mi fotku Jelcina s Gorbačovem pod nos tak, že se pověstná skvrna na hlavě Michajla Sergejeviče zdála být ještě větší (jak jinak v této zemi – „veď tut vsjo bolšoje“).

Po hodině jsem se k Lidiji Jakovlevně měla dostavit. A to už mi mojí bezeskvrnou (nebo neposkvrněnou?) hlavou proletělo: „No to mi teda ještě chybělo… kobereček“ (jak jinak v této zemi – Rusové snad slovo kóvrik vynalezli!). Ale chyba lávky! Tady mají všichni pochybovači přesně ten důkaz, že stereotypům nesmíme podléhat! Profesorša vytáhla z karmana dva lístky do Operního divadla za a se širokým úsměvem a jménem katedry nás pozvala na představení. (takže jen pro inspiraci, kdyby tento příspěvek četly nějaké důležité osoby na FSS, tak v Brně je prý taky opera a dvě Čechulky z Uralu!)

Cestou domů jsem si skočila koupit noviny (neúnavně postupuji v hledání odpovědi na otázku: „Co v Rusku číst?“ – Nězavisimaja gazeta se prý už také stala zavisimoj a Kommersant sice není příliš komerční, ale tam se zase zabývají jenom stavem ekonomiky – nic nového: krize – to mi snad z toho opravdu vychází Komsomolskaja pravda?!) a v kiosku jsem na své objevné integrační strategii ke KK připojila ještě vágní artikulaci a to se na moje botinki bez podpatků nikdo neodvážil mrknout!

Fotku jsem původně vyvěsit nechtěla, ale co… KK u nás taky není až tak vzácný jev. (jak jinak v naší zemi – veď my vsje slavjaně!)

O vodě ve všech skupenstvích (s mezihrou o vaření)

2009-02-24T23:42:00.002+05:00

Včera jsem fakt neměla strach, že se propadneme jako při výletu na zamrzlou Jesenici. A plazit se v té půlmetrové vrstvě sněhu by asi taky nebylo úplně příjemný, takže jsem si nějaký obavy zakazovala. Když jsem pak viděla místní „rybaki“ (rybáře), jaxi do ledu takovýma 1,5m dlouhýma vrtákama vrtají díry, tak mi došlo, že Šartaš v zimě není Jesenice v zimě. Měla jsem funkční prádlo od Ježíška a super! Zpotila jsem se úplně normálně a v tramvaji cestou zpátky jsem pěkně vymrzla, až jsem se dokonce nabídla, že začnu vařit a Evča může zaběhnout do obchodu sama!

Nejlíp se vaří, když není z čeho (ne že bych tuto poučku neznala z koleje – ale vlastně i z domova – babi, to není narážka na tebe, to si k Tobě dovoluje akorát Ing. Maroušek). Pořád jsem si říkala, proč je na té pěkné rýži vždycky recept na „ris moločnyj“ (mléčná rýže)… až při té zasloužené cestovatelské večeři (lečo s černými olivami a rýže) mi došlo, že tenhle druh se používá výhradně na ono dětské jídlo…:) Ještěže jsme nekoupily to 5kilové balení! Nic, zachránila jsem to „zakuskou“ (která se tady jí na začátek… vlastně i na konec… vlastně hlavně k vodce)

Myslím, že už taky finišujeme v promýšlení všech variant řešení našeho závažného vodního problému. Voda z kohoutku se v Jekb pít nedá. Včerejší čaj to jasně potvrdil. Paní v Muzeu města Jekatěrinburg si téměř ťukaly na čelo, když jsem jim vyprávěla o tom, jak si v Čechách vodu nemusíme převařovat (no co? paní si o to samy řekly, když se ptaly, jak se nám líbí v Zauralí!). Naše paní sousedka Valentina mi vyprávěla, že tady na Urale je voda špatná obecně. O Uralcích je prý známo, že mají špatné zuby právě díky nízké kvalitě vody z vodovodu. Včera už naše hydrokonverzace došla až tak daleko, že mi Valentina ukazovala své extrachlorovanou vodou zničené hrnce a přiznala se, že ona a její rodina taky ještě před dvěma lety vodu z vodovodu pili. A to byla poslední kapka! Paní Valentina totiž už nemá skoro žádné zuby! Takže jsme si zakoupily ústní vodu (protože tou potrubní si zuby čistíme!) a ze supermarketu budeme dál pokorně nosit 5litrové plastové lahve, které pak vyhodíme musorprovodem někam do hlouby místního sklepa. Ekologickou zátěž si připouštět nebudeme a když už teda nemáme ty podpatky, tak aspoň začneme pohazovat obaly od potravin po ulicích. Snad už konečně zapadneme.

Na jezeře Šartaš

2009-02-24T01:10:00.010+05:00

U příležitosti dnešního svátku obránců vlasti (v podstatě den mužů :) jsme se s Terkou rozhodly udělat si výlet na nedaleké jezero Šartaš, které se nachází na východním okraji Jekatěrinburgu. Zabalily jsme si sváču, abychom náhodou neumřely hlady po tak daleké cestě ( asi půl hoďky šalinou, pro Čechy teda tramvají :)). Jely jsme až na konečnou a tam jsme se nestačily divit! Byly jsme kdesi na konci světa, kousek od průmyslové zóny a dálnice. Ovšem přímo u tramvajové točny se tyčilo obří velkolepé kasino s restauracemi a biliárdem! A nikde nikdo...Terka trefně podotkla, že kasino je tam asi pro dělníky vracející se z fabriky, aby měli kde roztočit vydělané kopějky...Po dalších sto metrech jsme se ocitly přímo ve středu podnikatelského baroka ala Russia. Luxusní vilky s věžičkami vedle nádherných dřevěných uralských roubenek a jiných více či méně rozpadlých stavení...Skrz borový lesík jsme prošly přímo na břeh jezera, nyní samozřejmě zamrzlého a pokrytého sněhovým kobercem. Krása! Modromodré nebe bez jediného mráčku, slunce hřálo a odráželo se ve sněhu, až oči bolely...Na jezeře vládl čilý život – běžkaři, rybáři, rodiny na výletech, spousta toulavých psů, kteří k mé velké radosti vůbec nevypadali hladově, nýbrž velmi spokojeně (viz foto jediných medvídků, které jsme tady zatím potkaly). Asi je to dobrý život – válet se na sluníčku u jezera a pojídat dobroty od kolemjdoucích a zbytky z pikniků, kterých jsme dnes viděly několik! Piknik v ruském stylu se vyznačuje především tím, že vůbec nezáleží na tom, jestli mrzne nebo je všude plno sněhu. Důležité je mít partu lidí (dnes byly k vidění především chlapský skupinky, musí si přece oslavit svůj den!), dále spoustu jídla a pití, na břehu rozdělat ohně, popř. vytáhnout gril a bavit se. A okolojdoucí Češky dráždit vůní pečenýho masa k nepříčetnosti :) Kdyby nebyli všichni v kožiších a ušankách a nebylo všude bílo, tak si myslím, že je léto. Usadily jsme se s Terkou na jakýsi opuštěný koráb s tobogánem, který jistě vypluje, jakmile zjara roztají ledy, vytáhly jsme jabka a představovaly si, že koušeme do buřtů...Při tom jsme pozorovaly děti dovádějící na ruské verzi tobogánu – na lopatách, pytlích nebo obyčejným kusu linolea se z tobogánu řítí přímo do sněhové závěje. Kousek vedle zase stál přímo na jezeře stan, ve kterém byla pravděpodobě sauna, jelikož ženy z něj vylízaly jen v osuškách. Trochu se ochladily ve sněhu a šly na šašlik, který mezitím připravili na ohni obránci vlasti. Prostě super. Dokonce jsme se trochu opálily :)

Privjetik n.5: ŠKOLA

2009-02-20T19:48:00.001+05:00

Soudě podle toho, že nás už několik lidí mailem požádalo o informace o tom, jak na URGU probíhá vyučování, musím konstatovat, že všichni mí přátelé jsou (anebo byli) zodpovědní studenti (o Evčiných kamarádech vůbec nemluvím, to vyloženě musí být všechno šprti – Trzi?:)).

Takže tady to máte, když jste si o to řekli!

Dneska mi vedoucí katedry Něstěrov téměř sebral vítr z plachet, když většinu předmětů, které jsem si vybrala ocenil na 1 kredit!!!! Zapsání kurzu Problémy národní bezpečnosti u děkana Michajlenka, na který jsem mimochodem sázela, nepokrytě zkritizoval a rovnou mě „zaregistroval“ na svůj kurz Regionální bezpečnost s tím, že můj původní výběr u děkana nestojí za nic! (v ruštině slovo „kolegialita“ nebo „schovívavost“ zřejmě neexistuje – pravda, Ljub?)

Výsledek dnešní produktivní schůzky s nejdůležitějším člověkem katedry Evropského výzkumu: kromě šesti předmětů (za které bych na FSS měla 30 kreditů) musím ještě napsat jakousi semestrální práci na 40 stránek, přičemž ruská normostrana je 2 000 znaků! (rozsah zřejmě odpovídá ruskému pojetí prostoru – nekonečné dálavy, kam se podíváš). Zodpovědně jsem práci pojala v konceptu své bakalářské práce (ano, tato věta je účelová, ale jak znám svého vedoucího… to je tak všechno, co ta věta je!) a šla jsem se oběsit. Po cestě jsem změnila plán a rozhodla se pro otravu. Je mi jasné, že teď se úhlavním pochybovačům zdá, že přišla jejich chvíle, jenomže ani v naší jídelně jsem svůj sebevražedný záměr nemohla uskutečnit. Za prvé tam vaří dobře a za druhé z příborů (potenciálních zbraní) je na výběr jenom vidlička a lžíce!

Přitom do dnešního dne probíhalo všechno tak hladce. Na přednáškách Diplomacie se dozvídáme, že kosti neplyveme do talíře a do cizí kanceláře nevstupujeme v kabátě (tady, kde je na ulici normálně kolem -15 stupňů, jsou na to velmi hákliví). Zahraniční politiku Ruska jsme začali od Ivana Hrozného, Lidija Jakovlevna nám zase vysvětlila problém centrum vs. region v Ruské federaci, ani ta děkanova Bezpečnost se mi nezdála tak špatná, když hned druhou přednášku založil na nedostatcích koncepce Moskva – Třetí Řím!

Přednášky jsou veselé, studenti po zkouškovém stejně dutí jako všude, ale nebojí se oponovat přednášejícímu a diskutovat. (Kvůli jekatěrinburžské specialitce – superrychlé mluvě – si nejsem jistá, jestli by studenti-řečníci raději neměli někdy spíš mlčet. I jejich horlivě diskutující tváře však zanechávají hluboký dojem.) Navíc je nás na kurzu vždy maximálně 30 a učitelé znají většinu studentů i jménem – nejen jejich UČem! (nás znají podle národnosti)

Svoboda slova se netýká jenom studentů – žádný druh cenzury (ani autocenzuru) jsem zatím vůbec neměla šanci pocítit. Nikdo nemá strach kritizovat vládu v Moskvě. Profesor Igor Kuzmin třeba v souvislosti s přítomností „zahradníků z Moskvy“ (rozuměj agentů FSB) na evropských konzulátech RF prohodí, že „sovětizmy lezou všude“. Anna Borisovna Arslanova zase nemá důvod nevyjádřit svou kritiku vůči policejním kontrolám na ruských vysokých školách, které nás brzy čekají. Akorát já sama si už připadám jako špión, protože si tyhle průpovídky neustále zapisuju, abych měla co psát na blog!:)

privjetik n.4: TRANSPORT

2009-02-15T23:00:00.002+05:00

Takže další téma – doprava – se úplně nabízí!:)

Asi to nebude až tak vtipné počteníčko, některým budou i hrůzou vstávat chlupy na zádech (obzvláště těm, které zajímá jen stav našeho záchodového prkýnka), ale... my máme daleko tíživější problémy, než jsou přízemní obavy o sostojanije dorožnogo dviženija (co budeme dělat, až za 6 týdnů sleze sníh a my budeme bez okenní ledničky!?)

V Jekatěrinburgu je několik druhu transportu. Typický ruský transport (maršrutky), transport evropského standardu (metro), transport méně evropského standardu (všechno ostatní – ale jsme za něj rády!). Budu schematická jako ta mapa, co ji Evča nosí v baťohu...

Subodstavec 1 (pojem pro milovníky češtiny) – maršrutky (pro neznalé něco mezi taxíkem a autobusem, řídí je „nerusskije po nacionalnosti“ – jezdí jak kavkazští draci)
Jely jsme jenom jednou a to v doprovodu sveřepé Ksjuši a s peřinou na koleni (s odstupem se mi zdá, že Ksjuša se od nás nějak podivně distancovala). Aktivně jsme se účastnily posílání peněz šoférovi, v jaké ruce měl drobné, v jaké peněženku a v jaké volant, jsme nesledovaly – rády se těšíme dobrému duševnímu zdraví! Dojely jsme i s peřinama.

Subodstavec 2 – metro (nejkratší na světě, zapsáno v knize rekordů, jedna linka, 8 stanic)
Včera jsme si vypravily na dobrodružnou výpravu. Sergej nám navyprávěl pohádky o skázočnych uralskych kamnjach na každoj stanciji – to jsme si nemohly nechat ujít (a taky od rána do večera sněžilo, že by sabáku nevyhnal...)! Takže jsme u kasy za 11rublů vyfásly žeton (vrchol recyklace! Pche Brno, Praha a jejich papírové lístky...) a plné očekávání jsme se spustily po eskalátoru do té kamenné říše. Zpočátku jsme si myslely, že pokaždé vystoupíme a důkladně se rozhlédneme, každý ten drahokam si zblízka prohlídneme... Když metro zastavilo hned na příští stanici „Uralskaja“, došlo nám, že metro v Jekb musí být velmi zajímavé...... pro geology! Ne však pro dvě meždunarodnice... Na konečné Kosmonavtov jsme vystoupily, rozhlédly a vyfotily se (kosmonautika je v každé zemi tak populární!:)). To bylo tak všechno, co se tam dalo dělat. S čistým svědomím a hladovým žaludkem, že jsme splnily Sergejovu zadaču, jsme si jely uvařit pelmeně. A.... dojely jsme ...ještě hladovější!

Subodstavec 3 – autobusy, trolejbusy, tramvaje a vůbec vehikly všeho druhu, které tyto dopravní prostředky alespoň zlehka připomínají
Těmi jezdíme samy už pár dní. Nejzajímavější je způsob placení. V každém „saloně“ (tak se tady říká vnitřku vozu – nejdřív jsem se teda značně lekla, kam jsme to vlezly, ale Evča už evidentně v nějakém salonu někdy byla, takže se nenechala zmást a sebejistým přikývnutím mě ubezpečila, že se nacházím opravdu v dopravním prostředku) stojí/sedí/pomalu se blíží k nám „babuška“ (někdy spíš „babizna“) s černou kabelou přes břicho, my jí do dlaně vstrčíme daný obnos a ona něco zamumlá nějakou cizí řečí (asi uralsky) a utrhne lístek z ruličky, kterou má v té kabele. Babča je autoritativní, neodbytná, většinou dost při těle, ale nějakým zvláštním způsobem se vždycky dostane až na konec vozu i v přeplněném „salonu“. (Pro rusisty: „jechať zajcom“ je blbost)
Nejlepší je jet trolejbusem v době „probok“ (dopravní zácpy). Z neznámého důvodu stojí na každé křižovatce policejskij a řídí dopravu spolu se semaforem! Asi aby to šlo rychleji... Výsledek nedokážu ohodnotit, ale v pátek odpoledne jsme jely z centra... celé odpoledne. A... taky jsme dojely!

To znamená, že když shrnu subodstavce 1,2,3, lze na závěr napsat, že všechny druhy městské hromadné dopravy města Jekatěrinburgu jsou plně funkční a spolehlivé – dojedete vždycky! Otázky „jakým způsobem?“, „v jakém stavu?“ nebo „za jak dlouho?“ jsou stejně irelevantní jako dotaz „už máte nové prkýnko na záchodě?“

Valentýnský výběr...Tohle město si zamilujete :)

2009-02-15T21:29:00.004+05:00

Poprvé na ruské aerobice

2009-02-15T20:16:00.003+05:00

Jsme s Terkou obě sportovně založené dívky a od začátku našeho euroasijského pobytu jsme věděly, že budeme pátrat po všech možných způsobech pohybu. Začaly jsme tím, že každý ráno cvičíme aspoň půl hodiny v rytme svižné hudby. Já jen doufám, že můj hudební vkus se aspoň částečně shoduje s hudebním vkusem naší sousedky Kseniji, jelikož to máme obvykle opravdu na plný pecky. Když nad tím teď tak dumám – Ksenija na nás v poslední době háže dost často výrazný KK (kyselý ksichty)...čím to?
Kromě cvičení taky pravidelně chodíme pěšky do a ze školy. Možná si říkáte, že to je houby pohyb. Ale! Cesta do školy ve svižným tempu trvá 50 minut a má svá specifika! Většina trasy je pokryta vysokou sněhovou závějí, kterou je nutno se brodit. Chodníky tu samozřejmě denně umetají, plus pomocí různého nářadí kusy zmrzlýho sněhu odsekávají, ale někdy tak hustě sněží, že se to asi nedá stíhat. A na některých odlehlejších místech prostě neumetají, takže se docela nadřem, než do školy dojdem. Ale zase – je v tom určitá poetika! Pro rýpaly: MHD tu samozřejmě je. A je to vlastně námět na samostatnej článek, takže příště :)
Takže ten aerobik, tedy „aerobika“ v ruštině. Zašly jsme do našeho fitka, kde je i zmiňovaná sauna. Vypadá to tam moc hezky a děvušky jsou tam strašně milý. Zapsaly jsme se na lekci „step mixu“, což je klasický aerobik s posilováním, přičemž se ale cvičí s pomocí bedýnek – stepů. Převlíkly jsme se v šatně pro asi dvacet lidí, kde nás bylo...vlastně jen tři. Posléze došly ještě dvě dámy. Když jsme vešly v „bolšoj zal“, pochopily jsme. Velký sál je totiž malý sáleček. Malej jsme ani neviděly. No každopádně sál moc pěknej, moderní, po straně zrcadla, opravdu dobře vybaven. Než jsme se stihly rozkoukat, přišla lektorka. Doslova tam napochodovala s hlasitým „zdravstvujtě devušky!“ až jsme se lekly! Nebyla to usměvavá mírná tvář jako na recepci, nýbrž docela domina! Během té hodiny mě xkrát napadlo, kde asi nechala bič? Žádná rozvička nebo strečink, prostě na tu bednu skočila a okamžitě rozjela dlooouhou a veelmi složitou sestavu. Sotva jsme postřehly její povel (Odin odin! Mambo! Běg! Nožnicy!) a už byla úplně někde jinde. Nevěděla jsem, jestli se dřív dívat na její nohy nebo na pusu (a odezírat rusko-anglický povely), či snad do zrcadla na sebe nebo na ostatní děvušky anebo radši na svý nohy, abych ze stepu nespadla a nerozbila si hubu! Při nožnicách (ano, jsou to nůžky, ve výskoku z bedny) jsme s Terkou měly tendence k záchvatům hysterickýho smíchu. Tak asi po 45 minutách jsem se v pojmech zorientovala a sestavu jsem začala chápat. Bohužel byl konec. Rázným výkřikem nás naše otrokářka pochválila, až jsme se lekly podruhé! a vyhnala nás ze stoje do lehu na bednu a začala série brutálních posilovacích cvičení na břicho, při kterých jsem začala přemýšlet o svým pojištění pro evropskou část Ruska. - Jsme přece větší částí bedýnky v Evropě, že? - Běhalo mi hlavou...Brzo byl úplnej konec. Spadly jsme z beden a Olinka nám dala dvě minuty zákaz jakýhokoliv pohybu a jen jsme dýchaly (funěly). Po dvou minutách jsme se odebraly do sprchy s pocitem velkýho uspokojení. Jak jistě tušíte, koupily jsme si s Terkou permanentky. V tomhle fitku nás neviděli naposled! :)

Výsledky hlasování: Kdo jako první ve městě zabloudí "malinko" víc?

2009-02-14T23:53:00.003+05:00

Děkujeme Vám za hlasování a "důvěru" v nás vloženou, kterou jsme zklamat nemohly, jelikož ji v nás zjevně nevkládáte :) Takže - nezabloudily jsme ani jednou! Jedno špatné odbočení při první (hodinové!) cestě do školy se nepočítá. Jsme prostě dobrý a ani tuny sněhu a chumelenice nás nedostanou! Nutno dodat, že jednu mapu už nosíme i s sebou :)

Sauna

2009-02-14T20:06:00.000+05:00

Včera jsme se s Terkou rozhodly, že už je načase zajít do sauny, vzhledem k tomu, že už jsme v Rusku celých 10 dní. Navíc jsme chtěly trochu narušit stávající večerní stereotyp – po večeři film, po kterém (příp. u kterého) usneme, vzbudíme se poslušně přesně v jednu ráno, jelikož naše touha po internetu je tak velká, že ani budík nařizovat nemusíme, a poté surfujem do tří či půl čtvrté ráno. Tak moc chceme být s váma, rodino a přátelé, v kontaktu :)
Takže k té sauně. Byla skvělá! Zaplatily jsme si rovnou dvě hodiny (pouhých 270kč/osoba). Ne že bychom se chtěly vypotit na týden dopředu, ale slečna za pultem se otázala rovnou, jestli „dva časa“ a my jsme nechtěly vypadat jako máčky, nýbrž jako správný Rusky, takže jsme kývly. A nelitovaly jsme. Slečna nás zavedla do jedné ze zadních místností tohoto napůl fitka a napůl „salonu krasoty“, ukázala nám saunu, sprchu, wc a odpočinkovou místnost s křesílkama, polštářema, varnou konvicí, CD přehrávačem atd. Bohužel, my doposud neznalé ruské sauny jsme si s sebou nevzaly jídlo, šampaňský ani vlastní cédečka, ovšem příště toto určitě napravíme! Nutno dodat, že tohle všechno jsme měly jen pro sebe. No, co vám budu povídat, byl to perfektní relax, a to i přesto, že jsme si zapomněly vzít vodu a nechtělo se nám potom jen v osušce (taky erární) lítat po objektu a nějakou shánět, takže jsme po hodině byly silně dehydratovaný. Vyřešila to převařená (teplá) voda z konvice :) Po dvou hodinách, tzn. 4 saunách, jsme se cítily báječně, unaveně a dost malátně. Naštěstí naše kolej je od tohoto fitka kousíček, takže jsme za pár minut už ležely v posteli. Už plánujem, kdy půjdeme znova a koho vezmem s sebou. Terka navrhuje vedoucího katedry evropských studií Stěpanova (věk asi 57), což já razantně odmítám. Sice jsem pro utužování družby s profesory, ale ocaď pocaď, že? :)

privjetik n.3: KRIZIS

2009-02-13T01:12:00.002+05:00

Když pominu, že naši spolužáci jako by z oka vypadli protagonistům Beverly Hills 902 10 (nebo Helena a její chlapci?), holky si nás na párach prohlížejí (dokonce někdy i s KK!) a když slyší, že děvuški iz Čechii prijechali, divně se jim zablýská v očích a hned se s námi seznamují (a KK je ten tam), prostě když pominu všechny tyhle prvoplánově znějící drobnosti, studenti URGU nemají dveře ke vzdělání úplně otevřené.

(a to ještě nevíte, že přednášku zahajujeme vestoje jako na gymplu! Nevím, proč nás to s Evčou vždycky tak překvapí! A doufám, že si ten zvyk neosvojím natolik, že v září touhle hujerovštinou překvapím své spolužáky na FF nebo FSS!!!!! I když na FF už mě znají, asi by je to nepřekvapilo…)

Abych se vrátila k těm dveřím. Kromě toho, že při příchodu vyučujícího musíme vstát (není to zásah do našich práv? někdo by to měl přezkoumat! jsme přece v tom Rusku…), patří k iniciálnímu koloritu přednášky i vysvětlování zdražování školného a poučení o tom, jak myslet prakticky při dalším studiu.

Ruští vysokoškoláci se dělí na dvě velké skupiny – platnyje (ti, co solí a solí a ještě k tomu musí stejně skládat přijímačky a za neúspěšný předmět je můžou z fakulty vyhodit jako studenty na VŠ v ČR) a bjudžetnyje (ti, co podle kvóty platit nemusí, protože dostali stipendium). Výše školného závisí na kvalitě fakulty. Naše je jedna z nejdražších (30tisíc rublů/semestr), ale ekonomická fakulta jí předčí (45tisíc rublů/semestr). A to je teda nářez, protože převedeno na srovnání podle běžných českých platů (ať mi nikdo neříká, že všichni naši spolužáci jsou děti oligarchů!) bychom si tolik peněz asi dovolili utrácet možná za výuku oxfordského typu s yaleským přístupem a minimálně brněnským FSS standardem. To však ponechme stranou, studentům URGU zasáhla do plánů (stát se magistrem v 21letech) finanční krize.

Několik tisíc platnych studentů je možné přiřadit také do gruppy „kreditniki“ – ti, kteří svá studia financují za pomoci vzdělávací půjčky u banky Sojuz. Z finančních důvodů tento peněžní ústav program na podporu vzdělávání zrušil a studentům hrozí, že na školu nebudou mít. Náměstek ministra školství Vladimir Mikluševskij v rozhovoru pro deník Izvestija nabízí mnoho řešení – na nějaký čas zafixovat současnou výši školného v rublech, dojednat zavedení podobných programů u jiných bank nebo vytvořit více státem podporovaných bjudžetných míst (kde na to stát vezme, neupřesňuje). Prezident Medvěděv se podle listu Komsomolskaja pravda na svém blogu kloní k poslednímu řešení (ani on však neříká, kde na to stát vezme) (Blog je možné komentovat! Tak do toho, juhů! Který čtenář-grafoman by nechtěl, aby si sám ruský prezident četl jeho komentáře?!)

Děkan naší fakulty pan Michajlenko v pondělí na přednášce doporučoval více realistické uvažování než spoléhat se na pomoc ruského státu. Důrazně nabádal studenty k tomu, aby pokračovali i do magisterského stupně, protože tam je bjudžetných míst většina. Nevím, nakolik jeho sugestivní přesvědčování zapůsobilo na kočky na podpatcích, ale já jsem měla pocit, že na tu magistraturu prostě musím! (opět Hujer). Až tak závažně se mě poprvé dotknul finansovyj krizis.

Podruhé jsme s Evčou finanční krizi pocítily dnes, kdy jsme v kompjuternom klasse málem (a to bylo štěstí - virus KK opět přítomen) vyjekly nadšením z kurzu 0,62 rublu za 1 Kč! Počasí je hned snesitelnější, když vím, že třeba budu mít na skromný kožich ze sezónního výprodeje, až v květnu sleze sníh.

Škola a naše mindráky

2009-02-10T03:06:00.003+05:00

Tak dnes jsme poprvé navštívily školu. Teda v tom smyslu, že jsme šly i na přednášku, ne pouze vyřizovat propusky, dokumenty apod. Vyšly jsme se značným předstihem, jelikož jsme si ještě nebyly zcela jistý, kterým směrem jít. Naštěsí jsme měly první sraz ve škole až v 15:30. Tím, že tu vždycky do jedné ráno čekáme na net a pak asi tak do půl čtvrté surfujem, ráno je poněkud obtížné vstát brzy. Každopádně do poledne jsme se zvládly nachystat i se snídaní a rozcvičkou cvičme v rytme. Do školy jsme šly necelou hodinku s malinkatým zablouděním (poprvé samy, moc velký město, bez mapy a kompasu, silný sněžení a snížená viditelnost). Do školy jsme každopádně dorazily dřív a měly jsme tím pádem i trochu času se po škole porozhlídnout a podívat se, s kým že to vlastně budem studovat.
No takže dá se to shrnout do jedné věty. Studovat budem s mladýma klučinama a s mladýma holčičkama na „kablukách“ (podpatcích). Achjo, asi tady na mě dolehne nějaká předčasná krize středního věku :) Vzhledem k rozdílnýmu školskýmu systému (kterej tady nebudu vysvětlovat) jsou studenti zdejšího páťáku VŠ staří průměrně 21 let a já si připadám nějak stará ve svých čtyřiadvaceti :) Nicméně, s tím se asi rychle srovnám... Daleko horší je to, že s Terkou nějak nezapadáme mezi zdejší studentky, které si pěstují image ve stylu nezbedná školačka s nádechem dámičky. Důvod jejich často přepečlivé péče a snahy upoutat na sebe je velmi prozaický. Rusko, jak známo, se potýká s demografickou krizí. Mužů je málo a je o ně boj. Holky se snaží uhnat kluky. Holky o sebe starostlivě dbají, sledují poslední módu, nakupují drahý hadříky (až jim často nezbydou peníze ani na jídlo). Kluci to všechno s úsměvem (a samozřejmě se značným uspokojením) sledují a pak se nestačí divit, jaká kočka jim padla do klína, i když ani nemuseli hnout prstem. Samozřejmě teď trochu přeháním. Snažím se asi podvědomě vyrovnat s faktem, že buď si zítra zajdu do nejbližšího „salonu krasoty“ na kosmetiku, ke kadeřnici a na nehty, a po cestě zpět si koupím kozačky na jehlách, nebo tu budu do června out. Nebo možná jen do jara. To už snad proboha sundají ty vysoký podpatky a obují i něco normálního. Každopádně holky v těchto dnech obdivuju, když je permanentně všude na metry sněhu nebo ledu, sněží anebo naopak mrzne až praští a ony klopýtají v něčem tak nepohodlným a nebezpečným (snad každej den jsme s Terkou svědky toho, kdy „maršrutka“ zastaví a z ní doslova vypadne nějaká slečna přímo na silnic a rozplácne se). Zkuste udržet rovnováhu na kluzkým povrchu na 10cm šteklích. U nás s Terkou zatím vítězí pud sebezáchovy :)

Aljonka

2009-02-10T03:00:00.003+05:00

Včera jsme slavily NOVOSELJE. Ruská tradice praví, že jakmile dozní bolehlav z rozlučkového večírku (PROVODY) a někam se nastěhujete, musíte otevřít butylku, pozvat pár hostů, natahat pro ně vodu z obchodu – ta, co teče z kohoutku, trošku zapáchá (ale zapach tady znamená vůně, takže v pohodě) a pak už jen VESELIŤSJA. Jako dvě správné Nataši jsme si nemohly dovolit protivit se ruským zvykům.

Na večerinku přišel Sergej, který se o nás tak hezky stará, vzal nás do Ikey a do extrasuperhypermarketu Ašanu (kde se snad dá koupit i pštrosí vejce a všem, kteří nám přejí náš záchod, by ty obchoďáky vyrazily dech) a radí nám, jaké pelmeně si máme kupovat a při tom ještě stíhá vykládat zajímavé urbanistické historky z Jekatěrinburgu, objasňovat geografické zvláštnosti a upřesňovat historické skutečnosti.

A protože teď máme IKEA příbory, skleničky a nádobí asi pro šest lidí, tak jsme ještě pozvaly českou lektorku Renatu, která bydlí o dvě patra pod námi (kam nedosáhne kolejní wifi). Ještě, že jsme to udělaly, protože Renata na oslavu donesla světoznámé ruské čokoládové bonbony Aljonka a nato Serjoža vytáhl z rukávu veselou historku o tom, jak Sovětský svaz v rámci rozvojové pomoci zásoboval Nigerii.

V zájmu efektivní humanitární pomoci v celkem negramotné africké zemi, se státy OSN domluvily na tom, že na každé potravině bude rysunok s vyobrazením, z čeho se jaký výrobek připravuje. Na jogurtech byla kráva, na chleba nalepili obrázek obilného klasu, na konzervu masa dali… asi prase (zní to blbě, já vím, ale je to parafráze Serjožových slov a vůbec jeho historka, takže negativní komentáře pište v ruštině) a na konfjetkach Aljonuška byla ta modrooká holčička, co se na vás usmívá z fotky . A to i hladovými africkými zády otřásl mráz onu vytouženou rozvojovou pomoc hromadně vraceli. My s Evčou se nad darovaným slaďoučkým koněm nešklebíme a od konzumace nás neodradí ani výrobce nostalgického názvu Rudý Říjen.

výsledky hlasování

2009-02-09T04:03:00.003+05:00

S konečnou platností a nekonečnou radostí musím všem pochybovačům sdělit, že topení nám opravdu nezapojí až v květnu (k odpovědi D se nevyjadřuji vůbec). Ti, co sázeli na medvěda, měli pravdu. Od čtvrtečního rána nám topení fajruje, že se bojíme, aby se nám nové IKEA závěsy nevznítily!

Ruskému plynu zdar! Energetická bezpečnost se týká jenom "nějakého předUralí..."

privjetik n.2: REGISTRACIJA

2009-02-07T01:44:00.003+05:00

Slovo registracija nás poprvé potkalo už v Kaliningradu na letišti. V Jekb dostalo ještě pár derivátních přátel: propusk, kvitancija, prikaz, passport, dokumenty. Bláhově jsem si myslela, že bude třeba si ta důležitá slova zapsat, ale hned druhý den jsem zjistila, že nebude. Zapomněl by je snad jenom blbec. Různé druhy propustek, potvrzení a dokumentů po nás chtějí na každém rohu.

Při slovním spojení oformljenije dokumentov už mi naskakuje vyrážka (hledat příčinu exému v pokoji po Číňanech nebo v erární kolejní dece, pod kterou spíme, si zakazuji.. a Vám taky!) Těch pár dní, které mám za sebou, mi připomíná scénu z animovaného Asterixe. Pro neznalé: Asterix a Obelix mají za úkol získat určitou propustku (asi stejně důležitou a stejně debilní jako všechny, co teď už, sláva Bogu, máme my) a při jejím získávání málem zešílí. To se téměř stalo nám, kdyby nezasáhla prozřetelnost!

Nejprve nám s kyselými ksichty neochotně a složitě vydávali vremennyje propuski (dočasná povolení). To zabralo dva dny. Stejně složité bylo přesvědčit všechny příslušné autority, aby nám opět s kyselými ksichty a opět neochotně vydaly povolení opět dočasná, tentokrát však méně (do června). Zásadní problém vzniká se slovem slušatěl – v historii Uralské státní univerzity ho snad použili poprvé na nás! Důvod našeho zařazení do této neokategorie neznáme a popravdě ani nechceme… Žádnému dalším činovniku v Asii už nehodláme vysvětlovat, jak funguje evropský Erasmus – nevíme, jestli kromě vyrážky není nakažlivý i KK (Kyselý Ksicht).

Zařizování propustky na kolej, na univerzitu, povolení k pobytu, internetu, do knihovny nás brutálně zničilo! (na tramvajenku/šalinkartu/projezdnoj na metro/autobus/trolejbus (každou zvlášť) KAŠLEME!)

Chápu, že v Rusku žije 140miliónů lidí, které je nutné nějakým způsobem organizovat. Na jednu stranu se o to úřady velmi snaží různými nařízeními, směrovkami, tablíčkami, objavlenijami na každých dveřích. Na druhé straně tato úřední opatření vytvářejí pro ruského člověka neomezený prostor pro každodenní improvizaci v boji o svoje dělo. A tím tablíčki přibývají, nařízení se překrývají a nikdo neví nic. Kromě toho, že slušatěl není student, takže propustku v knihovně dostane akorát tak do čítárny!

A když jsem na začátku slíbila historku o prozřetelnosti (Boží?!) (Je v Rusku nějaký Bůh?) (Kdo je sakra ten Dostojevský?! Průkazku do knihovny ruské klasické literatury prostě neseženu!). Jedna z podmínek ubytování na ruské koleji je téměř magicky znějuščaja (ne, to fakt není rusky!).

Fljuorografija – převedeno do českého realistického jazyka – rentgen plic. Návštěva ruské nemocnice je zážitek. Tablíček hafo. KK taky. Dokumenty potřebné v každé díře ve dveřích (Rusové mají vůbec velmi v oblibě domluvu bez pro nás běžných dorozumívacích prostředků jako je… obličej). Zkušenost skvělá. Fráze z Ruštiny pro samouka – Kto v 117yj kabinět? Za kjem óčereď? (Kdo jde do kabinetu 117? Kdo je na řadě?) se zdají hned pochopitelnější.

Po včerejší dávce ozáření a dnešní podúškovoj peripetii (Evi, je to na Tobě :)) jsme si do nedaleké nemocnice zašly pro výsledky kvůli tomu méně dočasnému začíslení na kolej. A tam nám paní trpící silnými projevy KK nekompromisně oznámila, že nádo peresdaváť, kampjůter ukráli! že musíme na rentgen znovu, protože jim ukradli počítač! Ne Boží, ale stejně prozřetelná ruka ruského člověka zasáhla. Záchvat hysterie přebil záchvat smíchu. V pondělí jdeme znovu na rentgen a dr. Suchý může do kurzu Bezpečnost v jaderném věku zařadit téma „nejmodernější ruské strategické zbraně za Uralem.“

Postelové hrátky

2009-02-07T01:10:00.001+05:00

Dneska bylo veselo.
Bojovej úkol číslo 1 zněl jasně – koupit peřiny! Noci jsou tu studený (bodejť by ne – noční teploty příštích dní mají padnout až na -42! Vyrovná se s tím náš organismus vůbec? Plus na spaní nám ženština dala jen obyč deky ). No a přestalo nás nějak bavit spát ve třech vrstvách triček, punčochách, termoponožkách (Terčiny s názvem Arktida, moje Sibiř), ušance, rukavicích, šále a návlecích na ruce (díky Moni! J). Kromě toho oknem táhne jak sviňa (pardon, ale to jinak říct nejde). Číňani utěsňovali okno izolepou, ale ani to už nepomáhá.
Vydaly jsme se tedy hledat obchod, kde by měli žádaný produkt na skladě. Terka byla aktivní a v dobré vůli se chtěla informovat u šatnářky ve škole „požalujsta kdě nam možno kupit podušky?“ Nejenže paní nevěděla odpověď, ale očividně vůbec nechápala, proč něco takovýho chcem, dokonce měla chudák dojem, že po ní chcem, aby nějaký vytáhla zpod pultu šatny...Později nám došlo, že se celou dobu sháníme po polštářích (poduška) a ne po peřinách (odějalo). Možná mozek namrzá. Ale ať už to či ono, poradit nám mohla! Nakonec jsme ve třetím kšeftu opravdu narazily na textil „dlja doma“!! Tamním prodavačkám jsme vyrazily dech, když jsme už značně v ráži (protože děsná kosa venku a dlouhý hledání) požádaly o dvě největší peřiny, co mají. Čímž jsme jim asi vybraly zásoby na další pětiletku. O povlečení na tyhle dva obry nemluvě. Ale umíte si představit tu nádheru? Rozvaluju se teď v nové voňavé mega peřině o rozměrech 200x220 a je mně blaze! Co na tom, že obě dvě se nám skoro nevlezou na naši „manželskou“ číňanskou postel a ustlat to je docela makačka J Prostě se zamotáme jak larvy a můžem spát i při otevřeným okně ;) Takže já jdu peřinu teď testnout. Třeba se mi bude zdát o tom, jak nás nechtějí pustit do knihovny. Jsme snad knižní teroristky? (více Terka)

česko-ruský obrázkový slovník

2009-02-05T14:23:00.010+05:00

туалет - toaleta - tualet

качели - houpačka - kačeli

pamětní deska - мемориальная доска - memorialnaja doska

новоселье - kdo nebyl v Rusku, nepochopí :)

náš blok - наш блок - naš blok

uklízečka - уборщица - uborščica

sprcha - душ - duš

Let a dolet

2009-02-05T02:18:00.007+05:00

Ani nevím, co psát dřív...Pod tíhou mnoha dojmů a vodky, kterou s Terezkou slavíme příchod internetu do našej komnaty!

Překvapující byl už let, kdy jsme trčely na letišti v Kaliningradu, nějaký tři hodiny, aniž by někdo podával nějaký info - ale to už bylo řečeno - takže jsme poznaly nakonec i čeljabinský letiště, naštěstí jsme nemusely vystupovat, pač letiště moc vábně nevypadalo :) Zato Kolcovo v Jekatěrinburgu je docela pěkná moderní budova. Přivítání bylo perfektní, jelikož Sergej, kterýho jsme znaly jen z ruskýho facebooku (вконтакте), nás na letišti opravdu čekal, ačkoli jsme přiletěly o x hodin později. Byl tam autem, takže věci nám odvezl a odnesl až na kolej, kde nám taky se vším pomohl, stejně tak po příchodu na univerzitu nám ukázal, co a jak... plus cestou autem stíhal vykládat o místní architektuře a historii, odpovídat na naše dotazy (rozuměj: především Terčiny dotazy :)), uřídit káru v dopolední špičce (na sněhu samozřejmě) s tím, že Rusové se s pravidlama moc nedrbou. :) To vše s úsměvem. Prostě frajer :) Koleje byly krutým vpádem do reality. Zvenku vzhled ala koncentrák, ponurý chodby, otlučený zdi , pokoj jak feťácký ghetto. Docela milá vedoucí kolejí. První dojem - připadá vám, že utečete a v tomhle pokoji prostě nebudete ani minutu, natož celej semestr...a za pár hodin už klečíte a drhnete podlahu, ze skříně serváváte hnusnou „tapetu“ , vyhazujete nechutný pozůstatky po minulých obyvatelích (jejich zmuchlaný oblečení, podprsenky aj chuťovky) a utíráte tuny prachu. 8 měsíců tu prý nikdo nebydlel a očividně ani neuklízel. Byl to trochu šok po 30ti hodinách nespaní, cestování a časovýho posunu. No ale to už tady hezky objasnila Terez...a já můžu jít spát, abych měla sílu dolézt zítra do ruské nemocnice na rentgen plic (!!!). Dobrou :)

Privjetik n.1: KOLEJE

2009-02-05T01:10:00.004+05:00

Kromě toho, jak jsme dojely z Prahy do Jekatěrinburgu (odpověď: Náš let z Kaliningradu do Jekatěrinburgu byl r. совмещен/ angl. combined, a to tak, že jsme čekaly nějaké 3hodinky na letišti, pak jsme se všichni zvedli, naskákali do letadla. Probudili se před Čeljabinskem, nabrali další passažíry a o hodinu později jsme s Evičkou v Jekatěrinburgu s 5hodinovým zpožděním poprvé vstoupily na půdu pravé Ruské federace a ne žádné enklávy.) asi všechny stejně nejvíc zajímá, jak bydlíme. Byl to boj, ale teď máme dokonce i internet, takže se ve 1,18 místního času odhodlávám popsat, jak to proběhlo.

Za 2000 rublů měsíčně jsme dostaly pokojík po Číňanech, které vystěhovali kvůli nepřístojnému způsobu života – panebože, to asi místní zavobšežitija neviděla, jak žijí ruští studenti – kolej by byla rázem prázdná). Ještě že jsem byla tak unavená po cestě a plna očekávání, když jsme pokoj poprvé uviděly, jinak bych si zoufala… (Evča, ta si zoufala, ale radši to neříkala.) Stejně jsme první den musely zařídit spoustu dokumentov, takže „domů“ jsme se dostaly až k večeru. Cestou jsme nakoupily spoustu pytlů na odpadky a čisticích prostředků a gumové rukavice a utěrky, hadry. V supermarketu bohužel neměli žádné jedy, jinak bych investovala i do nich a nejdřív to tady vystříkala a neprodyšně uzavřela na noc a spaly bychom na chodbě! Brutálně jsme to tady zničily, vyházely všechny hnusy a teď je tady čisto jako v klícce! Ani si (radši) nevzpomínám, jak ten pokojík vypadal před tím. Postel od Číňanů jsme si nechaly – sbili si ji sami a po dezinfikaci vypadá jako…číňanská.

Zítra donutíme Sergeje, který nás má na starosti, aby nás dovezl do IKEy, odškrábeme starou hnusnou čínskou růžovou lepenku z nábytku a ještě jednou velmi důkladně vytřeme skříně, a všechny rohy vypískujeme a skříně a okna vycídíme a pak už se nám snad odsud ani nebude chtít... (vtip)

Na ruských kolejích to chodí stejně, jak mi říkala Ljub Vomelová-Poljakova. Když se nastěhovali v prváku, dostali pokoj a ten už byl jejich napořád. Všechno si uklidili, vystříkali tarakány (ty díky zimě nemáme) vymalovali, natahali nábytek, který někde posháněli, otevřeli butylku, namazali butěrbrody a měli novoselje. A pak… žili!

Když se nad tím zamyslím, tak jsem tady uklízela daleko víc než na Vinařkách v Brně, kde přede mnou klidně mohli bydlet i horší obyvatelé než Číňani… Jenom jsem se nechala ukolébat tím, že jsem v ČR. (A nemusela jsem vyhazovat starý divan a strhávat hnusné číňanské polepení celého nábytku…) A navíc ta svoboda, že si tady můžeme dělat, co chceme…(dole nás sice velice hlídají místní „skify“- studentské pořádkové jednotky, do 11 musíme být na koleji a taky máme jenom jedny klíče)... (s tou svobodou jsem to teda asi přehnala...)

Máme (zatím viděné) 2 sousedky – mladou kočku Kseniju a stařenku (Evča říká, že vypadá staře jenom kvůli tomu, že nemá zuby). Její jméno jsem zapomněla, ale hned první den měla zajímavý postřeh, kterého se myslím drží všichni místní studenti (možná bohužel, ale je to tak a je to tak chorošo). Při instruktáži o tom, jaxe používá elektrická trouba (jj, stereotypy o Čechoslovakiji jsou podobné na Západě i na Východě) mi říkala: „Tady se žije pěkně. Co na tom, že támhle není to, tam to… (rozuměj támhle fuj, tam blé – pozn. autorky) Hlavní je, že jsme v samom centre goroda a že můžete zajít do divadla, za chvíli jste na univerzitě, jsou tady obchody... prostě že si můžete žít, jak chcete.“ Asi kvůli tomu tady ona taky zůstává a nechce se přestěhovat do jednoho z těch trapných nových luxusních bytů, které se tady všude staví…